Josef Zajíc

V obecní kronice obce Bradlecké Lhoty (u Jičína) je k roku 1931 zaznamenána krátká vzpomínka místního občana Josefa Zajíce na jeho pobyt v ruském zajetí, kam se dostal v říjnu 1914, když byl zraněn a zajat jako příslušník 2. praporu polních myslivců v bojích u Jaroslavi. Josef Zajíc strávil v ruském zajetí více než čtyři roky a domů se vrátil až na konci roku 1918.

Zápis z obecní kroniky nám poskytl pan Adam Šolc. Děkujeme!

Přepis vzpomínek (stylisticky mírně upraveno)

Josef Zajíc, rodák z Košova, přiženil se roku 1912 do Lhoty Bradlecké do č.p. 12. Byl mladý, měl mladou ženu, při domě několik korců polí, jako vyučený truhlář si v domě zřídil truhlářství. Přišel však rok 1914. Vypukla světová válka... Píše svoje paměti:

Dne 27. června r. 1914 jsem narukoval do Hradce Králové ke svému 2. praporu polních myslivců a po krátkém pobytu v Hradci odjeli jsme s 3. polní setninou do Haliče. Tam pobyl jsem asi 3 neděle, zúčastnil jsem se několika malých střetnutí s nepřítelem, dále jsme prodělali veliký výpad přes Lubačov směrem na Lublin, kam jsme se však nedostali. Byli jsme odraženi a s velikými ztrátami nás Rusové hnali zpátky odkud jsme přišli, zpět do Haliče. Po doplnění stavu zúčastnil jsem se několika menších bitev jak na hranicích, tak i v Haliči. Dne 21. října, na ten den nezapomenu, časně z rána byl jsem u města Jaroslavi ve větší bitvě raněn do pravé ruky, a za té vřavy na to ještě do levé nohy. Jelikož jsem byl ztrátou krve zesláblý, zůstal jsem ležeti v brambořišti, kde mě nalezli a odnesli do zajetí ruští vojáci červeného kříže do nejbližší ruské polní nemocnice v Ostrově. Tam [jsem byl] ošetřen a pak ruskými povozkami dopraven s mnoha jinými do Lvova a odtamtud až do Kyjeva - tam teprve jsem byl lépe ošetřen. Byla nás tam Rakušanů veliké množství. Ani tam jsme dlouho nezůstali a [byli jsme] dopraveni vlakem dále do vnitřního Ruska.

Krátce jsem byl také v polském židovském městečku Berdičevě, kde vzpomínám měl jsem se tuze dobře, tam nás ubytovali po domech a já ještě s pěti raněnými dostal jsem se k hodné židovce, krerá se nás zpočátku tuze bála, ale brzy nás pečlivě ošetřovala, prádlo vyprala a nás dobře živila. Na ten pobyt v tomto městě si s láskou vzpomínám. Pak nás odvezli do Moskvy, kde jsem v nemocnici zůstal asi šest neděl. Nato nás rozváželi do různých měst po Rusku. Já dostal jsem se do Rjazaně - velké guberniální město, asi 40 tisíc obyvatel -, kde jsem si poležel asi 2 měsíce, nato zjara dopravili nás do sběrného tábora v městě Kasimově v tatarském kraji na řece Okě. Odtud odvezli nás zpět do Rjazaně, kde nás rozdělovali a posílali transporty na různé práce.

Pět nás bylo, 2 Češi, 2 Moraváci a 1 Slovák, kteří jsme se dostali na polní práci k jednomu velkému sedláku. Nelíbilo se nám tam, byl to velký vydřiduch. Bylo nám zaručeno, že dostaneme za práci dobrou stravu a oblečení do práce. [A namísto toho] od slunka do slunka dělat při špatné stravě, ošacení žádné, už jsme byli roztrhaní a on nic. Ani těch pár kopějek nedával. Jeden z kamarádů už neměl ani košili, po dlouhém dohadování mu sedlák dal starší. Ale jinak zůstalo při starém. Dělat a nic za to. Domlouvali jsme mu, nepomohlo to. Proto jsmese ujednali, že utečeme. Sebrali jsme svoje rance a jde se. Sedlák to zpozoroval a na nás. Řekli jsme mu proč. Dopálil se na nás a že ten, co má od něho tu košili, musí ji dát zpátky jemu. A chytil kamaráda u krku za košili a roztrhl mu ji. Nedostal ji - ale dostal na pamětnou od nás. A šli jsme. Ale ve vedlejší vesnici byl četník, který měl nad námi dozor. Hlásili jsme se u něho a řekli mu, proč odcházíme. "To ničevo," řekl a dal nám čaje. A že nás odvede zpět do Rjazaně. Sedl na koně a my museli pěšky. Už jsme uměli a rozuměli trochu po rusku, tak jsme mu, ač neradi, řekli, že jsme sedlákovi naložili. Už nebyl na nás tak hodný, to že jsme němeli dělati, my zajatci si něco takového dovoliti. Ten den jsme zastavili v jedné vesnici na nocleh. Druhý den se šlo dále, blíž k Rjazani. Tam jsme přišli po poledni, utrmácení pochodem. Na policejní stanici náš četník vrchnímu hlásí: pět Austrijáků-zajatců uteklo z práce a provedli to a to. Dvůr se hemžil četníky. Vrchní, hlava to gubernie, na nás spustil zlou. Zdali víme, co jsme provedli, ublížiti ruskému člověku. Jste váleční zajatci, my vás uzdravili, živili a vy se takto odměňujete. Víte, co byste zasluhovali - zastřelit. Pak řekl: "Zavřít do vězení".

Za několik dní nás poslali znovu do práce, ale jinam. Guberní pán nám řekl: "Půjdete na práci k mému příteli, přijdu se sám přesvědčiti, jak se chováte." Zase jiný četník nás vedl. On na koni, my pěšky. Když jsme přišli za město, četník slezl z koně a naložil náš chudý majetek na koně a šel s námi pěšky. Ukázal nám v dálce věžičku kostela a řekl: "Tam vás vedu". Mysleli jsme: "Za hodinu jsme tam," a ono to trvalo pět hodin. Daleká a široká jest ruská zem. Dostali jsme se k hodnému pánovi, byl to šlechtic, na letohrádku měl velké hospodářství a zahradnictví. Ředitelem tam byl "Němec". Jelikož jsme byli šikovní a řemeslníci, tak si nás vážili. Já pracoval celou dobu v dílně, která byla na statku, práce bylo hodně, také moji kamarádi měli doboru práci. Tam jsme pracovali až do převratu. Celý dvůr i se vším, co tu bylo, připadl nové vládě, páni museli pryč, tajně odjeli do Moskvy.

Rok 1917 byl zlý, brzy nastal hlad a my jsme si museli hledati živobytí na vlastní pěst. Byl jsem v Rusku až do konce roku 1918, než nás dopravili na cestu domů. Cesta domů trvala šest neděl, s dopravou to bylo špatné, čím blíž k bývalé frontě, všechno rozbito. Jeli jsme přes Smolneks, tento kraj byl dosud okupován německými vojsky. Dva dny jsme jeli přes území zabrané Němci, ti nás zásobovali jídlem, nebylo to slavné ani mastné, ale přece lepší nežli nic. V karanténě v Tarnopoli jsme zůstali 8 dní, bylo nás tam vracejícíh se zajatcl několik tisíc, tam bylo to špatné, nebylo co jísti, hlad byl, na to se všichni vzbouřili a vynutili si na nádraží vlak a jelo se dál. Na hranicích polských nás prohlíželi Poláci. Kdo měl něco cennějšího s sebou, všechno mu sebrali. Měl jsem na památku asi 20 kusů různých ruskch peněz. Schoval jsem si je do sáčku a uložil jsem si je do ovinovaček. Polák mě prohlížel, ohmatával, ucítil něco tvrdšího, rozřízl mně ovinky na noze a sebral mně je. Když jsem odcházel z posledního svého působiště na onom zámečku, páni utekli, bylo tam na dvacet různých loveckých anglických pušek. Jednu jsem si vybral, pěknou, a když jsme putovali domů, pušku jsem rozebral, pažbu jsem dal do ruksaku a lauf jsem si připevnil na záda. Šest neděl, co jsme šli domů, jsem ji nesl, už jsem měl záda celá odřená, a když nás Poláci odbavovali, sebrali mi i tu pušku. Přejeli jsme naše hranice a rozjížděli jsme se každý ke svým domovům. Před Vánocemi roku 1918 jsem se dostal domů. Všude dobře, ale doma nejlépe.