Během války byla většina mužů povinná vojenskou službou povolána buď přímo do zbraně, nebo ke službě beze zbraně. Výjimkou byli pouze pracovníci v provozech pro válečné úsilí státu mimořádně důležitých (zbrojovky, doly, železnice a mnohé další), v některých z nichž byl však zaveden polovojenský režim.

Rakousko-uherskou armádou prošlo během války celkem okolo 1,5 milionu mužů z Českých zemí. Téměř polovina z nich (okolo 40 %) byla povolána hned při vyhlášení částečné (především v Čechách, 26.7.1914), resp. následně všeobecné (na celém území, 31.7.1914) mobilizace, zbytek pak v průběhu války, kdy bylo třeba nahrazovat ztráty a zvyšovat početní stav armády, jakož i přebírat některé činnosti, které zpočátku vykonával civilní sektor (viz Mobilizace a povolávání za války.

Většina těch, co byli povoláni hned na počátku války jakožto záložníci, odjela společně s těmi, kteří v té době sloužili v prezenční službě, rovnou na frontu. Ostatní, kteří byli přespočetní, a hlavně ti, kteří byli náhradními záložníky (tedy ti, kteří si před válkou neodsloužili prezenční službu, ale jen zkrácený dvouměsíční výcvik), absolvovali po svém povolání několikaměsíční výcvik u svého tělesa, než byli odesláni na frontu s některou pochodovou formací. Ti, kdo byli povolávání až v průběhu války, prodělali zpravidla před odesláním na frontu několikaměsíční výcvik. Muži, kteří byli při odvodu klasifikováni jako schopni pouze služby beze zbraně, vykonávali nejrůznější strážní a pomocné služby (hlídání zajatců, vojenských objektů, služba při transportech materiálu, atd.).

Služba v poli byla, obzvláště v prvních měsících (srpen 1914–říjen 1915) na srbské i východní frontě a v druhé části války (1916–1918) na italské frontě, velice tvrdá. Průměrně vydržel voják v poli, pokud byl zařazen přímo do bojové linie, týdny až měsíce, než byl vyřazen - zabit, zraněn, nebo nemocen. V druhých dvou případech ho čekala cesta do některé z vojenských nemocnic, přičemž toho, kdo byl schopen transportu, se vojenská správa snažila odeslat co nejdále do zázemí; bylo-li to možné, preferovaly se nemocnice v oblasti spadající do doplňovacího obvodu jednotky, jejímž byl voják příslušníkem, jinými slovy jeho domovská oblast (to však nebylo zdaleka pravidlem). Pokud byl voják vyléčen bez trvalých následků, následovala zpravidla rekonvalescence, během níž mohl být voják poslán na několik týdnů domů, a opětovné zařazení do stavu své jednotky. Pokud nebyl v důsledku svého zdravotního stavu schopen další vojenské služby, byl superarbitrován a vyřazen z armády.

Zhruba dvě třetiny vojáků (na začátku války jen ca 45 %, na konci až 70 %), kteří odešli do zázemí jako zranění nebo nemocní, byli během několika měsíců vyléčeni a vraceli se ke své jednotce. Zařazení zpět ke své jednotce znamenalo návrat k náhradními tělesu, které zůstalo v sídle doplňovacího velitelství, absolvování dalšího výcviku a posléze opětovné odeslání na frontu s některou z pochodových formací. V praxi to znamenalo, že značná část vojáků absolvovala kolečko náhradní těleso – fronta – nemocnice – náhradní těleso během války několikrát.