Rakousko-uherská armáda za Velké války

Nejvyšší rakouské velení počítalo s několika variantami nástupu armády na počátku války podle toho, která země bude nepřítelem. V praxi se roku 1914 uplatnily dva:

Plán B (Balkán) byl vypracován pro případ války proti Srbsku a Černé Hoře. Vyžadoval částečnou mobilizaci a sestavení tří armád (5., 6. a 2.), které byly nasazeny proti Srbsku. 5. a 6. rakousko-uherská armáda byly určeny k nástupu z území Bosny (přes Drinu a Sávu), 2. armáda k nástupu ze severu (přes Dunaj). Tyto síly by tvořily více než 1/3 armády, kterou bylo Rakousko-Uhersko schopno postavit do pole, a měly být dostatečné k rychlé a rozhodné porážce Srbska a Černé Hory.

Schematická mapa rozdělení vojenských územních obvodů (sborů) v rámci habsburské monarchie. Sbory, na něž se vztahovala částečná mobilizace, označuje šrafování. pramen

Plán R (Rusko) počítal se současnou válkou proti Rusku a Srbsku a Černé Hoře. Vyžadoval všeobecnou mobilizaci a sestavení šesti armád (a jedné armádní skupiny), z nichž 1., 2., 3. a 4. armáda (a jedna armádní skupina) byly určeny proti Rusku, 5. a 6. armáda (které byly oproti plánu B ale výrazně slabší) pak proti Srbsku. Na balkánském bojišti by tak působila necelá pětina rakouské armády, která by měla pouze defenzivní úkoly, zatímco většina armády by společně s německými jednotkami z Východního Pruska zahájila ofenzivu proti Rusku.

V případě, že by střet začal jako válka se Srbskem a teprve později se do konfliktu zapojilo Rusko, měla být část jednotek působících již na srbském bojišti (v zásadě 2. armáda) co nejrychleji vyvázána z boje a přesunuta na bojiště ruské (což se v srpnu 1914 skutečně stalo).

Určení rakouských jednotek pro jednotlivá bojiště bylo předem stanoveno.

Na počátku srpna bylo rozhodnuto, že v rozporu s původním defenzivním plánem (plán R) bude přece jen na balkánském bojišti okamžitě po rozvinutí sil zahájena ofenzivní akce. Od jejího úspěchu si totiž rakouské vedení slibovalo, že přesvědčí ke vstupu do války proti Srbsku Bulharsko, což přivodí rychlou srbskou porážku (a umožní odeslat rakouské jednotky na frontu proti Rusku). Proto bylo rozhodnuto nasadit proti Srbsku o něco početnější síly než předpokládal defenzivní plán - konkrétně byl pro balkánské bojiště určen navíc celý český VIII. sbor o dvou divizích, který měl být původně odeslán proti Rusku (Rakouské síly na počátku války se Srbskem po změně plánu). Namísto defenzivním plánem předpokládaných 8 divizí tak měl vrchní velitel balkánského bojiště k dispozici divizí 10¹⁾(což bylo ale stále výrazně méně, než předpokládal plán ofenzivní, který počítal s 19 divizemi). V prvních dnech mohl navíc v omezené míře počítat i s jednotkami 2. armády (teoreticky dalších 6 divizí) - ale pouze do doby, než budou odeslány na severní válčiště.

12. srpna začal postup rakouské 5. armády přes Drinu směrem na Valjevo, podporovaný útokem části 2. armády na Šabac. Rakouské velení se poněkud nerealisticky domnívalo, že přítomnost a demonstartivní akce rakouské 2. armády na sever od Dunaje a Sávy upoutá hlavní srbské síly, zatímco 5. armáda rychle dosáhne Valjeva a následně se k ní připojí se svou ofenzivou armáda 6. a společně porazí část srbské armády kryjící západ země (směrem na Bosnu) - Užickou skupinu. Jednotky 5. armády však postoupily během čtyř dnů nepřítelem jen slabě obsazeným územím pouze nějakých 20 kilometrů do hloubky a 16. srpna se střetly s hlavními silami nepřítele (fakticky všechny tři srbské armády - 1., 2. i 3.), které proti nim byly po správném vyhodnocení hlavního směru rakouského útoku srbským velením vrženy. V bitvě na planině Cer bylo levé křídlo rakouské armády poraženo a nakonec byla 20. srpna celá armáda donucena spěšně vyklidit východní břeh Driny a stáhnout se do výchozích pozic ještě dříve, než mohl začít několikrát odložený útok rakouské 6. armády, který měl využít soustředění srbských sil proti 5. armádě na severozápadě země. Dobytí Šabace, jeho následná úspěšná obrana a pokusy přispět z něj na pomoc 5. armádě tak nakonec pouze zdržely na balkánském bojišti část jednotek 2. armády, která měla v této době už nastoupit transport na ruskou frontu. Na nejjižnějším úseku srbské fronty byly rakouské jednotky stojící na hranicích Černé Hory pod tlakem nepřítele, který pronikl na několika místech do Hercegoviny (vytlačen byl 2. září). (OULK1 - příloha 8)

Ráno 22. srpna byly všechny jednotky 5. armády ve výchozích pozicích; byla sice značně otřesena, ale ani zdaleka nebyla zničena. V rakouských rukou zůstal pouze Šabac, v jehož okolí nadále probíhaly poněkud zmatečně vedené operace části rakouské 2. armády. Rakouská 2. armáda už byla ale částečně na cestě na severní válčiště a pro další operace na Balkáně s ní nebylo možno počítat. Do značné míry improvizovaný rakouský pokus o bleskové rozhodnutí na balkánském bojišti selhal, Bulharsko zůstalo neutrální, srbské území bylo celé v rukou Srbů (Šabac byl vyklizen 24. srpna) a rakouská armáda navíc utrpěla ránu na své prestiži, když byla poražena protivníkem všeobecně považovaným za slabšího. Útok rakouské 6. armády, započatý konečně 20. srpna (tedy v den, kdy 5. armáda zahájila ústup zpět za Drinu), byl během dvou dní přerušen a 6. armáda se přeskupovala tak, aby se mohla připojit k 5. armádě - následující operace měly vést společně.

Celkové ztráty z první rakouské ofenzivy proti Srbsku²⁾:

• Rakousko-Uhersko: padlo a zraněno 22–23 000 mužů, z toho asi 600 důstojníků
• Srbsko: padlo a zraněno asi 16 000 mužů

Po odjezdu 2. armády na severní bojiště³⁾ plánoval velitel balkánských sil rychlé znovuobnovení ofenzivy - rakouská 5. armáda, stažená zpět za Drinu, byla doplněna posilami a zkonsolidována, aby mohla 7.9. opět překročit Drinu a čelně napadnout srbské síly, která byla nyní koncentrovány v severozápadní části země. Rakouská 6. armáda byla přisunuta na její pravé křídlo a měla srbské síly, poutané 5. armádou, napadnout z boku. Jedna divize 5. armády, koncentrovaná na severním břehu Sávy, měla hlavní srbské síly napadnout i z druhého boku. Kvůli nepřízni počasí byl útok rakouských armád o několik dní odložen.

Srbové však měli vlastní plány, ovlivněné ruskou žádostí z počátku září o okamžité zahájení ofenzivních operací do Uher - po zahnání rakouských sil ze země na konci srpna správně rozpoznali, že rakouská 2. armáda opouští bojiště, a přeskupili své síly čelící 5. a 6. armádě tak, že uvolnili 1. armádu, která měla zaútočit přes Sávu do Banátu. (OULK1 - příloha 21)

Nepřízeň počasí jim zjevně nepřipadala být takovou překážkou jako rakouskému velení, a tak jejich útok 6.9. rakouskou akci předešel. Srbské oddíly překročily Sávu v úseku mezi Mitrovicou a Jarakem, kde byly během dvou dnů (6.9.-7.9.1914) zahnány zpět, a v oblasti Krupinova, kde se jim podařilo usadit. Po příchodu posil odtud postupovala srbská 1. armáda dále na sever a obsadila část Syrmie. 11.9.1914 však srbské velení její postup zastavilo a její jednotky během 12. a 13.9. odeslalo na jiné části fronty, kde byly nutně potřeba.

Mezitím totiž zahájily plánovanou ofenzivu rakouské armády - 5. armáda se pokusila 8.9.1914 překročit Drinu, avšak nepodařilo se jí uchytit na východním břehu a do večera byla se ztrátou 4 400 mužů 2. srbskou armádou zahnána zpět do výchozích pozic. Útok na pravé srbské křídlo přes Sávu vůbec nezačal, neboť vyčleněné rakouské jednotky byly ohrožovány srbským průnikem do Syrmie a musely se věnovat této oblasti. Rakouské 6. armádě na jižním křídle se však dařilo o něco lépe - za cenu ztráty 700 mužů se její jednotky přepravily na východní břeh Driny a zahájily postup proti levému křídlu srbské 3. armády, které pomalu vytlačovaly do nitra země (8.-13.9.1914). Když jejich postup vázl, pokusila se 5. armáda opět překročit Drinu a Sávu (14.-16.9.1914), aby poutala co nejvíce srbských sil. Na Drině ji však Srbové opět úspěšně zastavili a útok přes Sávu proti pravému křídlu srbské 2. armády, který byl umožněn odesláním srbské 1. armády na jižní křídlo srbské sestavy, uvázl v silnými podzimními dešti rozbahněných močálech Mačvy (17.-18.9.1914).

Srbská 1. armáda mezitím na jižním křídle fronty začala útokem proti jejímu pravému křídlu zatlačovat rakouskou 6. armádu zpět k Drině, až dokud nebyla zastavena v krvavých bojích o výšiny Jagodnja (19.-22.9.1914). Opakované pokusy o postup rakouské 5. armády v oblasti Mačvy v následujících dvou týdnech taktéž selhaly, a druhá rakouská ofenziva do Srbska tak zůstala stát na mrtvém bodě. Po celý říjen sváděli oba vyčerpaní protivníci trpící navíc nedostatkem munice - rakouská 5. armáda a srbská 2. armáda - jen poziční boje místního významu. (OULK1 - příloha 22)

Přesunutím rakouské 6. armády na severní část bosensko-srbské hranice před zahájením druhé rakouské ofenzivy proti Srbsku se otevřela pro černohorské a část srbských jednotek zde umístěných možnost postupovat do nitra Bosny. Zpočátku váhavý postup černohorské armády a srbské armádní skupiny Užice během druhé poloviny září nabral na síle a v ohrožení se ocitlo jak zemské hlavní město Sarajevo, tak - což bylo pro rakouské velení závažnější - pravé křídlo a týl rakouské 6. armády, jejíž důležité zásobovací linie se ocitly v dosahu nepřítele. (OULK1 - příloha 22)

A tak zatímco rakouská 5. a 6. armáda vedly místní boje na svých dosažených pozicích a nebyly schopny obnovit postup do nitra země, slabé rakouské jednotky, které byly ponechány v jihovýchodní Bosně, se musely vypořádat s pronikajícími srbskými a černohorskými oddíly. Pomáhala jim v tom i nejednotnost srbského a černohorského velení, ba i vzájemné spory obou spojenců o ještě nezískanou bosenskou kořist, které vedly v několika případech k úmyslnému nepodpoření operací druhého spojence. Rakouské jednotky přesto nakonec musely být posíleny vysláním posil vyčleněných z hlavních rakouských sil na Drině i některými jednotkami střežícími dosud hranici s Itálií. Manévrové boje menších oddílů v Bosně poté vyvrcholily bitvou na Romanja planině východně od Sarajeva 18-25.10.1914, v níž rakouské síly koncentrickým postupem proti hlavním srbsko-černohorským silám vytlačily nepřítele z Bosny.

Zároveň probíhaly boje menších skupin rakouských jednotek s černohorskými oddíly na nejjižnějším úseku fronty, v okolí Boky Kotorské a Avtovace. I zde ale byli do konce října Černohorci vytlačeni zpět na své území.

Po vytlačení nepřítele z Bosny a dalším posílení svých jednotek na Balkáně hodlalo rakouské velení přejít znovu do všeobecné ofenzivy svých armád s cílem proniknout do nitra Srbska. 5. rakouská armáda v Mačvě konečně na konci října opakovanými útoky podporovanými silnou dělostřeleckou palbou přiměla srbskou 2. armádu ustoupit na linii Lješnica–Šabac, kde se však opět zakopala v silných pozicích na okraji zde začínající vysočiny (1.11.1914). Hlavní tíhu rakouské ofenzivy měly nést jednotky rakouské 6. armády - její severní část vázala srbskou 3. armádu a většinu srbské 1. armády, zatímco jižní část měla budit dojem, že pokračuje v pronásledování Srbů a Černohorců v oblasti Višegradu, ale ve skutečnosti se většina jejích sil přesunula více na sever (k Ljubovlji), aby se připojila na pravé křídlo zbytku 6. armády a zaútočila na jižní křídlo srbské 1. armády.

Poté, co rakouská 6. armáda zahájila bitvu na Drině (6.–9.11.1914) však překvapivě povolil pod tlakem frontálního útoku srbský střed, zatímco srbská 2. i 1. armáda na obou křídlech byly nuceny couvat spíše kvůli vyrovnání linie s ustupujícím vlastním středem, než kvůli tlaku rakouských jednotek. 10.11. zahájilo srbské velení všeobecný ústup do připravených pozic severně a západně od Valjeva. 5. a většina 6. rakouské armády namáhavě pronásledovaly ustupujícícho nepřítele po rozbahněných cestách, přičemž zásobování vázlo. Jižní křídlo 6. armády bylo stále v dotyku se srbskou 1. armádou, která kryla jižní křídlo zbylých srbských sil a udržovala spojení s armádní skupinou Užice dále na jihu. V hornatém terénu s ní neustále svádělo boje, které ztěžovaly sněhové vánice, které v této době začala přicházet.

Srbské velení po krátkém zvažování, že z pozic u Valjeva zahájí protiofenzivu, rozhodlo nakonec, že ústup bude pokračovat až na linii řek Kolubara a Ljig. Byl nejvyšší čas, protože srbská 1. armáda západně od Valjeva už byla téměř rozbita a nebyla schopna dále klást rakouským silám odpor. 15.11. zahájily srbské armády ústup za Kolubaru a Ljig. Obě rakouské armády však byly vyčerpány podobně jako poražený nepřítel a nutně potřebovaly nějaký čas k oddechu. Zatímco 6. armádě bylo dopřáno několik dní odpočinku, neboť její zásobování v horském terénu se naprostou zhroutilo a bylo třeba je uvést do pořádku, 5. armáda měla pokračovat v pronásledování nepřítele a překročit Kolubaru, neboť rakouské velení předpokládalo, že srbská armáda zde nebude schopna klást výraznější odpor.

Tak začaly 16.11.1914 boje na Kolubaře a Ljigu, ve kterých proti sobě stály zpočátku demoralizované oddíly srbské 2. a části 3. armády (v několika případech se větší skupiny srbských vojáků nechaly dobrovolně zajmout Rakušany a srbské velení muselo použít nejtvrdších metod k tomu, aby přimělo některé jednotky dále bojovat) trpící vážným nedostatkem munice na straně jedné a vyčerpaná a hladová rakouská 5. armáda, marně čekající, až ji po rozbahněných cestách dostihnou polní kuchyně, dělostřelectvo a ženijní materiál na straně druhé. Přesto se jí na několika místech podařilo překročit rozvodněnou Kolubaru a vytlačit Srby z výšin na západním břehu řeky. Postupně ale bylo čím dál jasnější, že rakouské jednotky zde nenarazily na zadní voje ustupující srbské armády, ale na jádro jejich sil, a že byly vtaženy do další velké bitvy. Ta probíhala po celé délce řek Kolubara a Ljig a rozšiřovala se dále na jih, jak se do bojů postupně zapojovaly jednotky 6. rakouské armády postupující jihovýchodním směrem z Valjeva (19.–29.11.1914). (OULK1 - příloha 23)

Po mnohadenních bojích na celé 110 km dlouhé frontě Srbové 29.11.1914 ustoupili na linii 10–20 km dále na východ, resp. jihovýchod. Tento ústup byl pro obě strany důležitý proto, že jím srbská armáda uvolnila cestu na Bělehrad. Rakouské jednotky však byly na pokraji vyčerpání, utrpěné ztráty snížily jejich počty na zlomek původního stavu, zásobování u 5. armády stále vázlo a u 6. armády v hornatém terénu se zhroutilo úplně a vojákům se nedostávalo ani zimního vybavení, ačkoliv boje probíhaly už mnohdy v zasněženém terénu. Rakouské velení bylo ovšem přesvědčeno, že definitivní zhroucení srbské armády je na dosah ruky (a nebylo daleko od pravdy), a nepovolilo svým jednotkám čas k oddychu a reorganizaci. Část 5. armády měla okamžitě vyrazit na Bělehrad, její zbytek a 6. armáda měla udržovat kontakt s ustupujícím nepřítelem.

Srbové zároveň s ústupem svých armád od Kolubary Bělehrad vyklidili, proto ho rakouské síly ke svému překvapení obsadily bez výstřelu již 2.12.1914. Kromě symbolické ceny bylo jeho obsazení důležité také proto, že přes něj umožnilo ustavit novou zásobovací trasu pro celou rakouskou 5. armádu a tím ulehčit zoufale přetížené zásobovací linii přes Valjevo, která od nynějška musela pokrývat už pouze potřeby 6. armády. Rakouská 5. armáda se následně obrátila na jih, přeskupila se a postupovala proti pravému křídlu srbských sil krytému dvěma skupinami původně určenými k obraně Bělehradu a Obrenovače u Mladenovace. Obě tyto skupiny, stejně jako další jednotky dosud hájící Dunaj východně od Bělehradu, se dosud bojů neúčastnily a byly proto na rozdíl od rakouské 5. armády i zbytku srbských sil čerstvé a na plných stavech. Přeskupením proti nim proto rakouská 5. armáda přesunula své těžiště daleko na severovýchod od rakouské 6. armády.

Srbské armády po svém ústupu z Kolubary využily několika dní odpočinku k doplnění svých prořídlých řad a především chybějící munice (která byla dodána francouzskými spojenci) a navíc se dozvěděly o katastrofálním stavu rakouské 6. armády. Velení se proto rozhodlo 3.12.1914 zahájit protiofenzivu všech svých armád (od jihu: Užická skupina, 1. armáda, 3. armáda, 2. armáda) proti rakouské 6. armádě. V náhle zlepšeném počasí a na zamrzlých cestách jejich postup začal velmi úspěšně a během několika dní rakouské síly převálcoval dříve, než stačila rovněž vyčerpaná pomalu postupující rakouská 5. armáda udeřit na severní křídlo srbské sestavy. Rakouská 6. armáda 6.–7.12.1914 ustoupila zpátky do Valjeva a na Kolubaru, zatímco očekávala rozhodující úder 5. armády ze severu.

5. armáda však nebyla schopna rozhodující úder zasadit, navíc srbské velení proti ní po zahnání rakouské 6. armády za Kolubaru přesunulo i svou 2. armádu, takže nyní čelila nepřátelské přesile. A rychle se ukázalo, že 6. armáda není schopna udržet ani pozice na Kolubaře - 9.12.1914 proto rakouské vrchní velení nařídilo ústup 6. armády k Šabaci (měla zůstat na jižním břehu Sávy) a zároveň přerušení ofenzivy 5. armády, která měla zaujmout obranné pozice na jih od Bělehradu a držet ho jako předmostí pro pozdější obnovení ofenzivy. (OULK1 - příloha 24)

Zdecimovaná 6. armáda, jejíž bojový stav činil nyní pouhých 18 000 mužů, však naprosto nebyla ve stavu vést jakýkoliv další boj. Po více než 24 hodin trvajícím ústupu dorazila k Sávě a okamžitě ji začala překračovat. 13.12.1914 byly strženy poslední mosty a na srbském břehu se objevily první hlídky srbské 1. armády, která rakouskou 6. armádu pronásledovala, zatímco srbská 3. armáda mířila už také k Bělehradu proti rakouské 5. armádě. Jen tomuto faktu a pomalému postupu rovněž unavené srbské 1. armády rakouské velení vděčilo za to, že jeho 6. armáda nebyla zničena úplně - přesto Srbové zajali stovky rakouských vojáků, kteří už nebyli schopni absolvovat ústup za Sávu, a mnoho materiálu, který museli nechat za sebou.

Fiasko třetí rakouské výpravy do Srbska mělo být nyní zakončenu u Bělehradu. Proti rakouské 5. armádě zde nyní nastupovaly zleva doprava srbská 3. armáda, 2. armáda a (bývalá) skupina obrany Bělehradu a Obrenovače. Hned 11.12.1914 prvním útokem prolomily rakouské pozice a rakouská armáda byla nucena ustoupit až na bezprostřední předmostí Bělehradu, kde se však ani nepokusila o vážný odpor a plynule začala město vyklízet. 15.12.1914 byly i zde zlikvidovány poslední mosty a Srbsko bylo znovu kompletně v rukou srbské armády.

Zatímco vrchní velitel na Balkáně Potiorek plánoval, že po posílení svých jednotek po Novém roce obnoví ofenzivní operace, rakouskému vrchnímu velení došla s jeho neúspěšnou snahou trpělivost – Potiorka odvolalo. Na konci roku 1914 disponovalo Rakousko-Uhersko na srbské frontě jen zhruba 100 000 muži, kteří byli organizováni už jen do jedné (5.) armády. Během ledna se však – díky pochodovým formacím ze zázemí i díky dodatečně se navrátivším opozdilcům – podařilo jejich počet zdvojnásobit, a to i přes to, že zároveň byly dva armádní sbory (VIII. a ???) odeslány do Karpat; další divize je následovaly.

Srbská armáda byla totiž po několika měsících bojů stejně rozbitá jako rakouská, a navíc v jejích řadách (a v zemi) vypukly epidemie, které ji dále decimovaly. I přes nátlak svých spojenců – především Ruska – tak zůstává po celé dlouhé měsíce neaktivní. Rakouské velení plánuje ofenzivu, která nicméně počítá se zapojením mohutných bulharských i tureckých sil; účast Turecka však po vylodění dohodových jednotek na Gallipoli nepřichází v úvahu a Bulharsko vzhledem k pro Rusko příznivému vývoji na východní frontě zatím nehodlá vstoupit do války na straně jeho nepřátel. V květnu navíc Rakousku.Uhersku vyhlašuje válku Itálie a další dva armádní sbory (i s velitelstvím 5. armády) odcházejí na nové bojiště; na Balkáně zůstává jen armádní skupina (dvě divize?) určená k hájení území monarchie před srbským vpádem. I z té jsou další jednotky postupně odesílány na italské bojiště a v létě 1915 nejsou na srbské frontě prakticky žádné mobilní jednotky; rakouské síly zde tvoří jednotky domobrany a posádky pevností. (OULK3 - příloha 1)

Situace se mění až s letní ofenzivou Centrálních mocností na východní frontě, která přinesla zásadní porážku Ruska; Bulharsko se konečně odhodlává vystoupit proti Srbsku a německé vrchní velení se rozhoduje využít své síly uvolněné po skončení bojů na východní frontě k tomu, aby konečně otevřelo pozemní cestu do Turecka (čímž bude zároveň uzavřena možná cesta Dohody do Ruska, které – i přes velkou porážku stále nezlomeno – potřebuje materiální pomoc od svých spojenců). Na konci léta 1915 se proto proti Srbsku začínají soustředit z několika stran početné armády nepřátel. (OULK3 - příloha 10)

Nejsilnějším útočným uskupením, určeným k zasazení hlavního úderu srbským armádám, je německá 11. armáda, která od května do srpna tvořila hlavní útočné uskupení na ruském bojišti; ta se v září přesouvá prakticky kompletně do Srbska, přičemž její transport a koncentrace trvají kvůli nedostatečné kapacitě železniční sítě v několik týdnů (asi dvakrát déle než před průlomem u Gorlic). Přesto se její soustředění podaří před srbským průzkumem utajit; německá 11. armáda má za úkol překročit Dunaj východně od Bělehradu a postupovat údolím Moravy do nitra země. Zároveň se proti Srbsku koncentrovala rakouská 3. armáda (rovněž uvolněná z ruského bojiště), která měla zasadit vedlejší úder západně od Bělehradu a po překročení Sávy postupovat na jih údolím Kolubary. Jelikož jeden armádní sbor, který měla rakouská 3. armáda původně dostat, musel kvůli vývoji na Volyni nakonec zůstat na ruské frontě, byl nahrazen armádním sborem německým a v důsledku toho i nemalou část rakouské 3. armády tvořily německé jednotky. Rakouské jednotky (57. a 59. divize složené z horských brigád) však byly nasazeny přímo u Bělehradu, který měly na počátku ofenzivy obsadit. Její postup měly podporovat útokem i oddíly z Bosny a Hercegoviny, ty však byly natolik slabé, že neměly na průběh operací výraznější vliv. (OULK3 - příloha 9)

Pět dní po zahájení ofenzivy měly do boje navíc zasáhnout dvě bulharské armády – jedna měla podpořit postup německé 11. armády útokem ve středním Srbsku směrem na Niš (válečné sídlo srbské vlády), druhá pak postupem do Makedonie na jihu země přehradit srbským armádám ústupovou cestu na jih do Řecka. Srbské vedení si bylo dobře vědomo své zoufalé situace. Bulharsko v září zahájilo mobilizaci a Dohoda se všemožně snažila na poslední chvíli zabránit jeho vstupu do války – to se jí však již nemohlo podařit. Navíc Řecko, které bylo Srbsku podle spojenecké smlouvy v případě napadení Bulharskem povinno přijít na pomoc, se rozhodlo závazek nesplnit (neboť ten předvídal lokální konflikt, nikoliv to, že by takový krok znamenal vstup do války mezi evropskými velmocemi) – i to se Dohoda snažila dotlačit ke změně tohoto postoje a dokonce na území (stále neutrálního) Řecka vylodila své jednotky u Soluně; ani ty ale nemohly Srbsku reálně nijak pomoci.

Srbská 2. armáda musela být proto přesunuta na východní hranici země. Srbská 1. armáda byla umístěna v severozápadní části země, kde také Srbové očekávali hlavní útok nepřítele přes Drinu a především Sávu. Srbská 3. armáda pak kryla hranice východně od Bělehradu (tedy v oblasti, kde měl hlavní úder skutečně přijít). Další oddíly (včetně černohorské armády) byly umístěny na bosenské hranici a také v Makedonii, kde stále hrozily místní nepokoje bulharského obyvatelstva. (OULK3 - příloha 9)

Útok zahájily 6.10. jednotky rakouské 3. armády, které se na několika místech se silnou dělostřeleckou podporou přepravily přes Sávu a napadly srbskou obranu u Obrenovace, tedy zhruba tam, kde srbské velení předpokládalo. Jednotky jejího levého křídla se navíc přepravily přes Sávu i Dunaj přímo v Bělehradu, který po třech dnech tvrdých bojů o předmostí (6.–9.10.) obsadily a srbské oddíly postupně tlačily dále na jih od města. Tím se jim podařilo získat základnu pro další operace a zajistit rychle vybudované mosty přes Dunaj proti srbskému ostřelování; navíc přiměly srbské velení aby proti nim ve snaze neztratit Bělehrad nasadilo jednu divizi ze zálohy. (OULK3 - příloha 11)

Zároveň s tím zaútočila i německá 11. armády v oblasti Temešského ostrova u ústí Moravy do Dunaje. Podařilo se jí vybudovat si několik předmostí na jižním břehu, která rychle spojila a získala tak základnu pro další operace. Okolo 10.10. následovalo několik dní nepříznivého počasí, během něhož byl postup rakouské 3. i německé 11. armády značně ztížen, protože nebylo možno jejich jednotky na jižním břehu rozvodněného Dunaje zásobovat. Rakouská 3. armáda během nichž uvízla v několikadenních bojích o výšiny Avala jižně od Bělehradu, německá 11. armáda postoupila na Pažarevac, který obsadila, a vnitřní křídla obou armád se snažila dosáhnout spojení podél Dunaje a tím ho otevřít pro plavbu (nejen lokální, ale i dálkovou – do Bulharska a Turecka). 14.10. pak zaútočily na Srbsko dvě bulharské armády a tím situaci výrazně převážily v jeho neprospěch. (OULK3 - příloha 12)

Zatímco bulharská 1. armáda na severu nedosáhla zpočátku žádného úspěchu, bulharská 2. armáda na jihu postoupila do Makedonie a velice rychle odřízla spojení se Soluní, kde se v této době vyloďovaly každým dnem další a další jednotky Dohody, představující jedinou naději na záchranu Srbska. To donutilo srbské velení odeslat do Makedonie posily ze severní fronty. Na té zároveň německé a rakousko-uherské síly zahájily 18.10. koordinovanou všeobecnou ofenzivu směřující do nitra země. Německá 11. armáda na hlavním směru postupovala po obou březích Moravy a tlačila srbské jednotky dále na jih, rakousko-uherská 3. armáda postupovala pomaleji a kryla, byť chvílemi nepříliš účinně, její pravé křídlo. (OULK3 - příloha 13)

Po 20.10. se podařilo konečně i rakouským domobraneckým jednotkám v Bosně překročit Drinu (jejich pomocný úder byl plánován od počátku ofenzivy, ale všechny pokusy o něj byly dosud srbskými jednotkami úspěšně odraženy) a jednotky srbské 1. armády se začaly stahovat ze severozápadu země. Vzhledem k nepříznivému vývoji na severní frontě (na Dunaji) i na jižní frontě (v Makedonii) srbské velení 22.10. vydává rozkaz k všeobecnému ústupu 1. a 3. armády na linii na úrovni Kragujevace a odpovídajícímu stažení Užické skupiny. Jeho záměrem je koncentrovat své síly na kratším obranném perimetru kolem centra země (Niš, kde od počátku války sídlí srbská vláda) a jeho obranou získat dostatek času na to, aby se francouzské a britské jednotky shromáždily v Soluni a mohly Srbsku přijít na pomoc. Ty však mezitím mají za úkol pouze zabránit bulharským silám v odříznutí spojení Soluň–Niš a zapojují se jen ve velmi omezen míře do bojů s bulharskými jednotkami na jihu Makedonie.

Zatímco německá 11. armáda systematicky postupovala za srbskými jednotkami stahujícími se na jih údolím Moravy, rakouská 3. armáda bojovala s velkými logistickými potížemi a postup jejího pravého křídla, které mělo za úkol pokud možno obklíčit srbské síly stahující se ke Kragujevaci, byl nedostatečně rychlý. Bulharská 1. armáda rovněž nebyla zatím schopna zlomit odpor srbské 2. armády na východní hranici země, a tím pádem ani ona nemohla přispět ke snaze obklíčit srbské jednotky u Kragujevace. Do 28.10. tedy srbské 1. a 3 armáda a armádní skupina Bělehrad obsadily linii u Kragujevace, a německá 11. a rakouská 3. armáda se nacházely prakticky v rovné linii několik kilometrů severně od nich. Na pravém křídle je jistily domobranecké jednotky rakouské 3. armády, které obsadily Valjevo (OULK3 - příloha 14), na levém křídle navázala německá 11. armáda kontakt s pravým křídlem bulharské 1. armády. Srbské velení bylo nuceno odeslat další jednotky na jižní frontu, kde jednoty bulharské 2. armády pronikaly už do Kosova Polje, tato však musela čím dál větší pozornost věnovat svému levému křídlu, proti kterému postupovaly anglo-francouzské jednotky ze Soluně, kde už bylo soustředěno na 50 000 dohodových vojáků. (OULK3 - příloha 15)

V posledních říjnových dnech postupovala německá 11. a rakouská 3. armáda proti novým srbským pozicím u Kragujevace. Rakouská 3. armáda však měla obrovské potíže se zásobováním a nebyla schopna dostatečně rychle proniknout do údolí Západní Moravy, aby odřízla srbským armádám možnost ústupu jihozápadním směrem. 31.10. zahájily obě armády Centrálních mocností všeobecný útok na Kragujevac, ale ten zamířil víceméně do prázdna, neboť Srbové tentýž den likvidují arsenal (jediný v zemi) a zásoby munice a zahajují ústup jihozápadním směrem. Výraznější odpor kladou jen levému křídlu německé 11. armády, aby kryli ústup své 2. armády před bulharskou 1. armádou.

Pravé křídlo rakouské 3. armády (XIX. sbor) postupuje na Kraljevo, důležitý dopravní uzel, přes který proudí ustupující srbské jednotky a materiál, ale domobranecké jednotky nejsou takové operace schopny. Sbor uvízl v několikadenních bojích o Čačak a odříznout včas ústupovou trasu údolím Západní Moravy se mu tím pádem nepodařilo. Až 5.11. dosáhly rakouské a německé jednotky na několika místech údolí Západní Moravy a ve stejný den jednotky bulharské 1. armády vstoupily do Niše a dosáhly údolí Jižní Moravy. Srbové však stihli Niš i obě moravská údolí včas vyklidit a velká většina jejich oddílů ustoupila do hor mezi oběma Moravami. (OULK4 - příloha 16)

6.11. německé jednotky obsadily Kraljevo a začíná přeprava na jižní břeh Západní Moravy, bulharské síly podobně zvolna překračují Jižní Moravu. Orientální armáda v Soluni se mezitím pokouší postoupit do Makedonie, aby se spojila se srbskými silami v Kosovu Polji, bulharská 2. armáda jim v tom však i díky posilám od 1. armády úspěšně brání. Dohoda nemá v Soluni dostatek sil a události v Srbsku se vyvíjejí příliš rychle, navíc hrozí zásah stotisícové turecké armády z Thrákie. Navíc se nedaleko Soluně koncentruje rovněž armáda (stále neutrálního) Řecka, jehož vztah k oběma válčícím stranám je zatím nevyjasněný. 9.11. je proto rozhodnuto, že Dohoda nemůže zničení Srbska zabránit, a odvolává další operace na jeho záchranu; její jednotky v Makedonii Srbsku poskytují už jen morální podporu.

Německé velení v té stejné době pomalu začíná stahovat své jednotky z fronty a odesílá jednotlivé divize do zázemí, odkud budou transportovány na západní frontu. Rakouské nejvyšší velení se tomu snaží zabránit, neboť je přesvědčeno, že srbské jednotky se pokusí prorazit do Soluně a přeje si, aby německé jednotky posílily bulharské armády v Makedonii. Německé velení však nevěří, že by srbská armáda byla takového postupu ještě schopna, a domnívá se, že bude ustupovat přes Albánii k pobřeží Jaderského moře (kolují již zvěsti o chystané evakuaci srbských armád do Itálie). 11.11. vydává srbské nejvyšší velení rozkaz k ústupu do Kosova Polje, z něhož se skutečně plánuje probít do Soluně. Bulharská 2. armáda však linii proti dohodovým jednotkám u Soluně bez problémů drží a je si jista, že s podporou německého těžkého dělostřelectva (kterou dostala přislíbenou) ji udrží. (OULK4 - příloha 17)

V polovině listopadu napadl na bojišti sníh a přišla zima. Jednotky rakousko-uherské 3. armády, které se mezitím už dostaly při pronásledování srbských oddílů do horského terénu, nedisponovaly dostatkem zimního vybavení a nevíc je trápily obrovské problémy se zásobováním, které se v horském terénu jen zhoršily. Bylo proto nutno některé jednotky stáhnout z fronty a ponechat je v zázemí (57 ITD), aby mohlo jejich vybavení být poskytnuto těm, které na frontě zůstaly. Pronásledování srbských armád sice nepříliš rychle, ale soustavně pokračovalo. (OULK3 - příloha 16)

Postupně se prohlubující rozpory mezi rakouským a německým nejvyšším velení však dospěly 20.11. k úplné roztržce. Rakouské trvalo na tom, že je nutno zcela zničit srbskou armádu a následně také dohodové síly u Soluně. Sledovalo tím širší strategický záměr – vyřešit ke svému prospěchu definitivně situaci na Balkáně, kde stále neutrální Řecko a Rumunsko zvažovaly, zda a na které straně vstoupí do války. Ignorovalo při tom ale postoj Německa, pro které bylo cílem balkánského tažení otevřít cestu do Turecka a porazit Srbsko dostatečně na to, aby nemohlo toto spojení již ohrožovat – což bylo dosaženo a v ten moment se pro Německo Balkán stal opět zcela vedlejším bojištěm. Rakouské velení ale ignorovalo také logistické aspekty zimní operace v horách, kterou by si splnění jeho záměru vyžádalo, jejichž vyřešení bylo prakticky nereálné. Vzhledem k tomu, že rakouské velení při realizaci svého plánu zcela záviselo na německých jednotkách, je jasné že se prosadil německý pohled na situaci. Německé jednotky tedy nadále srbské bojiště po částech opouštějí.

Srbské velení rozestavilo své ustupující jednotky na horských hřbetech kolem kosovské planiny (především kolem Mitrovice a Prištiny) a zároveň se snažilo co největší síly přesměrovat na jižní frontu, aby se připojily k jednotkám snažícím se prorazit přes bulharskou 2. armádu na Skopje a Soluň. (OULK3 - příloha 18) To se ale nedařilo a pronásledujícího nepřítele (především jednotky německé 11. a bulharské 1. armády) nebylo možno dále zadržovat. 23.11. proto srbské velení vzdává pokus prorazit k dohodovým silám v Soluni a vydává rozkaz k ústupu jihozápadním směrem, přes Albánii a Černou Horu na pobřeží Jaderského moře. Je to jediná možnost, jak se vyhnout kapitulaci a zachránit aspoň část srbských sil, které mohou být dohodovým loďstvem evakuovány a případně po reorganizaci znovu nasazeny do boje. Vyžaduje si ale ústup přes vysoké albánské hory, obývané navíc nepřátelsky naladěným obyvatelstvem, během zimního období.

Pronásledování ze strany německé 11. armády v Kosovu končí – 25.11. je obsazena Mitrovica a logistické obtíže v žádném případě nedovolují pomýšlet na operace v albánských horách. Rakouské velení se rozhoduje pokračovat v tažení porážkou Černé Hory, ale postup proti ní je možno zahájit až na přelomu listopadu a prosince. Německé a rakouské jednotky tak na konci měsíce postupně čistí Kosovo, zatímco srbské oddíly se stahují do hor. Ačkoliv za sebou zanechaly velké množství zajatců, jádro srbských sil vyvázlo. Bulharská 2. armáda tlačí na ustupující srbské oddíly až do 4.12. a způsobuje jim ještě další nemalé ztráty, ale tohoto dne se musí otočit na jih a nastoupit na frontu proti Orientální armádě. Ani třetí pokud o obklíčení srbských sil tak neskončil jejich zničením.

3.12. srbské velení v Ipeku definitivně zavrhuje narychlo navržený plán provést zoufalou protiofenzivu proti vyčerpaným pronásledovatelům a pokusit se tak v poslední chvíli zabránit porážce a celá armáda vyráží na strastiplnou cestu přes albánské hory. Nejvyšší velení i král postupují nejdříve a 7.12. jsou na pobřeží, statisíce vojáků je pak následují v průběhu celého prosince. (OULK3 - příloha 19) Jedná se o – slovy jednoho srbského velitele divize – bezohledně vynucené mučednictví.

Srbské armády (původně o síle 340 000 mužů) utrpěly za celé tažení ztráty 24 000 padlých a 70 000 raněných (z nichž většina byla zároveň zajata), přičemž do rakouského a německého zajetí upadlo celkem 124 000 srbských vojáků a do bulharského dalších 50 000. Rakousko-uherské oddíly přišly zhruba o 18 000 mužů (spíše vlivem těžkých podmínek než bojové činnosti), německé pak asi o 8 000. Orientální armáda ztratila 6 200 mužů a bulharská 2. armáda na soluňské frontě zhruba stejný počet; výše bulharských ztrát v Srbsku dodnes není známa.

V prosinci 1915, po porážce srbské armády, byla situace na Balkáně poněkud nepřehledná. Nevelká armáda Černé Hory, jejíž morálka už nebyla příliš vysoká, se stáhla na své území a zaujala obranné pozice na jeho hranicích. Ve Valoně si zřídili základnu Italové, kteří zatím vylodily na albánské pobřeží jen několik praporů, ale chystali se vyslat do Albánie celý armádní sbor. Srbové se shromažďovali v albánském přístavu Durazzo a nebylo zatím zcela jasné, co s nimi bude (Italové jim nehodlali poskytnout větší než nejnutnější pomoc, neboť je vnímali jako konkurenty v boji o ovládnutí Dalmácie). Orientální armáda (složená z francouzských a britských jednotek) okupuje Soluň a stále drží předsunuté pozice až na území srbské Makedonie.

Rakouské nejvyšší velení hodlá vyřešit situaci na západním Balkáně (Černá Hora, Albánie), německé a východním (Soluň). Logistická situace však neumožňovala jednotkám německé 11. armády zahájit operace proti Orientální armádě dříve než na konci prosince. Už 5.12. proti ní však zahajují útok Bulhaři – aby zjistili, že den před tím se její oddíly začaly z Makedonie stahovat, k Soluni. Postoj Řecka k oběma válčícím stranám je stále nevyjasněn (země zůstává formálně neutrální), ale řecká armáda je již shromážděna v okolí Soluně a hrozí, že v případě vpádu Bulharů do země zasáhne do boje (a tím vstoupí do války na straně Dohody). Německé velení proto důrazně požaduje, aby žádný bulharský voják (ani letadlo) hranici nepřekročil, což se také stane; situace na soluňské frontě se tak stabilizuje: Orientální armáda drží obranné pozice na výšinách kolem Soluně (a obává se zásahu Turecka, které právě v té době donutilo dohodové jednotky konečně vyklidit Dardanely), bulharské jednotky drží pozice u hranic s Řeckem (a společně s německým velením se obávají zásahu Řecka). (OULK3 - příloha 31)

Jednotky rakouské 3. armády mezitím postupují proti Černé Hoře a Albánii, ale jádro jejich sil z logistických důvodů musí zůstat v nížinách v zázemí a v dotyku s nepřítelem zůstávají jen malé vyčleněné bojové oddíly. Jejich cílem je udržovat vojáky černohorské a případně srbské armády pod tlakem do té doby, než bude připravena a uskutečněna operace k dobytí hlavní černohorské strategické pozice Lovčenu nad Bokou Kotorskou. Do Boky se postupně přesunují rakousko-uherské jednotky, které následně přebírá velitelství XIX. sboru, jež bude operaci plánovanou na začátek ledna řídit. Na konci roku 1915 boje na západním Balkáně utichly.

Černohorská armáda drží na přelomu roku 1915/1916 své obranné pozice na západních hranicích země, resp. několik desítek kilometrů za severní a východní hranicí svého území, většina srbské armády (ke konci roku 140 000 mužů) je u Durazza a chystá se na evakuaci. Rakouská 3. armáda je vyčleněna z armádní skupiny Mackensen a podřízena přímo rakouskému nejvyššímu velení; její velitelství je přesunuto do Sarajeva a bude velet celé operaci proti Černé Hory. Jsou mu podřízeny rakouské jednotky od Boky Kotorské na západě přes Hercegovinu kolem celé černohorské hranice až po Kosovo Polje, chystající se vpadnout do Černé Hory ze tří stran. (OULK4 - příloha 3)

Z území Černé Hory byly navíc staženy (s výjimkou několika děl) všechny srbské jednotky, které černohorskou armádu dosud posilovaly, neboť jejich rabování bylo pro Černohorce nepřijatelné. Rakouské ofenzivě tak čelilo jen 53 000 vojáků Černé Hory, rozmístěných na obranu Lovčenu (9 300 mužů), na hranicích Hercegoviny (13 300 mužů) a do dvou bojových skupina na severu a severovýchodě země (6 500, resp. 4 600 mužů) proti rakouské 62. pěší divizi, resp. VIII. armádnímu sboru v Srbsku (dalších 4 000 mužů tvořilo skupinu na obranu oblasti Tara a 7 000 mužů všeobecnou zálohu v nitru země).

5.1. zahájily útočný postup jednotky 62. pěší divize a VIII. sboru na severu a severovýchodě země. Po několikadenních těžkých zimních bojích v náročném horském terénu se jim 10.1. podařilo dosáhnout stanoveného cíle operace, tedy dobytí Berane. Hlavním cílem rakouského velení bylo poutat tímto postupem černohorské síly, aby získalo prostor pro hlavní nápor na západní hranici země. Jeho součástí byla i mimořádně náročná operace k dobytí Lovčenu, 1 759 m n.m. vysokého vrcholu tyčícícho se přes 1 000 metrů nad rakouským přístavem v Boce Kotorské. S využitím těžkého dělostřelectva (včetně námořnictva a jeho kanonů na lodích) se to 10.1. podařilo a odpor černohorské armády se zhroutil. Cesta do hlavního města země (Cetinje) je volná a následujícího dne jsou zahájena jednání o příměří. (OULK4 - příloha 3)

Rakousko požaduje bezpodmínečnou kapitulaci černohorské armády, na což král odmítá přistoupit a prosí o “čestné” podmínky. Rakouské jednotky mezitím 13.1. obsazují Cetinje a bojové operace pokračují. Zatímco odpor na severu a východě je stále silný a postup do nitra země nemožný, velení rakouské 3. armády přesouvá těžiště útoku i posily na západní hranici Černé Hory. 16.1. jednotky XIX. sboru zahajují další fázi postupu a téhož dne Černá Hora přijímá rakouské podmínky příměří. Ačkoliv se jednání vlečou ještě další týden, 23.1. je nepřátelství skutečně zastaveno a začíná odzbrojování černohorské armády (přestože černohorská armáda formálně kapituluje až 25.1.).

Část sil rakouské 3. armády odjíždí na italskou frontu (57. a 58. ID), zbytek pomalu zahajuje postup do severní Albánie. Skutari poblíž černohorské hranice je sice obsazeno již 23.1., ale postup na Durazzo není zatím pro obrovské logistické obtíže možný. Srbská armáda, která je v přístavu soustředěna, mezitím zoufale žádá Dohodu o pomoc, neboť Italové, kteří ji mají “na starosti”, poskytují Srbům jen minimální dodávky potravin a žádnou naději na evakuaci. Teprve v prvních dnech února začíná část srbských oddílů opouštět Durazzo na lodích, kdežto druhá část musí pochodovat až k Valoně, aby byla naloděna zde. Durazzo je srbskými oddíly vyklizeno k 9.2. a zůstávají v něm pouze italské jednotky s rozkazem stáhnout se až pod tlakem nepřítele.

Albánské tažení je pro rakouskou armádu velmi náročné, neboť nejsou k dispozici sjízdné cesty a zásobovací trasy jsou velmi dlouhé a vedou neschůdným terénem, navíc v oblasti řádí malárie. Proto se italský perimetr kolem Durazza podařilo úplně obklíčit až 16.2. a pozemní útok na přístav zahájit až 23.2., tedy měsíc po skončení černohorského tažení. Italové prakticky okamžitě zahajují evakuaci přístavu a ten ráno 26.2. obsazují rakouské jednotky. Kromě množství materiálu a zásob, které na místě Italové zanechali, získává rakouská armáda také politický úspěch u místních Albánců, kde je posílena pro-rakouská klika. Jsou formovány albánské dobrovolnické oddíly, jež se mají stát základem pravidelné albánské armády bojující po boku Centrálních mocností.

Italové mezitím nakonec přece jen evakuovali okolo 200 000 Srbů, včetně 30 000 rakouských zajatců (na ústup přes albánské hory jich vyrazilo původně 70 000…), a dopravili je na ostrov Korfu. Rakouské velení se soustředí na italskou frontu, a tamtéž směřují svou energii i Italové; boje na Balkáně na jaře 1916 utichají. V půli března dochází k reorganizaci rakouských sil v Albánii – velitelství 3. armády i VIII. sboru odjíždějí na jiné bojiště, některé další jednotky (zbytek 59. ID) do Itálie a zbytek sil je zorganizován do dvou divizí (63. a 47.) pod velením XIX. armádního sboru, který se stává nejvyšším velitelstvím na západním Balkáně. Proti němu (a albánským dobrovolníkům operujícím po jeho boku) stojí několik italských divizí kolem Valony a fronta se stabilizuje. (OULK4 - příloha 3)

Německé vrchní velení přesunulo svou pozornost i většinu jednotek z Balkánu na západní frontu už po Novém roce; zůstalo tak jen velitelství 11. německé armády, kterému však byly podřízeny kromě jedné německé divize podřízeny bulharské jednotky, a dvě bulharské armády (1. a 2.) posílené německým dělostřelectvem, celkově 9 pěších a 1 jízdní divize pod vrchním velením vleitele německé 11. armády Mackensena. Proti nim stálo 5 divizí Dohody, opevňujících se kolem Soluně, a stabilizovaná fronta na řecké hranici obsazená z dohodové strany jen předsunutými oddíly. Balkánské válčiště se na jaře 1916 stává opět zcela vedlejším.

Mezitím se však podařilo – především díky francouzské pomoci – překvapivě rychle reorganizovat srbské vojsko na Korfu. To je tak už v květnu ve formě tří slabých armád (každé o dvou pěších divizích) a jednoho jezdeckého sboru přepraveno na Chalkidiki a dáno k dispozici Orientální armádě. Ta je postupně posílena až na 9 divizí (4 francouzské a 5 britských) a od dubna postupně přesunuje svou hlavní obrannou linii přímo na řeckou hranici, tedy do bezprostřední blízkosti bulharké fronty. Společně se 6 srbskými divizemi plánuje Orientální armáda na léto ofenzivu v jižní Makedonii směrem na Monastir (Bitolj) a uvažuje se také o operaci na spojení s Italy ovládaným územím u Valony a vytvoření jednotné balkánské fronty. Zahájení útoku Orientální armády však čeká na rumunské rozhodnutí vstoupit do války, které má povzbudit. Na druhé straně spřádá útočné plány však i Bulharsko, a v jejich realizaci Dohodu předejde. (OULK4 - příloha 29)

Ofenziva bulharské 1. armády v oblasti východně od Ochridského jezera byla zahájena 17.8. a do konce měsíce zatlačila srbské jednotky asi 20 km od hranice. Orientální armáda přesunula na své levé křídlo k posílení srbských jednotek 3 francouzské divize a jednu ruskou brigádu a 12.9. zahájila protiútok, kterým se do poloviny října podařilo bulharské jednotky vytlačit z Řecka a na části fronty proniknout několik kilometrů do Makedonie; jeho cíle – proražení fronty u Monastiru a odlehčení Rumunsku – dosaženo však nebylo. Po měsíci dalších bojů, kdy obě strany na bojiště k Monastiru přisouvaly po částech nové a nové posily, bylo toto významné centrum západní Makedonie 19.11. konečně obsazeno Srby. (OULK5 - příloha 17)

Orientální armáda se na konci listopadu pokusila ještě jednou s využitím všech dostupných sil prorazit frontu severně od Monastiru a dostat se tak z hor do otevřenějšího terénu, ale nepodařilo se jí to. 11.12. byla ofenziva Orientální armády nejvyšším francouzským velením (které ji celou dobu prosazovalo) definitivně zrušena.

Rakouské jednotky v Albánii mezitím bojují více s logistickou, terénem, počasím a hlavně malárií, než s nepřítelem. V Albánii zůstává jedna divize (47. ID) a jen jedna její brigáda (14. horská) drží frontu proti Italům u Valony. Albánští dobrovolníci bojující po jejím boku mezitím vytvářejí tenkou clonu směrem na východ, k Ochridskému jezeru, aby bylo navázáno spojení s bulharskými jednotkami. V únoru-březnu navíc vypuklo povstání v bulharské okupační zóně v Srbsku, na jehož potlačení se podílely i rakouské jednotky (IR 102).

Dohoda v zimě 1916–1917 pomalu, ale jistě dotlačila Řecko, aby se připojilo na její stranu; tři řecké divize nastupují na frontu, i když jejich morálka neumožňuje valné využití této síly. Orientální armáda dalšími posilami rovněž propojuje svou frontu u Soluně s italskou frontou u Valony a na jaře 1917 plánuje připojit se ke všeobecné ofenzivě dohodových armád. Disponuje však příliš malými silami a nakonec dostává za úkol jen vázat co největší počet nepřátelských jednotek.

Jednotky Orientální armády (především francouzské koloniální oddíly) zahajují útok na konci dubna 1917 s těžištěm opět u Monastiru, resp. východně od něj. Dosáhl však jen velmi malých výsledků a za necelý měsíc byl odvolán. (OULK6 - příloha 5) Další větší boje vypukly až v září 1917 na rozhraní rakouského a bulharského úseku fronty u Ochridského jezera, kde byly jednotky Centrálních mocností rovněž donuceny k malému ústupu, ale ani tady nedošlo k žádné výraznější změně situace. Ke konci roku boje opět utichly.(OULK6 - příloha 35)

Na frontě u Valony došlo během roku 1917 jen k několika místním italským útokům, které byly úspěšně odraženy. Do roku 1918 tak vstupovala fronta na Balkáně opět jako velmi klidné bojiště. Obě strany upíraly své zraky na západní frontu, do Francie, kde se chystalo rozhodnutí celé války. Německé velení postupně z balkánské fronty stáhlo téměř všechny své jednotky, které nahradily bulharské oddíly uvolněné porážkou Rumunska; zůstávaly však pod německým vrchním velení. Bulharsko však na počátku roku 1918 už citelně pociťovalo ekonomické důsledky dlouhého válečného střetu a i bojeschopnost jeho armád se citelně snížila. Přesto však Centrální mocnosti věřily, že ubránit své pozice až do doby, kdy padne rozhodnutí na západě, bulharské jednotky schopny budou.

Na jaře 1918 zahájily aktivitu na Soluňské frontě francouzské jednotky, které v dubnu provedly malý přípravný útok na svém levém křídle. Ten byl však jen předehrou ke společnému útoku francouzských a italských sil proti výběžku rakousko-uherské fronty drženému albánskými nepravidelnými jednotkami. Tato vůbec první koordinovaná akce italských a francouzských sil v Albánii skončila úspěchem, výběžek fronty byl zlikvidován a dohodové síly tak dosáhly výhodnějšího průběhu fronty a lepšího spojení mezi francouzskou a italskou částí fronty v Albánii. Zároveň byly rozpuštěny nepravidelné albánské jednotky, neboť většina jejich mužstva se rozešla do svých domovů. Nová fronta, posunutá o 10–15 km na západ od původní, byla obsazena už jednotkami rakousko-uherské armády. (OULK7 - příloha 8)

Ve dnech 10.–12.6. pak proběhl další francouzský útok, tentokrát v oblasti pramene řeky Daboli na styku rakouského a bulharského úseku soluňské fronty. Při něm byly obsazeny takticky důležité výšiny, ale francouzský postup nepokračoval a nová frontová linie nakonec ani nemusela být posílena IR 88, který byl odeslán na balkánské bojiště z Tyrolska (a byl nyní ponechán v záloze).(OULK7 - příloha 8)

Rakouské velení si bylo vědomo, že dohodové síly v Albánii chystají ofenzivní operaci. Když proto 7.7. francouzské a italské jednotky zahájily po celé délce rakouské fronty útoky, nebylo překvapeno. Věřilo však, že těžištěm operace je postup ve směru na Berat (v centru rakousko-uherské linie); Italové však největší úsilí věnovali snaze překročit dolní tok říčky Vojusa a dosažení svého cíle, o kterém uvažují už více než rok – říčky Semeni. Zatímco u Beratu se daří italský útok relativně snadno zastavit, u pobřeží dochází k průlomu, který způsobuje paniku jednotek rakousko-uherské armády a jejich ústup k severu a východu, neboť se bojí odříznutí ústupové cesty podél pobřeží. Rakousko-uherské velení, zděšené vyklizením této nejdůležitější oblasti a obávající se vylodění italských sil do týla fronty, večer vydává rozkaz k všeobecnému ústupu. Cílem je zkrátit linii fronty a uvolnit jednotky z východního křídla, které by bylo možno zasadit na křídle západním.

Skutečným hlavním cílem dohohodového útoku však nebylo albánské pobřeží (kde se jednalo o místní italskou operaci), ale Elbasan, kam měl směřovat společný nápor italských i francouzských oddílů. Proto se italské velení – k velkému překvapení velení rakouského – vůbec nepokusilo využít překvapivého úspěchu na pobřeží k dalšímu postupu, a naopak soustředilo své úsilí na východním křídle, po boku francouzských jednotek. Další operace se tak soustředily do obtížného terénu východně od Beratu (který sám byl rakouskými jednotkami po několika dnech ústupu vyklizen). Do 13.7. se postup Italů a Francouzů podařilo zastavit a frontu stabilizovat. (OULK7 - příloha 25)

Téhož dne navíc dorazil nový velitel balkánské fronty, generál Pfanzer-Baltin, což zvýšilo pošramocenou morálku rakouských jednotek. Jeho první velitelská rozhodnutí spočívala v tom, že schválil obrannou linii vytyčenou již jeho předchůdcem a implementoval na balkánském bojišti moderní postupy osvědčené z jiných válčišť – jmenovitě obranu do hloubky, načež začal připravovat protiútok. Francouzské oddíly se však mezitím připravovaly k dalšímu nástupu – ten zahájily 20.7. Poté, co se jim podařilo získat další takticky významné pozice, usoudil nový velitel že jejich postup se vyčerpal a na 24.7. vydal rozkaz k protiútoku. V jeho rámci se rakouským jednotkám podařilo hned prvního dne obsadit osadu Kuči, čímž přerušily jediné spojení na pravé křídlo italských sil v horách. To byl začátek několik dní trvajících tuhých bojů, během nichž byly odraženy všechny opakované italské protiútoky.

Ačkoliv Italové měli celkovou početní převahu a hrozilo, že slabší rakousko-uherské oddíly nápor nevydrží a jejich fronta se zhroutí, byl to nakonec protivník, kdo v noci z 30.7. na 31.7. zahájil ústup. Jelikož ve stejné době ukončili své ofenzivní operace i Francouzi (neboť se začali připravovat na plánovanou velkou ofenzivu na celé Soluňské frontě), letní boje v Albánii skončily tím, že rakouské jednotky v prvních srpnových dnech postoupily v patách ustupujícího protivníka zpět na jih a východ a obsadily větší část území, o které přišly na počátku červencových bojů. Stálo je to celkem 6 000 mužů, přičemž 1 500 z nich bylo padlých a raněných, ostatní zajatí nebo onemocnělí (především malárií). (OULK7 - příloha 25)

Ačkoliv 7.8. balkánská fronta utichla, konec bojů to ještě nebyl. Linie dosažená rakouskými jednotkami totiž nebyla pro absenci přírodních překážek vhodná k dlouhodobé obraně a důstojníci v jednotlivých úsecích žádali její stažení do výhodnějších pozic. Velitel balkánské fronty však rozhodl, že linie bude prozatím držena a po reorganizaci jednotek a nutných přípravách vylepšena nikoliv ústupem, ale postupem. K tomu došlo ve dnech 22.–26.8.

Útok byl zahájen na celé délce fronty, ale rozhodující bylo, že hned prvního dne “Orientální sbor” rakouské armády, který byl dosud v zázemí a byl nasazen jako čerstvá síla na frontu, prolomil italské pozice ve středu fronty. Tím umožnil postupně napadnout sousední jednotky z boku. Největší boje se rozvinuly na rovině u pobřeží, kde se rakouským jednotkám nedařilo obsadit městečko Fjery, a u Beratu, o něhož se rozhořely taktéž několikadenní boje. Nakonec se ale díky obchvatným manévrům podařilo 25.8. obě osady obsadit a rakouská ofenziva byla ukončena. Ústup italských jednotek donutil ke stažení obranné linie o něco dozadu i Francouze na východním křídle.(OULK7 - příloha 25)

Ačkoliv rakouský protiútok v Albánii na konci července a v srpnu skončil úspěšně a na první pohled se zdálo, že by mohl pokračovat i dál (a italské velení skutečně urychleně přisouvalo posily do Valony, o niž se začalo obávat), stav rakouských vojsk nebyl zdaleka dobrý. Armádní skupina Albánie (na kterou byly jednotky na balkánském bojišti oficiálně přejmenovány) měla na počátku září 100 000 mužů – a z nich na frontě a schopných bojového nasazení bylo necelých 10 000! Žádný prapor neměl více než 150 mužů, většina jich měla kolem 50 a úderný prapor č. 47 (který se v červencových bojích velmi vyznamenal) prostě přestal existovat; jedna brigáda držela frontový úsek o délce 10 km s 408 muži. Na vině byla specifika albánského bojiště – složité a dlouhé zásobovací linie, které si vyžadovaly zařazení velkého množství mužů na činnosti v zázemí, a hlavně podnebí, ve kterém bujela malárie. Za červenec vykázalo rakouské vojsko v Albánii bojové ztráty ve výši 3 900 mužů a 2 600 nemocných. V srpnu to bylo 2 000 mužů bojových ztrát a 18 000 nemocných. Doplňky, přicházející ze zázemí, byly raději drženy mimo malárií zamořené oblasti, než aby posílily jednotky na frontě. Další ofenzivní operace byly za této situace vyloučeny; jedinou útěchou bylo, že stav italských vojsk na druhé straně fronty nebyl o mnoho lepší.

K rozhodujícím událostem však došlo na makedonské části balkánské fronty. 15.9. zde Orientální armáda zahájila útok, na jehož hlavním směru prorazily prvního dne francouzské divize bulharské pozice u Dobro Polje a následně útok dále rozvíjely srbské armády. Během tří dnů byly obsazeny všechny tři linie bulharské obrany a průlom soluňské fronty se začal rozšiřovat. Bulharská armáda i společnost, materiálně i mentálně válkou již značně unavena, není schopna náporu čelit. Do konce září srbské oddíly obsazují Skopje a soluňskou frontu rozdělují vedví – průlom fronty tím nabývá strategických rozměrů. (OULK7 - příloha 26)

Bulharsko se navíc rozhoduje vystoupit z války a žádá o separátní mír; bez ohledu na snahu Německa a Rakouska-Uherska ho od toho odradit je mír 30.9. uzavřen a Centrální mocnosti stojí před obrovským problémem: musejí obnovit balkánskou frontu vlastními silami – přičemž německá 11. armáda přichází o bulharské jednotky (tedy o většinu svého stavu) a nyní disponuje jen jednou německou divizí a rozptýlenými specializovanými jednotkami, které byly přiděleny k bulharským oddílům.

Do Srbka jsou narychlo posílány divize z Ukrajiny, z Rumunska a z Itálie, ale jejich transport nelze zvládnout rychleji než v řádu týdnů. Srbské armády mezitím postupují do Srbska – údolím Moravice se tlačí na Niš. Jejich postup zdržuje rakouská 9. divize a několik německých jednotek, jsou však zoufale přečísleny a nezbývá jim než neustále ustupovat; Niš vyklízejí 10.10.

Je vytvořena nová skupina armád Kövess, které jsou podřízeny všechny jednotky na jihovýchodním válčišti. Ta má za úkol ustavit novou obrannou frontu na linii Niš–Mitrovica–Ipek–Skutari; průlom ke Skopje si vyžaduje stažení armádní skupiny Albánie do hor na severu Albánie, tedy de facto vyklizení země, které začíná 1.10. Velice rychle se ukazuje, že vytyčenou linii není možno udržet a ústup v Srbsku i v Albánii (resp. Černé Hoře) musí pokračuje dál, přičemž se předpokládá stažení vojsk až na předválečné hranice za Dunaj a Sávu, na Drinu a na bosenskou hranici a k Boce Kotorské na Jadranském pobřeží. Německá 11. armáda je nyní tvořena dvěma německými a dvěma rakouskými divizemi (9 ITD a 30 ITD), z nichž jedna (9 ITD) je však po ústupových bojích de facto zlikvidována a není schopna nasazení, zatímco druhá teprve na frontu po částech přijíždí. (OULK7 - příloha 29)

Tento obranný plán má jistou naději na úspěch, neboť z obrovských sil, kterými Dohoda na Balkáně disponuje, do Srbska postupují jen srbské armády. Anglické jednotky v Soluni jsou určeny k postupu na Konstantinopol, řecké jednotky svou zemi opouštět nehodlají, Italové se soustředí na vlastní cíle na dalmatském pobřeží (což představuje pro Rakousko-Uhersko značné nebezpečí, ale zatím ne akutní) a francouzské jednotky v Soluni, které by připadaly k podpoře srbských armád v úvahu, stojí před velkými logistickými obtížemi a jejich postup do Makedonie a Srbska si vyžádá několikaměsíční přípravy. Na druhou stranu Dohoda si v mírové smlouvě s Bulharskem vymínila umožnění vstupu svých jednotek na jeho území a hrozí tedy osvobození Rumunska, které by znamenalo značné prodloužení nové balkánské fronty, srbské armády se už pohybují na svém území a dostává se jim vydatné podpory místního obyvatelstva, rakouské jednotky jsou vyčerpané a demoralizované, německých jednotek je k dispozici zatím velmi málo, a Turecko se začíná hroutit, a tak je další vývoj na Balkáně značně nejistý.

Ve druhé polovině října pokračuje ústup německé 11. armády (včetně rakouské 30 ITD) ze Srbska. Ačkoliv se ke konci měsíce mění z plánovaného vyklízení země v rychlý ústup pod tlakem nepřítele, podařilo se vybudovat dostatek přechodů přes Sávu a Dunaj a stihnout vyvézt všechny zásoby; jednotky německé 11. armády zemi do 2.11. kompletně opustily a všechny mosty jsou strženy. (OULK7 - příloha 36)

Teprve poté se celá armádní skupina Kövess pod vlivem vývoje uvnitř Rakouska-Uherska, vyhlášení nezávislosti Maďarska a uzavření příměří s Dohodou během několika málo dní kompletně rozpadá.

Jakmile bylo jasné, že Rusko se války zúčastní také, stala se pro Rakousko-Uhersko jednoznačně primárním bojiště právě východní fronta, kde byla také nasazena většina rakouské armády. Všeobecným záměrem rakouského vrchního velení bylo co nejdříve zaútočit s co největšími silami z prostoru mezi Vislou a Bugem směrem na severovýchod dříve, než Rusové dokončí soustředění a rozvinutí svých armád (předpokládalo se, že ruská mobilizace zabere výrazně delší dobu, než rakouská). Ve spolupráci s německými silami, které vyrazivše z Východního Pruska budou tvořit druhou část kleští, mělo být dosaženo dvou cílů:

• Odříznutí ruských sil v ruském Polsku, které by hrozily případným vpádem do západní Haliče odříznout rakouským jednotkám spojení s centrem říše, vyřadit je ze hry
• Zatlačit ještě neúplné hlavní ruské voje co nejdále na východ od rakouských hranic a tím získat co největší území, které by po dokončení ruské mobilizace mohlo být vyměněno za čas.

Záměrem bylo ustavit frontu běžící severo-jižním směrem někde mezi východní Haličí a Východním Pruskem, na jihu drženou rakouskými, na severu pak německými jednotkami. Rakouské velení vědělo, že německé úsilí bude nejprve zaměřeno proti Francii (ačkoliv netušilo, jak málo sil Němci ve skutečnosti pro východní frontu vyčlení), a proto bude zpočátku muset ruské přesile čelit hlavně rakouská armáda. Jejím hlavním úkolem na začátku války tak bylo zadržet ruský postup na západ, dokud se neuvolní německé jednotky z Francie.

Mobilizace, soustředění a rozvinutí rakouské armády v Haliči trvalo zhruba tři týdny, během nichž docházelo ke střetům jezdeckých jednotek (podporovaných menšími pěšími jednotkami), které pronikaly na nepřátelské území ve snaze získat informace o soustředění protivníka. Jakmile byla rakouská armáda soustředěna ve výchozích pozicích, okamžitě začala postupovat na ruské území. Jako první vyrazila rakouská 1. armáda, proti níž se k postupu proti rakouskému území připravovala ruská 4. armáda; šlo o nejdále na západ se rozvinující z ruských armád, která proto nebyla ještě na plných stavech. Rakouská 1. armáda ji v bitvě u Kraśniku (23.–25.8.1914) porazila a donutila k ústupu k Lublinu. Ten se jí však už obsadit nepodařilo a obě armády se pod městem zakopaly, aby v následujících dvou týdnech sváděly prudké poziční boje (28.8.–10.9.1914). Pouze pravé křídlo rakouské 1. armády postupovalo v návaznosti na sousední 4. rakouskou armádu na Krasnostaw a neúspěšně se pokusilo o obchvat ruského levého křídla u Lublinu (28.8.–2.9.1914), načež bylo ruským protiútokem zatlačeno na ústup (2.9.–5.9.1914) a přešlo rovněž do defenzivy.

Mezitím vyrazila i rakouská 4. armáda, postupující napravo od 1. armády. Proti ní stojící ruská 5. armáda se v důsledku rakouského úspěchu u Kraśniku přeskupovala tak, aby podpořila svého souseda, a tím rakouské armádě situaci poněkud usnadnila. V bitvě u Komarówa a Zamośće (26.8.–1.9.1914) rakouská 4. armáda taktéž zvítězila a následně tlačila protivníka na Chełm a Kovel.

Dvě další ruské armády však prakticky zároveň s rakouskou ofenzivou zahájily vlastní útok ve východní Haliči, kterému musela čelit víceméně sama rakouská 3. armáda (2. armáda, která ji měla posílit, byla dosud na přesunu ze srbské fronty). Rakouské velení zpočátku nebezpečí vznikající na východním křídle podcenilo, a tak byla část 3. armády dokonce podřízena 4. armádě a účastnila se na jejím pravém křídle bitvy u Komarówa (skupina arcivévody Josefa Ferdinanda). Zbytek 3. armády vyrazil taktéž do útoku, nemaje přesných informací o síle ruských sil, které stály proti němu. Rakouská 3. armáda se téměř okamžitě frontálně střetla s ruskou 3. armádou, která mezitím zahájila postup na Lvov, a v bitvě u Złoczówa (26.–27.8.1914) byla poražena. (OULK1 - příloha 10)

Navíc ruská 8. armáda vpadla do východní Haliče dále na východě a postupovala proti pravému křídlu celého rakouského seskupení na východní frontě. To bylo hájeno jen slabými oddíly armádní Skupiny Kövess, kterou jen postupně posilovala přijíždějící 2. armáda (do níž byly jednotky armádní skupiny Kövess také ihned po příjezdu jejího velitelství začleněny). Dříve než se mohla rakouská 2. armáda rozvinout však dvě ruské armády porazily rakouskou 3. armádu v bitvě na Gnilé Lipě, neboli 1. bitvě u Lvova (29.–30.8.1914). V důsledku této porážky rakouská vojska hlavní město Haliče 2.9.1914 vyklidila. (OULK1 - příloha 11)

Rakouské vrchní velení reagovalo odkloněním 4. armády, postupující dosud severovýchodně, která dostala za úkol napadnout vítězné Rusy u Lvova z boku, zatímco na původním směru měla zůstat a spojení mezi 4. a 1. rakouskou armádou zajistit jen skupina arcivévody Josefa Ferdinanda. Ruská 3. armáda však nepostupovala přes Lvov a bezprostředně na sever od něj, jak se rakouské velení domnívalo, ale přesunula těžiště svého postupu více severněji, neboť se sama chystala vpadnout do boku a týla rakouské 4. armádě (postupující domněle stále proti ruské 5. armádě směrem na severovýchod). Obě armády se tak čelně střetly v bitvě u Rawy Ruské (6.–11.9.1914). Na jih od nich se rakouská 3. armáda, která po několika dnech rovněž zahájila postup zpátky na východ, a stále ještě nekompletní 2. armáda střetla s ruskou 8. armádou ve snaze prorazit na krajním levém křídle celé ruské sestavy (celé toto střetnutí, kterým pohraniční bitva v Haliči vyvrcholila, se také nazývá 2. bitvou u Lvova). Jejich pomalý postup však rozhodnutí nepřinesl. (OULK1 - příloha 12)

K rozhodnutí velkého zápasu ve východní Haliči se totiž už v této době schylovalo dále na sever a západ. Ukázalo se totiž, že ruská 5. armáda poražená u Komarówa nebyla zdaleka zneškodněna. Její jednotky nyní zastavily ústup a obrátily se zpět na jih, kde je nedokázala zastavit slabá skupina arcivévody Josefa Ferdinanda. Tím se jim otevřela cesta do mezery, která obratem rakouské 4. armády k jihu vznikla mezi 4. armádou u Rawy Ruské a 1. armádou u Lublinu. Zde nejzápadnější rakouská 1. armáda čelila již od 4.9.1914 dvojnásobné ruské převaze (k ruské 4. armádě se přidala ruská 9. armáda, která napadla její levé křídlo ve směru od Ivangorodu), a když se ke tlaku přidala na jejím pravém křídle 8.9.1914 ještě část ruské 5. armády, byla nucena 10.9.1914 zahájit ústup. Zároveň zbytek ruské 5. armády vnikl do týlu rakouské 4. armády bojující u Rawy Ruské. Situace rakouských armád se stala neudržitelnou a celé rakouské vojsko zahájilo 12.9.1914 všeobecný ústup. (OULK1 - příloha 13)

Celkové síly a ztráty armád v pohraniční bitvě v Haliči ⁴⁾:

Ztráty rakouské armády v těchto úvodních bitvách války na východní frontě byly obrovské - z milionu mužů, kteří se bojů zúčastnili, byla třetina až polovina zabita, zraněna nebo zajata! U ruské armády představují analogické ztráty necelou čtvrtinu jejího početního stavu.

Celkový přehled operací na východní frontě do 20. září 1914¹⁰⁾

http://velkavalka.info/galerie/picture.php?/51/category/21
Přehledná mapa operací v Haliči¹¹⁾

Největší zásluhu na relativně úspěšném průběhu ústupu rakousko-uherské armády měla nejzápadnější rakouská 1. armáda, která během ústupu zadržovala ruské jednotky, mající výraznou početní převahu, dostatečně dlouho na to, aby udržela otevřenou ústupovou cestu na San a dále na západ pro ostatní rakouské armády. V případě jejího selhání hrozilo úplné odříznutí rakouských vojsk ve východní Haliči, což by znamenalo katastrofální porážku. Nestalo se tak ale a 2. armáda se stáhla na hřeben Karpat, 1., 4. a 3. armády na San. Po krátkých bojích o několik předmostí na Sanu, jejichž cílem bylo zdržet pronásledující Rusy a poskytnout hlavním rakouským silám dostatek času odpoutat se od nepřítele (14.-20.9.1914), pokračoval jejich ústup až na linii řek Nida-Dunajec-Biała (té dosáhly 25.-26.9.1914). (OULK1 - příloha 14)

Ruská armáda nebyla po pohraničních bitvách na počátku války o mnoho méně vyčerpaná než ustupující rakouská. I kvůli nedostatečnému zásobování nebyla proto schopna v podzimními dešti rozmáčené Haliči po ústupu rakouského vojska za San nepřítele skutečně pronásledovat. Omezila se proto na to, že na západní břeh Sanu vyslala jízdní jednotky, aby udržovaly kontakt s nepřítelem, a na oblehnutí pevnosti Přemyšl ležící na obou březích Sanu (1. obležení Přemyšlu, 26.9.--9.10.1914). Krom toho vyslala menší síly do karpatských průsmyků. Hlavní ruské síly se nicméně přeskupovaly na Sanu a koncentrovaly v prostoru mezi Varšavou a Ivanogorodem, aby mohly čelit očekávanému německému náporu a zároveň aby se připravily k postupu na severním břehu Visly směrem do německého Slezska. Rusové proto během září postupně přesouvali 4., 5. a 9. armádu z Haliče a 2. armádu z Východního Pruska na střední Vislu.

Němci skutečně po vyhrané bitvě u Tannenbergu ve Východním Prusku (23.–30.8.1914) a rakouském nezdaru v pohraničních bitvách přesunuli část svých sil¹²⁾ do Ruského Polska, aby se připojily na severním křídle k rakouské armádě. Záměrem spojenců bylo na počátku října zahájit na celé frontě postup zpět do střední Haliče a rychlým útokem porazit ruské jednotky nacházející se na západním břehu Sanu, přičemž německá 9. armáda by je napadla z pravého a rakousko-uherská 2. armáda z levého boku (z Karpat). Když se spojenci dozvěděli o přesunech ruských armád na levý břeh Visly, které ohrožovaly severní křídlo německé armády, Hindenburg odklonil německou 9. armádu více na sever, k Varšavě.

Spojenci zahájili na přelomu září a října¹³⁾ postup na východ, rychle se však ukázalo, že jde o úder do prázdného prostoru - ruská armáda za San a a Vislu vyslala pouze slabé, většinou jezdecké jednotky, aby kryly její přesuny a koncentraci u Varšavy a Ivangorodu - německé ani rakousko-uherské velení proto nemělo žádné spolehlivé informace o ruském postavení. Německá 9. a rakouské 1., 4. a 3. armády tak do 10. října dosáhly Sanu a Visly¹⁴⁾, přičemž musely absolvovat pouze menší boje s ruskými zadními voji, které kryly odchod ruské 3. armády ze západního břehu Sanu. (OULK1 - příloha 16)

Rakouská 3. armáda tím vyprostila z obležení pevnost Přemyšl, jež se krátce před tím ubránila ruskému pokusu o zteč. Rakouská 2. armáda v Karpatech získala znovu pod svou kontrolu Dukelský, Lupkovský a Užocký průsmyk, obsadila Turku a postupovala na Starý Sambor. Ještě dále na východ (v tzv. Lesních Karpatech) byla v prvních říjnových dnech zřízena z dosud roztříštěných oddílů armádní skupina Pfanzer-Baltin, která byla posílena (většinou domobraneckými) jednotkami dosud dislokovanými v Transylvánii (na rumunské hranici) a na italské hranici. Ta do 10. října vytlačila ruské (většinou kozácké) jednotky, které pronikly až do Marmarošské Sihoti, rovněž zpět za Karpaty.(OULK1 - příloha 17)

Nový operační plán spojenců na východní frontě nyní předpokládal, že německá 9. armáda na Visle bude bránit ruskému překročení řeky a zahájení postupu na západ, zatímco rakouské armády překročí San, resp. Karpaty a budou postupovat Rusům do levého boku, přičemž na nejzazším pravém křídle bude do jejich týlu sestupovat z Lesních Karpat armádní skupina Pfanzer-Baltin.

Rakouská 1. a 4. armáda měla tedy překročit Vislu a San a stočit se na severovýchod, 3. armáda měla pokračovat v postupu z Přemyšlu rovněž severovýchodním směrem a 2. armáda se v karpatském podhůří posunovala na východ, aby odřízla ruským vojskům ústupovou cestu na Lvov. Ruské armády se však podél podzimními dešti rozvodněného Sanu a na linii Přemyšl-Starý Sambor tvrdě bránily a rakouské 1. ani 4. armádě se nepodařilo řeku překročit. Neuspěla ani rakouská 3. armáda, která byla zastavena na výšinách jihovýchodně od Přemyšlu, a konečně ani rakouská 2. armáda, které se ani po několika pokusech o obchvácení ruských pozic z jihu a východu nepodařilo dobýt Starého Samboru, který se stal pevným opěrným bodem jižního křídla ruské fronty.

Mezitím se německé 9. armádě, která se chystala zmocnit na svém levém křídle Varšavy, podařilo konečně zjistit rozložení ruských armád, ze kterého vyplývalo, že proti německé 9. (a malé části rakouské 1.) armádě na sever od ústí Sanu do Visly stojí celé 4 ruské armády (2., 4., 5. a 9.), kdežto proti čtyřem rakouským armádám na jih od Sanu pouze zbylé 3 (3., 8. a 11.). Němci se okamžitě vzdali ofensivních plánů a přešli do obrany, zatímco rakouské velení posílá k jejich podpoře na severní břeh Visly většinu rakouské 1. armády. Rakouské 4., 3. a 2. armáda musejí nyní bezpodmínečně porazit ruské levé křídlo a donutit tím ruské velení přerušit přípravy k mohutné ofenzivě přes střední Vislu.

Jednotky rakouské 2. armády na jižním křídle však nebyly schopny překonat aktivní obranu ruské 8. armády a uvázly v bojích u Starého Samboru. Rakouská 3. armáda postupně přesouvala své úsilí směrem na jihovýchod, aby podpořila 2. armádu v bojích u Chyrówa, a i ona uvízla na místě v prostoru jižně od Přemyšlu. Rakouská 4. armáda se pokusila překročit San (14.–17.10.), byla ale ruskými silami odražena zpět za řeku. Následně přešla do defensivy poté, co přejala celý frontový úsek na Sanu (až po jeho ústí do Visly) od 1. armády. Ta byla přesunuta na severní břeh Visly, aby podpořila německou 9. armádu útokem do boku ruských sil u Ivangorodu. (boje na Sanu a u Chyrowa).

Ve dnech 18.–22.10. byl protiútoky jednotek ruské 8. armády, které se podařilo uvolnit z méně ohrožených úseků fronty a přesunout do Karpat, definitivně zastaven pokus rakouské 2. armády o obchvat ruského levého křídla východně od Starého Samboru. Situaci nevyřešil ani postup armádní skupiny Pfanzer-Baltin dále na východ, který se ruské 8. armádě podařilo také zastavit. Zároveň ve stejné době zahájila protiútok ruská 3. armáda, stojící na Sanu proti rakouské 4. armádě.

Ačkoliv rakouské síly na Sanu měly výraznou početní převahu, nepodařilo se jim s výjimkou předmostí u Jaroslawi zachytit se na východním břehu. 18.–19. října naopak řeku na několika místech (Radymno, Rudnik, Nisko…) úspěšně překročily ruské oddíly a jejich víceméně demonstrativní útok dosáhl svého cíle - zdržel přesun posil od 4. armády k rakouské 1. armádě na sever od Visly, kde byly nutně potřeba v rozvíjející se bitvě u Ivangorodu, i k rakouské 3. armádě na jih od Přemyšlu, které měly pomoct obnovit ofensivní operace. Až do 23. října se rakouské 4. armádě nejen nepodařilo ruská předmostí na Sanu zlikvidovat, ale na většině míst ani zastavit jejich rozšiřování. Jako zásadní problém se ukázala slabá dělostřelecká podpora, způsobená nedostatkem dělostřelecké munice i koní (což snižovalo mobilitu rakouského dělostřelectva). Vrchní velitelství rakouské armády bylo výkonem 4. armády v bojích na Sanu, který mohl mít dalekosáhlé strategické následky, silně znepokojeno.

Říjnové boje byly - co se rakouské armády týče - poznamenány několika závažnými faktory: deštivé počasí zvedlo hladiny řek (vč. Sanu a Visly) a zapříčinilo nesjízdnost mnohých cest, mosty a železnice ve střední Haliči byly od září poničené a jen pomalu byly uváděny zpět do provozu, projevil se nedostatek zásob a munice, neboť mírové zásoby byly pomalu vyčerpány a válečná výroba dosud nezačala dostatečně fungovat, mezi vojáky i civilisty v Haliči začíná řádit epidemie cholery a tyfu. Právě v tomto období se v rakousko-uherské armádě vyskytuje nejvíce případů sebezranění s úmyslem dostat se z fronty.

Zatímco německá 9. armáda přeskupila své síly dále na sever proti Varšavě, aby předešla hrozícímu obchvatu svého levého křídla ruskou 2. a 5. armádou, rakouská 1. armáda byla postupně odeslána celá na sever od Visly, kde převzala původní německé pozice. Ruská 4. armáda mezitím obsazovala čím dál silnějšími oddíly předmostí na západním břehu Visly u Ivangorodu (dnes Dęblin), které mělo sloužit jako nástupiště mohutného útoku čtyř ruských armád (2., 5., 4. a 9.) - tzv. parního válce - na západ směrem do Slezska a na Berlín. Tento postup měl započít 18. října, byl však o několik dní odložen. Rakouské a německé vrchní velení se rozhodlo k riskantnímu manévru - zkoncentrovat rakouskou 1. armádu na jižním křídle ruského předmostí a nechat ji ruské jednotky, nacházející se již na západním břehu, napadnout postupem podél Visly, kterým by jim v případě úspěchu odřízly ústupovou cestu zpět na východní břeh. Tento postup měly na severozápadním okraji předmostí podporovat jižní sbory německé 9. armády. Jeho úspěch závisel na tom, zda se operaci podaří zahájit ve vhodný moment, kdy budou na západním břehu Visly již ruské síly dostatečně početné na to, aby jejich porážka měla strategický význam, ale dokončit dostatečně rychle, aby ruské síly nezískaly nad útočníkem převahu.

Rakouská 1. armáda zahájila postup 22. října s vysunutým pravým křídlem (u Visly) a do večera narazila na protivníka, který vyrazil na jih, zhruba na linii Nowoalexandria (dnes Puławy) - Czarnolas - Augustów. Ruské velení, zaskočeno rakouským postupem, okamžitě urychlilo přesun dalších jednotek ruské 4. i 9. armády na západní břeh Visly a 23. října se mezi Vislou a Radomkou rozhořely tuhé boje. Zatímco na levém křídle rakouské 1. armády se situace zdála opravňovat jisté naděje na úspěch, pravé křídlo se dostalo pod tlak ruských jednotek 9. armády, které každým dnem překračovaly Vislu. Když se navíc ukázalo, že německá 9. armáda bojující nyní už na Pilicy nebude schopná zastavit ruský obchvat ze severu a bude nucena ustoupit, bylo o výsledku bitvy u Ivangorodu rozhodnuto. 26. října byl vydán rozkaz ke stažení rakouské 1. armády na jihozápad na linii Opatów–Kielce. (OULK1 - příloha 18)

Celkové síly a ztráty armád v bitvě na Visle¹⁵⁾:

Bitva u Varšavy
http://velkavalka.info/galerie/picture.php?/62/category/18

Mezitím pokračovaly tuhé boje i na zbytku rakouské východní fronty. Rakouské 4. armádě na Sanu se nepodařilo přejít do protiútoku a překročit řeku a namísto toho uvízla v bojích o ruská předmostí na západním břehu, která se Rusové neustále pokoušeli rozšiřovat a vyrážet z nich do útoku. Rakouská 3. armáda byla po pokusu o rozhodující frontální útok proti Rusy drženým výšinám jihovýchodně od Přemyšlu 26. října, který skončil neúspěchem, nucena taktéž definitivně přejít do defensivy. Aktivní ofensivní operace tak na konci října vedla pouze 2. armáda v Karpatech, které se podařilo 28. října zastavit ruskou protiofensivu a obnovit obchvatný postup proti ruskému levému křídlu u Starého Samboru. I tentokrát však byla před dosažením cíle do 2. listopadu zastavena, aniž by do Starého Samboru vkročila. Energickým postupem svých slabých a narychlo shromážděných jednotek v Lesních Karpatech ji podporovala armádní skupina Pfanzer-Baltin, neměla však dostatek sil, aby výrazněji ovlivnila dění na hlavním bojišti.

Německé velení plánovalo po porážce u Varšavy provést hluboký ústup své 9. armáda na západ, kterým by se odpoutala od nepřítele a následně mohla být přepravena železnicí na sever k Toruni, odkud by vpadla postupující ruské armádě do pravého boku. Rakouské velení mělo jinou představu - doufalo, že rakouská 1. armáda bude schopna udržet linii Opatów-Kielce, čímž umožní rakouské 4. armádě setrvat na Sanu, což byla zase podmínka toho, aby rakouská 3. a 2. armáda na jižním křídle fronty mohly docílit porážky ruských sil mezi Přemyšlem a Karpaty. Proto žádalo Němce, aby rychlým přisunutím posil ze západní fronty, kde už naděje na rychlé rozhodující vítězství pohasínala, zachránili situaci na levém křídle fronty v ruském Polsku, a nenechali svou 9. armádu oddělit se od levého křídla rakouské 1. armády, jak plánovali.

I kdyby k tomu však nedošlo, rakouské velení požadovalo bezpodmínečně, aby 1. armáda na sever od Visly obrannými boji aspoň získala dostatek času na doplnění zásob pevnosti Přemyšl, které právě po zprovoznění železnic započalo (pevnost po celý říjen zásobovala armády v poli a nebyla proto dostatečně připravena na další ruské obležení, ke kterému ústup rakouských armád musel nevyhnutně vést), a aby umožnila krytím levého křídla fronty ústup zbylých rakouských armád směrem na západ ke Krakówu - v opačném případě by totiž byly nuceny ustoupit na jih přes Karpaty, což bylo považováno za nepřípustné jak z vojenských, tak politických důvodů.

29. října se proto rakouská 1. armáda znovu střetla s pronásledující ruskou 9. a 4. armádou v obranných bojích u Opatówa. Nedokázala však vzdorovat dlouho - poté, co německé velení definitivně zahájilo ústup německé 9. armády na západ, povolilo jí konečně 2. listopadu rakouské velení ústup taktéž na západ, na Nidu. To znamenalo nutnost vyklidit San a tedy všeobecný ústup rakouského vojska z Haliče, který byl zahájen 3. listopadu. Zatímco rakouská 1. armáda hájila linii na Nidě, aby zabránila proniknutí ruských sil do týlu ostatních rakouských armád, 4., 3. i 2. armáda se do 5. listopadu odpoutaly od nepřítele a zahájily ústup na západ na linii Dunajce (4. armáda), resp. na jihozápad do Karpat (2. a 3. armáda). (OULK1 - příloha 19)

Ústup však musel probíhat velmi rychle, neboť ruské 4. a 9. armáda každým okamžikem hrozily obchvátit levé křídlo rakouské 1. armády, která se tomuto nebezpečí vyhnula jen za cenu téměř okamžitého pokračování ústupu z Nidy dále na západ. Do 9. listopadu byla rakouská 1. armáda (posílená o některé jednotky 4. armády) na nové obranné čáře severozápadně od Krakówa, 4. armáda pak v oblasti krakówské pevnosti a jihovýchodně od něj. 3. armáda, posílená o některé jednotky 2. armády, ustupovala na karpatské hřebeny, podobně jako armádní skupina Pfanzer-Baltin dále na východ. Rakouská 2. armáda byla přepravována po železnici přes Uhersko a Moravu do Pruského Slezska, aby byla rozvinuta na severním křídle rakouské fronty severozápadně od Czenstochowé (mezi ní a rakouskou 1. armádou byla umístěna německá armádní skupina Woyrsch, vyčleněná původně z německé 9. armády ke krytí levého křídla rakouské sestavy).

Je příznačné, že tento zásadní strategický manévr, který směřoval k vyplnění mezery, jež se přesunutím německé 9. armády k Toruni otevřela mezi rakouskou a německou frontou a kterou mohlo ruské vojsko využít k vpádu do německého Slezska, se dál proti vůli německého vrchního velení. To naopak chtělo, aby mezera mezi spojeneckými armádami (vyplněná jen slabými oddíly německé domobrany) vznikla a operace německé armády posléze probíhaly nezávisle na rakouském spojenci, jehož vojenským výkonům němečtí představitelé přestali důvěřovat. Německý plán ve všeobecných rysech předpokládal, že na ruské armády valící se na západ do Slezska podnikne útok německá 9. armáda (posílená několika sbory ze západní fronty) ze severu a rakouské armády z jihu, z Karpat, přičemž se jejich levé křídlo mělo opírat o pevnost Kraków. Rakouské vrchní velení však odmítlo tomuto plánu vyhovět, levé křídlo svých armád posunulo na severozápad od Krakówa a jak už řečeno, k jeho dalšímu prodloužení přisunovalo rakouskou 2. armádu ze svého východního křídla.

Okolo 10. listopadu však v obranné linii u Krakówa stály pouze vyčerpané a oslabené rakouské 1. a 4. armáda (a německá armádní skupina Woyrsch), přičemž se každou hodinou očekával náraz pronásledujících ruských armád. Panovaly reálné obavy, že dvě rakouské armády mu ani u Krakówa nebudou schopny čelit, a uvažovalo se o možnosti dalšího ústupu až na území Moravy, konkrétně na linii Hranice–Opava–Krnov. Dochází k opevňovacím pracem u Vídně, Bratislavy a Budapešti, neboť v nejhorším případě se poslední linie rakouského odporu předpokládá na Dunaji. Pro Rakousko nastal okamžik vůbec největšího nebezpečí ze strany Ruska za celou válku.

Ruské armády středu - 2., 5., 4. a 9. - skutečně postupovaly do oblasti Wieluń–Czenstochowá, kde (mylně) předpokládaly hlavní německé postavení, resp. Czenstochowá–Kraków, kde (správně) předpokládaly hlavní postavení rakouské. Jejich postup však zpomalovaly potíže se zničenou infrastrukturou v ruském Polsku (která ani před svým zničením nebyla dostatečná), logistické problémy na natahujících se zásobovacích liniích a hlavně ohledy na situaci na obou svých křídlech, která ruské velení požadovalo před započetím postupu hluboko do Německa zajistit. Na severu proto ruská 10. a (nová) 1. armáda zahájily postup proti Východnímu Prusku, aby z něj vytlačily německou 8. armádu. Na jihu ruská 8. armáda postupovala do Karpat, aby zajistila průsmyky proti případnému rakouskému protiútoku a 3. armáda předala úsek u Přemyšlu 11. (dříve Obléhací) armádě, která pevnost opět obklíčila (obklíčení bylo uzavřeno 9. listopadu), a sama vyrazila do střední Haliče, aby vyplnila mezeru mezi jižním křídlem armád u Krakówa a 8. armádou v Karpatech.

Rusové tímto pomalým postupem poskytli ustoupivším rakouským armádám u Krakówa několik cenných dnů času, který byl využit pro vybudování obranných pozic, odpočinek a reorganizaci jednotek. Zároveň již 12. listopadu začal útok německé 9. armády do pravého křídla postupujících ruských armád mezi Vislou a Wartou (bitva u Lodže), který ruské velení přiměl svůj postup na západ dále zbrzdit a věnovat větší díl své pozornosti oblasti dále na sever od Krakówa. V situaci, kdy se na severu vykládaly první jednotky rakouské 2. armády, aby kryly levé křídlo spojenecké sestavy, rakouská 1. armáda (stejně jako německá armádní skupina Woyrsch) už měla vybudovány severozápadně od Krakowa pevné pozice, v nichž se cítila být schopná odrazit ruský útok, a 4. armáda se nerušeně soustředila u Krakówa, rozhodlo rakouské nejvyšší velení o zahájení překvapivého protiútoku. Rakouská 4. armáda měla 16. listopadu vyrazit, kryta krakówskou pevností, do boku ruských 9. a 4. armády, postupující proti rakouské 1. armádě, a dosáhnout zde úspěchu dříve, než do oblasti jihovýchodně od Krakówa dorazí ruská 3. armáda od Přemyšlu. (OULK1 - příloha 20)

Rakouská 4. armáda zahájila 16. listopadu útok postupem proti jižnímu křídlu ruské 9. armády na sever od Krakówa, nicméně brzy narazila na zakopaného nepřítele a její postup se rychle změnil v zákopové boje. K těm se přidala i sousední rakouská 1. armáda, která se měla za úkol připojit k postupu 4. armády, nicméně ani její zásah situaci nezvrátil. O mnoho lépe se nevedlo ani německému armádnímu sboru Woyrsch dále na sever, který se rovněž pustil do boje s ruskou 4. armádou. Na linii mezi Krakówem a Czenstochowou tak ve druhé polovině listopadu vzplály nové tvrdé boje. Zatímco na většině fronty byly útoky rakouských i německých jednotek neúspěšné, rakouské 4. armádě se dařilo pomalu, ale jistě získávat výhodu proti levému křídlu ruské 9. armády a 21. listopadu ho začala obchvacovat. Její postup však nebyl dostatečně rychlý - přední jednotky ruské 3. armády, které se konečně přiblížily k Dunajci, byly rychle přesunuty na severní břeh Visly a tam zasáhly ve prospěch 9. armády, čímž postup rakouské 4. armády 25. listopadu definitivně zastavily. Zároveň s tím přešla do obrany i rakouská 1. armáda. Obě rakouské armády utrpěly v těchto bojích, kdy vinou nedostatku dělostřelecké munice často útočila pěchota proti opevněným pozicím nepřítele bez podpory dělostřelectva, opět značné ztráty.

Jelikož německá 9. armáda ve stejné době svým úspěšným postupem od Toruně k Lodži donutila ruské 2. a 5. armádu opustit původní směr postupu přímo na západ a stočit se na severozápad či dokonce severovýchod, čímž vznikla mezera mezi nimi a jižními ruskými 4. a 9. armádou, otevírala se na severním křídle ruské 9. armády možnost bočního útoku pro jednotky rakouské 2. armády, které byly postupně vykládány z vlaků mezi Czenstochowou a Wieluńem. Její postup do boku ruské 4. armády byl zahájen 21. listopadu, ještě dříve, než byly všechny její jednotky na místě. Během týdenních bojů se ani jí však nepodařilo dosáhnout žádného úspěchu, neboť ruská 4. armáda včas přesunula na své ohrožené pravé křídlo posily a jeho obchvácení tak zabránila. Navíc ve stejné době byla německá 9. armáda, která u Lodže téměř obklíčila značnou část ruské 2. a 5. armády, nucena v důsledku protiútoku ruské 1. armády na její vlastní levé křídlo uvolnit svůj tlak na obě ruské armády a tím jim poskytnout možnost se vzpamatovat. 28. listopadu bylo tedy ofenzivní úsilí rakouské 2. armády přerušeno, neboť se blížily německé posily ze západní fronty a rakouská 2. armáda se s nimi měla za několik dní spojit k ambicioznější operaci s podobným cílem, ale ve větším měřítku.

Bitva u Lodže
http://velkavalka.info/galerie/picture.php?/61/category/18

Zatímco na frontě 1. armády zavládl po skončení neúspěšného pokusu o ofenzivu v posledních listopadových dnech víceméně klid a obě strany se věnovaly budování svých pevných pozic, rakouská 4. armáda byla nucena pod tlakem ruské 3. armády na obou březích Visly ustupovat den za dnem směrem na Kraków. Přesunutím části sil ruské 3. armády na severní břeh Visly se však otevřela nebezpečná mezera mezi ruskou 3. armádou u Krakówa a 8. armádou v Karpatech. (OULK1 - příloha 26)

Druhým, prostorově relativně vzdáleným a širokou mezerou ve frontě (na obou stranách) odděleným, a tudíž do značné míry nezávislým bojištěm, na němž se v listopadu střetly ruské a rakouské síly, byly Karpaty. Poté, co 5. listopadu došlo k odpoutání rakouských sil od nepřítele a zahájení jejich ústupu, bylo rozhodnuto většinu rakouské 2. armády přesunout na úplně opačné křídlo rakouské fronty, do ruského Polska k Čenstochové. Rakouské vyčerpané (ale o některé jednotky 2. armády posílené) 3. armádě tím připadla nesnadná úloha - nejprve krýt odjezd 2. armády, a poté zabránit ruským silám v postupu přes Karpaty do nitra Uherska. Úsek, který jí byl přidělen, začínal na východě Užockým průsmykem (na východ od něj operovala armádní skupina Pfanzer-Baltin) a končil u Bardejova. Nacházelo se v něm celkem 5 průsmyků, využitelných pro operace větších vojenských sil - Užocký průsmyk, Ruské sedlo, Lupkovský průsmyk, Dukelský průsmyk a sedlo Dujava.

Rakouská 3. armáda začala tedy své hlavní síly od Přemyšlu stahovat jihozápadním směrem do oblasti Jasla a Krosna, přičemž pravé křídlo se natahovalo na jihovýchod, k Užockému průsmyku. Po celé délce této roztahující se fronty vedla po několik dní boje na zdrženou, ale jakmile se ruské armády okolo Přemyšlu přeskupily - 3. a 8. armáda předaly obléhání pevnosti ruské 11. armádě - ústup na karpatské hřebeny byl neodvratitelný. Jelikož ruská 3. armáda se zdráhala postupovat karpatským podhůřím na západ k Dunajci a Krakówu, jak měla přikázáno, neboť se obávala výpadu rakouských vojsk z Karpat do svého boku, ruská 8. armáda urychleně vyrazila proti rakouským silám, aby obsadila východy z hor a toto nebezpečí eliminovala.

10. listopadu tedy zahájila ruská 8. armáda postup nejdříve proti pravému křídlu rakouské 3. armády a následně proti zbytku její fronty. Do 14. listopadu byly rakouské síly zatlačeny do Užockého průsmyku, Ruského sedla a Lupkovského průsmyku, pouze její levé křídlo, kde byla soustředěna hlavní síla armády, zatím nebylo pod ruským tlakem a stálo několik kilometrů před Dukelským průsmykem a sedlem Dujava. Postup ruské 8. armády však pokračoval a 15. listopadu začaly boje o karpatské průsmyky. (OULK1 - příloha 20)

Na východním křídle rakouské 3. armády měl tento boj poměrně rychlý průběh - do 18. listopadu byl v ruském držení jak Užocký průsmyk, tak Ruské sedlo, o Lupkovský průsmyk se tvrdě bojovalo a jeho ztráta hrozila každým okamžikem. Levé křídlo 3. armády bylo stále nepřítelem neobtěžováno - vzhledem k situaci na svém pravém křídle se však armádní velitelství neodvážilo provést plánovaný protiútok na severovýchod, neboť se obávalo, že ruské síly by ho v takovém případě odřízly od mimořádně strategicky významného Dukelského průsmyku (jeho přepravní kapacita byla je ze všech východokarpatských průsmyků nejvyšší a pro armádu operující na opačné straně Karpat, než se nacházejí její zásobovací trasy, zcela zásadní). V následujících dnech Rusové skutečně začali nastupovat i proti Dukelskému průsmyku. 3. armáda proto 20. listopadu zahájila pouze menší protiútok svého nejlevějšího křídla z oblasti sedla Dujava směrem na severovýchod, který měl vpadnout do boku ruským silám před Duklou. Ani ten však neuspěl a 23. listopadu se jednotky stáhly zpět do výchozích pozic.

Hlavní nebezpečí však hrozilo na pravém křídle 3. armády, kde nepřátelské síly pronikaly jak do údolí Uhu, tak především do údolí Cirochy. Tím do 24. listopadu ruské jednotky postoupily až do Humenného. Navíc 23. listopadu rakouské síly přenechaly Rusům i Lupkovský průsmyk a otevřely jim tím cestu do Humenného i údolím Laborce. Tím se ruská vojska - i když zatím jen na vedlejším směru - nebezpečně přiblížila otevřeným uherským nížinám. Rakouské velení shromáždilo různé posily v oblasti Užockého průsmyku a zahájilo protiútok z východu (z Velkého Berezného), kterým by odřízlo ruským silám ústupovou cestu údolím Cirochy. Ruské velení však na toto nebezpečí pohotově reagovalo přisunutím posil do ohroženého úseku, a tak se 23. listopadu rozhořely boje u Stakčína a Sniny, ve kterých se štěstí střídavě přiklánělo na jednu a na druhou stranu. Zároveň hrozilo obklíčení rakouských sil ruským postupem z Užockého průsmyku, kterému se však podařilo zabránit. Konečně 28. listopadu byla definitivně dobyta jak Snina, tak Humenné, na které útočily narychlo shromážděné posily z jihu. Rusové nicméně ustoupili údolím Laborce, které se nepodařilo včas uzavřít. Na konci listopadu tak na východním úseku rakouské 3. armády stály jejich jednotky víceméně na hlavním karpatském hřebeni.

Ve stejné době však ruské jednotky z dobytého Lupkovského průsmyku postupovaly po karpatském hřebeni dále na západ a po několikadenních bojích 28. listopadu vytlačily rakouské síly rovněž z Dukelského průsmyku. Jejich tlak zesílil i na úplném levém křídle rakouské 3. armády v oblasti sedla Dujava, které postupně dobyly také a 1. prosince vtáhly ruské síly do Bardejova. Velení rakouské 3. armády uvažovalo vzhledem ke kritické situaci na svém levém křídle o ústupu k Prešovu a nebo dokonce až na budapešťské předmostí, ale nakonec se ještě pokusilo uvolnit jednotky z pravého křídla a podpořit jimi obranu na křídle levém. V tomto okamžiku ruská 8. armáda dostala rozkaz přesunout část svých sil na pomoc 3. armádě v západní Haliči - její tlak v Karpatech proto v poslední chvíli povolil.

Na počátku prosince tak ruské síly 8. armády ovládaly všechny důležité karpatské průsmyky a na západním křídle nezanedbatelný kus území na jižní straně Karpat - Bardejov, Stropkov, Medzilaborce - zatímco rakouská 3. armáda na pokraji svých sil ustupovala hlavními silami k Prešovu. Dále na východ armádní skupina Pfanzer-Baltin ve druhé půli listopadu opět vyklidila Bukovinu a rovněž stála za karpatským hřeben, v tomto úseku však tlak protistojící ruské armádní skupiny Dněstr nebyl tak silný. Na západě zela ve frontové linii obou protivníků mezera okolo Noweho Sącze, za níž následovala výše popsaná frontová linie v západním Polsku.

Obě strany na konci listopadu 1914 dospěly k závažným strategickým rozhodnutím. Ruské nejvyšší velení vzhledem k velkým ztrátám a problémům v zásobování uvažovalo o stažení svých armád v západním Polsku k Varšavě na kratší obrannou linii aspoň do doby, než se podaří Němce vytlačit z Východního Pruska a frontovou linii tím dále výrazně zkrátit, nicméně nakonec se rozhodlo své síly ponechat v současných pozicích. Na jižním úseku, v Haliči, původně uvažovalo rovněž o částečném ústupu, nakonec ale přikázalo ruským armádám nejen držet dobyté pozice, ale pomocí posil od ruské 8. armády uvolněných z Karpat zaútočit na Kraków a jeho dobytím zasadit oslabené rakouské armádě rozhodující ránu, která měla potenciálně znamenat vítězství v celé válce.

Německé vrchní velení definitivně zamítlo rakouské návrhy, aby poslalo významné množství sil ze západní fronty, kde boje během listopadu uvízly v patové situaci, na východ, kde by mohly rozhodnout tažení v jejich prospěch. Svou 9. armádu však přesto jistými silami ze západu posílilo a plánovalo úder směrem na Varšavu. Rakousko-uherské síly v Haliči měly podle tohoto plánu vázat síly protivníka a nedovolit jim přesun proti nebezpečí na severním křídle, nicméně rakouské nejvyšší velení mělo vlastní plán na protiofensivu využívající mezery mezi ruskou 3. a 8. armádou v oblasti Noweho Sącze.

Jako první se rozhořely boje na krajním levém křídle rakouské 2. armády, která se 1. prosince připojila k operacím německé 9. armády u Lodže. Týdenní tvrdé boje, během nichž obě strany postupně přisunovaly do sektoru posily a střídavě útočily a odolávaly náporu nepřítele, skončily tím, že ruské armády vyklidily výběžek u Lodže i město samotné, ale jen proto, aby se stáhly do výhodnějších, kratších a dobře opevněných pozic. 8. prosince fronta rakouské 2. armády utichla.

Na jih odtud, na úseku německé armádní skupiny Woyrsch a rakouské 1. armády severozápadně od Krakówa, nastal klid už na konci listopadu. Ruské velení odesílalo některé jednotky své 9. armády jako posily k Lodži, v důsledku čehož neměla armáda síly na více než malé místní útoky. Rovněž rakouská 1. armáda poté, co se zkonsolidovala, mohla proto odeslat posily jak na sever ke 2. armádě, tak na jih pro podporu připravovaného úderu jižně od Krakówa.

Rakouské vrchní velení se totiž na konci listopadu rozhodlo vyčerpaným jednotkám 4. armády ještě jednou přidělit úkol provést rozhodující ofenzivu. Armáda dostala rozkaz stáhnout se ke krakówské pevnosti, opřít o ni svou obranu a pod jejím krytem přesunout část svých jednotek po železnici na jih. Zde budou posíleny jednou německou divizí přisunutou ze západní fronty a společně s ní mají obchvátit a zahnat levé křídlo ruské 3. armády nacházející se na jižním břehu Visly. Rakouská 3. armáda (v Karpatech) zároveň dostala za úkol zabránit přesunům jednotek ruské 8. armády na pomoc ruské 3. armádě, které na konci listopadu skutečně začaly. Její situace ale byla tak špatná, že až do 5. prosince nebyla schopna jakékoliv účinné akce v tomto směru a pouze na pokraji vyčerpání svých sil bránila ruským jednotkám v pronikání dále do nitra země. Kvůli hrozbě průniku Rusů přes Kapraty ještě dále na západ údolím Popradu, který by mohl přerušit strategickou železnici Žilina–Košice, pouze přesunula ke Staré Ľubovni své poslední zálohy a tím posílila důležité levé křídlo své fronty, které bylo nejblíž operačnímu prostoru, v němž se měla odehrát bitva u Limanowe.

První jednotky 4. armády, vyčleněné pro obchvat levého křídla ruské 3. armády, začaly svůj pochod už 1. prosince, na ruský odpor však rakouské síly narazily až 4. prosince. V třídenních bojích se jim sice dařilo pomalu postupovat, ale zároveň bylo jasné, že ofensiva tímto způsobem úspěchu nedosáhne - ruské velení přisunovalo na své levé křídlo posily a především z oblasti Noweho Sącze sem mířila část ruské 8. armády, která hrozila vpadnout do pravého boku rakouským jednotkám postupujícím nyní proti Rusům na sever. Rakouské velení proto ve spěchu posílalo na východní křídlo fronty u Limanowe další a další jednotky 4. armády (během několika dní byla součástí útočné skupiny většina 4. armády) a bitva tak nabírala větších a větších rozměrů.

Boje vyvrcholily 10.-11. prosince, kdy ruské jednotky, posíleny několika sbory od sousední 9. i 8. armády, přešly prakticky na celé frontě do překvapivého protiútoku. Podařilo se jim sice zatlačit protivníka o něco zpátky a způsobit mu jisté ztráty, ale jejich postup byl brzy zastaven (především rakouským dělostřelectvem). Rakouské jednotky účastnící se ofensivy byly dále posilovány (nyní už i o některé jednotky podřízené dosud sousední rakouské 1. armádě), ale hlavně se do operace nyní zapojila poněkud překvapivě také rakouská 3. armáda z Karpat.

Ta po několika dnech odpočinku 8. prosince zahájila protiofensivu proti ruské 8. armádě, jejíž většina ovšem mezitím opustila bojiště a spěchala na pomoc ruské 3. armádě u Limanowe. Rakouská 3. armáda tak mohla postupem na sever ohrozit týl ruských armád bojujících v západní Haliči a jejich komunikační linie, postupem svého silného (a stále posilovaného) levého křídla na Nowy Sącz pak přímo zasáhnout do bojů u Limanowe. V okolí Noweho Sącze tak dramaticky vrcholil závod o to, která strana do této rozhodující oblasti přisune včas dostatek posil. V něm nakonec zvítězili Rakušané - Nowy Sącz byl dobyt 12. prosince a o vítězství v bitvě u Limanowe bylo rozhodnuto. Přesně ve stejné době (6.–12.prosince) skončila německým vítězstvím také bitva na severním křídle ruské linie v Polsku, u Lowicze (západně od Varšavy). Ruské armády v západní Haliči a Polsku zahájily strategický ústup. Postup ruského parního válce na západ byl jednou pro vždy zastaven - už nikdy se carská armáda nedostala tak daleko na západ, jako v listopadu 1914. (OULK1 - příloha 27)

Rakouské a německé armády pronásledovaly ustupující Rusy a rakouské vrchní velení předpokládalo, že postup 3. armády z Karpat do boku a týlu ruských armád v Haliči je přinutí ke stažení minimálně za San (což by mimo jiné znamenalo vyproštění pevnosti Przemyśl z obležení). Rusové však ustupovali jen zvolna a na mnoha místech vedli s postupujícími jednotkami rakouské i německé armády tvrdé boje. Rakouské armády byly navíc stále značně vyčerpané, jejich početní stav na konci roku 1914 odpovídal zhruba třetině stavu z počátku války. Do 17.12. tak ruské síly na západě ustoupily zhruba na linii řek Pilica-Nida-Dunajec, přičemž se přeskupily a umožnily posílení nyní nejdůležitějšího, jižního úseku fronty proti Karpatům. Zde se rakouské 3. armádě stále nepodařilo dosáhnout linie Tarnów-Rzeszów a přerušit tak nejdůležitější ruské komunikační linie do západní Haliče. Ruské jednotky kladly čím dál tvrdošíjnější odpor a stále značně oslabeným rakouským armádám se nedařilo donutit je k dalšímu ústupu. 3. armáda, roztažená na široké frontě, na jejíž pokrytí neměla dost sil, nebyla schopna dokončit svůj úder do týlu ruské fronty v Haliči ani dosáhnout spojení s obklíčeným Przemyślem.

21. prosince zahájily ruské armády po celé délce protiútok, jehož těžiště leželo na jižním směru, kde měla být rakouská 3. armáda zatlačena zpět do Karpat. To se také během několika dní podařilo a do konce prosince byly jednotky rakouské 3. armády víceméně zpět na hlavním hřebeni Karpat - jejich ofenziva tím byla definitivně zastavena. Navíc se tím otevřela nebezpečná mezera mezi jejím levým křídlem u průsmyku Dujava a rakouskou 4. armádou u Gorlic, do které v posledních prosincových dnech směřoval následující ruský nápor. Ten se však jižnímu křídlu rakouské 4. armády podařilo nasazením rezerv úspěšně zastavit a na počátku roku 1915 se fronta na tomto úseku stabilizovala. (OULK2 - příloha 3)

Podobně se fronta stabilizovala i v úseku rakouské 1. armády na sever od Visly. Ta se 20. prosince pokusila na několika místech překročit Nidu, nicméně byla ruskými protiútoky v následujících dnech zahnána zpět na západní břeh. 1. armáda, která od počátku prosince přišla o zhruba polovinu svých jednotek jejich odesláním k posílení rakouské 4., resp. 3. armády, následně přešla na Nidě do defenzivy. Podobně se situace vyvinula i u nejsevernější rakouské 2. armády, která sice překročila úspěšně Pilicu, ale v poslední prosincové dekádě musela i ona čelit ruskému protiútoku směřujícímu na Tomaszów, ležící na styku rakouské 2. se sousední německou 9. armádou. Po několikadenních bojích se jej podařilo odrazit, nicméně postup spojeneckých armád dále na západ byl rovněž zastaven. (OULK2 - příloha 2)

S příchodem roku 1915 na východní frontě na většině její délky přešla války do fáze pozičních bojů, dobře známých již několik měsíců z fronty západní. (OULK2 - příloha 4)

Zatímco všechny tři armády - rakouská, ruská i německá - se na počátku ledna zotavovaly z utržených ran a jejich bojová činnost se omezovala téměř výhradně na akce lokálního charakteru, nejvyšší velení zvažovalo strategii dalšího vedení války. Nakonec bylo rozhodnuto, že prioritou bude i nadále porážka Ruska a těžištěm dalšího válečného úsilí se stanou Karpaty. Na tuto frontu proto byla během ledna dopravena nemalá část rakouské 5. armády ze Srbska, která posílila rakouskou 3. armádu a armádní skupinu Pfanzer-Baltin, stejně jako německé jednotky v síle armádního sboru, které byly jakožto nová německá Jižní armáda zasazeny mezi tyto dvě rakouské formace v prostoru východně Užockého průsmyku. (OULK2 - příloha 5)

Ruské vrchní velení mezitím také zvažovalo další strategii války s Rakouskem-Uherskem a Německem, přičemž se rozhodovalo mezi dvěma možnostmi. První z nich bylo držet se cíle, který vytyčilo svému “parnímu válci” už v říjnu, to jest mohutného útoku přímo na západ s cílem dobýt Berlína; to předpokládalo v dané situaci posílit severní křídlo fronty a nejdříve dobýt Východní Prusko a následně obnovit postup na západ hlavními silami. Druhá varianta kladla naopak těžiště operací na rakouskou část fronty s cílem vyřadit tohoto protivníka z války úplnou porážkou; to předpokládalo posílit naopak jižní křídlo fronty, překročit Karpaty a proniknout značnými silami do dunajské nížiny a zde obsadit Budapešť a Vídeň. Ruské nejvyšší velení si nakonec zvolilo obě možnosti a rozptýlilo své síly i pozornost mezi oba strategické směry postupu.

23. ledna zahájila postup rakousko-uherská 3. armáda prakticky na celé délce fronty mezi sedlem Dujava a Užockým průsmykem, přičemž těžiště spočívalo na východním křídle. Zároveň vyrazila přes Verecký a Beskidský průsmyk do útoku německá Jižní armáda na jejím pravém křídle, přičemž armádní skupina Pfanzer-Baltin ještě dále na východ se měla k postupu připojit o několik dní později. (OULK2 - příloha 6) Rakouské a německé jednotky však v krutých mrazech a vysokém sněhu postupovaly velmi pomalu a nedokázaly během několika dní vyjít z hor, jak bylo plánováno. (OULK2 - příloha 7 - část 1)

27. ledna naopak proti nim stojící ruské síly přešly do protiútoku a jejich nápor rakousko-německou ofenzivu během několika dní definitivně zastavil. Jeho těžištěm bylo levé křídlo rakouské 3. armády, které se dosud do rakouské ofenzivy nezapojilo a bylo oslabeno přesunutím záloh k útočícím částem armády. Boje se rozhořely především v oblasti Dukelského a Lupkovského průsmyku, kde se ruským silám podařilo 5. února obsadil opět Medzilaborce a přerušit železniční spojení na severní stranu Karpat, které bylo hlavní zásobovací trasou pro celé útočící pravé křídlo rakouské 3. armády. To donutilo rakouské vrchní velení přenést těžiště operací do této oblasti a pokusit se získat zpět kontrolu nad Lupkovským průsmykem.

Rakouská 3. armáda však během dvou týdnů bojů ztratila více než 50% svého početního stavu a čerstvé síly nebyly k dispozici. Byly sem proto narychlo přesouvány jednotky vyčleněné od ostatních rakouských armád působících jak na ruské, tak na srbské frontě, kde nedocházelo v této době k žádným větším bojovým operacím. Zároveň byla rakouská 3. armáda, která narostla už skoro na dvojnásobek standardního počtu divizí, rozdělena na 2 - její levé křídlo zůstalo rakouskou 3. armádou pod současným velením a mělo za úkol odrazit ruský útok a znovudobýt strategický Lupkovský průsmyk. Její pravé křídlo bylo podřízeno velitelství rakouské 2. armády, které sem bylo za tímto účelem i s některými svým jednotkami přesunuto z centrálního Polska, a stalo se tak “novou” rakouskou 2. armádou. Mělo za úkol pokračovat společně s německou Jižní armádou a armádní skupinou Pfanzer-Baltin v ofenzivě směrem k Přemyšlu.

Ani jedné skupině se však úkol nedařil - 3. armáda za pomocí jednotek narychlo přisunovaných z ostatních úseků fronty do poloviny února zastavila ruské pronikání směrem na Stropkov, nedokázala však nepřítele téměř vůbec zatlačit zpět a k Lupkovskému průsmyku se ani nepřiblížila. 2. armáda ve stejné době pod tlakem ruských protiútoků nejenže nedokázala postupovat, ale byla nucena část v lednu dobytého území opět opustit. (OULK2 - příloha 7 - část 2) Podobně na tom byla i německá Jižní armáda. Jedině na krajním pravém křídle celé sestavy armádní skupina Pfanzer-Baltin až do poloviny února úspěšně postupovala, osvobodila Černovice a poté soustředila své síly na své levé křídlo, aby vpadla do týlu ruským jednotkám stojícím proti německé Jižní armádě a tím jí umožnila konečně vyjít z hor. Osvobodila sice Stanislav, ale ruské velení už proti jejímu postupu shromáždilo posily (nově utvořenou 9. armádu) a mezi 20. a 26. únorem se u Stanislavy a Kaluže rozhořely tvrdé boje, které skončily definitivním zastavením jejího postupu.

Rakouská 3. armáda mezitím byla nucena rezignovat na snahu znovudobýt Lupkovský průsmyk a přešla do obrany, přičemž část svých sil odesílala na východní křídlo, aby mohly podporovat chystaný nový útok sousední 2. armády. Rakouské 4. a 1. armáda v Polsku mezitím prováděly maximálně místní operace a byly neustále oslabovány odesíláním dalších svých jednotek do Karpat, kde se chystala nová rakouská ofenziva. Nejvyšší velení totiž i přes vyčerpanost jednotek a stále nepříznivé počasí trvalo na tom, že je nutno co nejrychleji zahájit nový útok 2. armády v nejkratším směru na Přemyšl - bylo totiž jisté, že pevnost se nevydrží bránit déle než do poloviny března. I přes to, že 2. armáda na severních svazích Karpat musela spoléhat na jedinou zásobovací cestu přes průsmyk Ruské sedlo, která byla navíc vlivem nepříznivého počasí a přetížení čím dál méně použitelná, 27. února zahájila novou ofensivu.

Útok rakouské 2. armády začal 27. února ve směru na Lupków s cílem zajistit křídlo celé armády, která následujícího dne vyrazila k útoku na celé délce fronty. Během několika dnů se však jejím jednotkám podařilo postoupit jen nepatrně a na hlavním směru útoku - na Ustrzyky Dolne, což byla nejkratší spojnice k Přemyšlu - se vůbec nepodařilo překročit horní tok Sanu (OULK2 - příloha 8 - část 1). Zároveň zaútočila i rakouská 3. armáda, které se však rovněž nepodařilo postoupit. 2. a 3. března navíc Rusové zahájili protiofensivu a následovaly tvrdé boje, během nichž část rakouských jednotek (především celá 3. armáda) přešla opět do obrany.

Rakouské vrchní velení proto rozhodlo, že i přes protesty jejího velení, které poukazovalo na beznadějnost celé operace, zahájí frontální útok na celé své frontě i rakouská 4. armáda. Hlavním cílem bylo postoupit na Jasło a těžištěm útoku byla oblast u Gorlic a na jih od nich. Útok, původně plánovaný na 6. březen, byl odložen kvůli sněhové vichřici a započal 8. března. Byl však po celé délce fronty zastaven jak odporem nepřítele, tak pokračujícím nepříznivým počasím a krom značných ztrát nepřinesl nic. Velení armády opět žádalo o odložení jeho pokračování, nejvyšší velení však požadovalo další akce, které by Rusům aspoň znemožnily stažení jednotek z tohoto sektoru do Karpat. Zde se totiž rakouská 2. armáda stále snažila prolomit ruské linie a na poslední chvíli zachránit pevnost Přemyšl před nutností kapitulace.(OULK2 - příloha 8 - část 2 a 3)

Celou první polovinu března pokračovaly marné pokusy rakouské 2. armády vyrazit z Karpat. Hlavní úsilí bylo soustředěno na jejím levém křídle ve snaze zmocnit se Lupkovského průsmyku a Baligródu, nicméně bylo zde dosaženo pouze dočasných a místních úspěchů, které ruské protiútoky brzy zlikvidovaly. Dále na východ se podařilo sice dočasně malým jednotkám překročit San, ale i ty byly brzy zahnány zpět na jižní břeh. 15. března byla ofensiva celé 2. armády ukončena. Konečně se i rakouské nejvyšší velení vzdalo naděje na záchranu pevnosti Přemyšl, která stála rakouskou armádu v Karpatech desetitisícové ztráty.

Poslední variantou, jak posádku pevnosti zachránit, se tak stal závěrečný výpad, jehož počátek byl naplánován na 19.-20. března. Měl směřovat na Sambor, kde snad mohly být doplněny zásoby z ruských skladů. Zároveň mělo ve směru na Sambor zaútočit ještě jednou pravé kříslo rakouské 2. armády (ve spolupráci s německou Jižní armádou) a pokusit se posádce pevnosti přispěchat na pomoc. Ve stejné době (18. března) začal opakovaný pokus rakouské 4. armády o útok, opět soustředěný v okolí Gorlic a Sekowé, který na situaci pevnosti už ovšem nemohl mít žádný vliv. Během dvou dní byl protivníkem zastaven, aniž by dosáhl jakýchkoliv územních zisků.

Armádní skupina Pfanzer-Baltin na krajním pravém křídle rakouské sestavy sváděla na konci února a po většinu března těžké boje s ruskou přesilou (nově vytvořená ruská 9. armáda), v nichž sice aktivním vedením bojových operací dokázala nepříteli do značné míry vzdorovat, ale aby ovlivnila celkovou situaci rakouské ozbrojené moci, na to síly neměla. Německá Jižní armáda mezi ní a rakouskou 2. armádou se několikrát pokusila prorazit z Karpat (generální ofensivu zahájila 7. března), ale ani jí se nepodařilo dosáhnout žádného úspěchu. Rakouská 1. armáda ve středním Polsku se omezila na předstíranou aktivitu, zatímco byla neustále oslabována odesíláním dalších jednotek do Karpat, což nicméně Rusům nezabránilo, aby i oni postupně nepřesunovali své jednotky z tohoto úseku na hlavní bojiště. Zbytek bývalé rakouské 2. armády podřízený nyní německé armádní skupině Woyrsch na tom byl podobně, podporoval pouze víceméně symbolicky ofensivu sousední německé 9. armády ve Východním Prusku.

Druhé obležení pevnosti Přemyšl, které začalo 5. listopadu 1914, vázalo po celou dobu ruskou 11. armádu. Ta se po zkušenostech z prvního obležení v říjnu 1914 nepokoušela pevnost dobýt jedním mohutným úderem, ale víceméně vyčkávala, až v ní dojdou zásoby, které nestihly být po vyproštění pevnosti z prvního obležení doplněny na požadovanou úroveň. Bylo proto zřejmé, že více než stotisícové posádce pevnosti vydrží sotva do jara 1915. Po celé měsíce se boje omezovaly na dělostřelecké souboje a místní potyčky taktického významu. Až v březnu 1915, v tušení brzkého konce pevnosti, zvýšila ruská strana svou aktivitu.

Velitel pevnosti, generál Kusmanek, se nakonec rozhodl, že namísto směrem k Samboru, jak bylo původně plánováno, provede poslední výpad směrem na východ - teoreticky plánoval postup na Lvov a odtud směrem na Stanislavov, kde by se jeho jednotky připojily k armádní skupině Pfanzer-Baltin, prakticky šlo mnohem spíše o poslední heroický čin obránců před nevyhnutelnou kapitulací pevnosti. Ani jedna z obou variant výpadu neměla totiž prakticky žádnou naděj na úspěch, druhá slibovala pouze moment překvapení. Ani ten se ovšem nekonal, neboť Rusové se o chystaném výpadu i jeho směru dověděli. Naprosto vyčerpané jednotky obránců pevnosti vyrážející do posledního útoku tak za rozbřesku 19. března narazily na posílené ruské linie a nepodařilo se jim téměř opustit opevněný prostor pevnosti. Brzy odpoledne byl útok odvolán a zbytek mužů se stáhl zpět do pevnosti. (OULK2 - příloha 9)

Ruské velení pochopilo, že konec sil posádky pevnosti se blíží, a pokusilo se ji dobýt dříve, než obránci budou muset kapitulovat. 20. a 21. března byly však jejich útoky na severní a východní frontě pevnosti odraženy, zatímco uvnitř města už bylo v plném proudu ničení všech vojenských i nevojenských zařízení, která by nepřítel mohl po kapitulaci pevnosti použít. V noci na 22. března byly zničeny i zbraně ve fortech pevnosti a celé dílo zkázy bylo dokonáno 22. března v 6 hodin ráno, kdy byly do vzduchu vyhozeny forty samotné. Následně nad ruinami pevnosti zavlály bílé vlajky a téměř 120 000 mužů posádky pevnosti se stalo ruskými válečnými zajatci.

Záměr budoucí ruské velikonoční ofensivy se zrodil už v polovině února. Ruský Jihozápadní front stojící proti rakousko-uherské armádě byl v té době považován za vedlejší operační směr, přičemž těžiště ruských snah se nacházelo u frontu Severozápadního (proti německé armádě). Novým operačním úkolem Jihozápadního frontu bylo nyní na levém břehu Visly poutat nepřítele a v úseku od pravého břehu Visly po linii Medzilaborce - Humenné provést úder ve směru Humenné - Mukačevo - Chust.

Následovalo přeskupení vojsk Jihozápadního frontu¹⁶⁾, do kterého zasáhla již popsaná druhá rakousko-uherská ofensiva. Současně s jejím začátkem vyvrcholila na severu zimní bitva u Mazurských jezer, která skončila drtivou ruskou porážkou (OULK2 - Skizze 7). V důsledku tohoto nepříznivého vývoje se Vrchní velitel rozhodl, že hlavním operačním směrem se nyní stane směr na Budapešť. Tím se z velikonoční ofenzivy (onen úder ve směru úder ve směru Humenné - Mukačevo - Chust) stal hlavní ruský úder proti Centrálním mocnostem.

Ruský plán (Zajončkovskij A. M.: Mirovaja vojna 1914-1918 gg., Moskva, Voenizdat 1938.).

Po kapitulaci pevnosti Přemyšl ruské velení přesunulo značné síly, které její obléhání dosud vázalo, na karpatskou frontu ¹⁷⁾, aby se účastnily rozhodujícího náporu ruské armády, který měl konečně prorazit stále více kolísající rakouskou obranu v Karpatech a dosáhnout kýžené velké porážky Rakouska-Uherska. Ruským záměrem bylo otevřít cestu údolím Ondavy na Vranov nad Topľou a údolím Laborce na Humenné a proniknout tudy do Panonské nížiny.

Rozhodující ofensiva začala už v noci na 21. března, kdy ruské jednotky přešly do útoku na celé frontě rakouské 3. armády i na většině úseku rakouské 2. armády. Nejtvrdší boje se v následujícím týdnu odehrávaly na obou křídlech rakouské 3. armády na území dnešního Slovenska - na levém o vrch Kaštielik u Nižné Polianky, na pravém u výšiny nad vesnicí Výrava. Rakouská 4. armáda narychlo odesílala další a další jednotky k posílení 3. armády, zatímco sama se snažila předstírat pokračování svého útočného záměru u Gorlic, aby zabránila Rusům ve stahování jejich sil.

Stav vyčerpaných rakouských vojsk byl kritický, neboť bylo zřejmé, že ruský útok bude v blízké době ještě posílen jednotkami ruské 11. armády uvolněné kapitulací pevnosti Přemyšl, které dosud do Karpat nedorazily. Proto rakouské vrchní velení získalo od německého souhlas s vysláním nového německého sboru - tzv. Beskiden Korps, složeného ze tří divizí - do Karpat a jeho nasazením k protiútoku na nejohroženějším úseku. Dokončení jeho přepravy a soustředění nicméně nebylo možno očekávat dříve než v prvních dubnových dnech a rakouské 3. a 2. armáda tak musely ruskému tlaku čelit více než týden svými vlastními silami.

25. března ruské síly zahájily další mohutnou ofensivu na celé frontě rakouských 3. a 2. armády. Nebezpečného úspěchu dosáhly na levém křídle rakouské 3. armády, které donutily k ústupu, kterým vznikla mezera mezi 3. a 4. armádou. Rakouská 2. armáda rovněž ustupovala, i když zpočátku koordinovaně a hlavně proto, aby zkrácením fronty dosáhla uvolnění některých jednotek k jejich odeslání na ohroženější úseky. V posledních březnových dnech ale i na jejím frontovém úseku ruský útok nabral na síle a její situace se stala podobně vážnou jako situace rakouské 3. armády, která čelila ruským útokům nepřetržitě. (OULK2 - příloha 10)

Ruská ofensiva vyvrcholila tzv. Velikonoční bitvou v Karpatech v prvních dnech dubna. Rakouská 2. armáda, stojící dosud na severní straně Karpat, zahájila 1. dubna stahování až za hlavní karpatský hřeben (což mimo jiné znamenalo vyklizení Užockého průsmyku). Proti tomu ovšem silně protestovaly obě sousední formace, jak rakouská 3. armáda, tak německá Jižní armáda, a výsledkem bylo, že obě křídla rakouské 2. armády zůstala na svých pozicích, zatímco ústup provedly jednotky mezi nimi. Užocký průsmyk na jejím pravém křídle tak nakonec zůstal v rakouských rukou, stejně jako výšiny východně od Výravy na křídle levém - a zde se nacházející jednotky rakouské 2. armády se tak mohly účastnit rozhodujícího střetu, který se odehrál na frontě rakouské 3. armády.

Ruské jednotky, posílené divizemi od Přemyšlu, se ještě jednou vrhly proti celé frontě rakouské 3. armády. Úspěchu dosáhly na jejím levém křídle, kde se jim podařilo u Stebníku 2. dubna opět prolomit rakouskou frontu (tato situace sice vyděsila rakouské velení, ale nebyla tak nebezpečná, jak se zdála, neboť Rusové zde neměli k dispozici dostatek záloh, které by průlom mohly využít), stejně jako na pravém, kde se jim podařilo ve stejný den konečně obsadit důležité výšiny nad Výravou. Zde kritickou situaci zachránil příjezd německého Beskidenkorpsu, jehož první pluky nastoupily 4. dubna na frontu a 5. dubna protiútokem získaly ztracené výšiny zpět.

V prvních dvou týdnech dubna pokračovaly těžké boje na frontě rakouské 2. armády, kam Rusové přenesli těžiště svého útoku po neúspěchu proti 3. armádě. Těžké boje byly sváděny především o horu Čeremcha na rozhraní rakouské 2. a německé Jižní armády, jejíž ztráta by hrozila přerušit důležitou železniční spojnici přes Užocký průsmyk. Nakonec však byla i tato pozice rakouskými jednotkami znovudobyta. Po zbytek měsíce probíhaly operace místního významu na frontě 2. armády a německé Jižní armády. Na hlavním válčišti - na frontě rakouské 3. armády - však zhruba v polovině dubna těžké a mimořádně krvavé boje v Karpatech po necelých třech měsících utichly. (OULK2 - příloha 11)

Armádní skupina Pfanzer-Baltin mezitím čelila ruskému náporu soustředěnému proti jejímu pravému křídlu, jehož cílem bylo obsadit Bukovinu a přimět následně Rumunsko, aby vstoupilo do války na straně Dohody. Vzhledem k vývoji v Karpatech nebylo rakouské nejvyšší velení schopno poslat Pfanzer-Baltinovi jakékoliv posily a ten tak musel pokračovat v manévrovací válce s omezenými silami, které měl k dispozici. Jeho postup na západ s cílem otevřít německé Jižní armádě východ z Karpat nepřipadal v úvahu, ale už to, že se mu podařilo zabránit vážné porážce na této vedlejší frontě, bylo jeho velkým úspěchem - i když se spíš politickými, než vojenskými konsekvencemi. Německá Jižní armáda po celý březen sváděla poziční boje na své dosavadní linii, v dubnu v nich pak dosáhla několika místních úspěchů, ale celkový vývoj na karpatské frontě nijak neovlivnila.

Zatímco vrcholila Velikonoční bitva v Karpatech, německé a rakouské vrchní velení začalo uvažovat o dalším postupu. Německo v této době dokázalo sestavit několik nových divizí a situace na západní frontě se jeho vedení nyní zdála konečně natolik zajištěná, že uvažovalo, jak tyto své síly co nejlépe využít na ostatních bojištích. Jeho první volbou bylo nasazení proti Srbsku, jehož porážka by konečně umožnila otevřít kýženou pozemní cestu do Turecka, spojence, který nutně potřeboval zásobování a pomoc z kontinentu. Naléhavost této úvahy ještě zvýšilo vylodění dohodových jednotek na Galipolli, které ale zároveň zabránilo tomu, aby se Turecko rovněž účastnilo plánovaného úderu proti Srbsku.

Kritická situace v Karpatech však nakonec přesvědčila německé velení, že primárním cílem musí být pomoci svému rakouskému spojenci, jehož vyčerpané armády by další ruský nápor nemusely vydržet. Nasadit německé jednotky do Karpat k čelnímu střetu se silným ruským protivníkem nebylo příliš perspektivní; nejnadějněji se jevila možnost soustředit silný německý svaz na jednom z křídel fronty, přičemž východní křídlo, na němž operovala armádní skupina Pfanzer-Baltin, bylo očividně nevhodné (díky nedostatku železnic, po nichž by se jednotky mohly dopravit, i díky silnému ruskému protivníkovi, který by zde ofensivě čelil). Volba tak padla na sektor rakouské 4. armády mezi Karpatami a Tarnówem. O úderu z tohoto prostoru už samotné rakouské velení uvažovalo celou zimu a několikrát (v březnu) se o něj i pokusilo, nemělo však zdaleka dostatek sil na to, aby mohl být účinný. Nyní bylo tedy rozhodnuto, že sem budou dopraveny německé jednotky ze západní fronty, které vytvoří novou německou 11. armádu, a ta společně s rakouskými jednotkami 4. armády (a dalšími posilami, které sem budou přesunuty) na počátku května provede mohutný úder v oblasti Gorlic. Cílem bylo postupovat na Sanok, donutit k ústupu ruské armády z Karpat a následně buď pokračovat na Přemyšl, nebo se spokojit se zatlačením nepřítele na linii Visla - San. (Německá 11. armáda měla poté odeslat většinu svých jednotek k nasazení proti Srbsku.)

Tento záměr se pro Centrální mocnosti vhodně sešel s úvahami ruského velení - to se totiž po neúspěchu Velikonoční ofensivy obávalo, že příchod německých jednotek do oblasti Medzilaborců je předzvěstí ofensivy a na frontě rakouské 3. a částečně i 2. armády přešlo do obrany, dokonce zde posilovalo své obranné pozice dalšími jednotkami. Aktivnější operace se rozhodlo vést dále na východ, především až proti armádní skupině Pfanzer-Baltin, tedy velmi daleko od prostoru chystané operace - sem také směřovaly některé posily. Naopak frontě v západní Haliči nevěnovalo ruské velení příliš pozornosti. Navíc nejvyšší velení opět začalo váhat, zda by hlavním strategickým směrem dalšího úsilí neměl být spíše postup na Berlín než na Budapešť, a výsledkem byly zmatky v přesunech jednotek a pasivní vedení dalších operací na karpatské frontě. V každém případě k rozhodujícím akcím, ať již kdekoliv, nemělo dojít dříve než v květnu, poté co budou ruské síly, rovněž mimořádně vyčerpané zimním tažením v Karpatech, doplněny a především až bude napraveno katastrofálně selhávající zásobování municí. (OULK2 - příloha 15)

Základem úspěchu byla rychlá koncentrace dostatečně silných (a navíc ze západní fronty zkušených) německých jednotek 11. armády v prostoru okolo Gorlic, která se podařila před nepřítelem utajit. Německé jednotky začaly přijíždět 21. dubna, jejich přesuny probíhaly skrytě a pokud možno v noci a rakouské jednotky na frontě vystřídaly většinou až těsně před zahájením útoku. Ke zmatení nepřítele probíhaly na konci dubna rovněž místní operace na karpatské a východopruské frontě. Výsledkem bylo, že rakousko-německý útok u Gorlic dne 2. května 1915 přišel pro ruské velení zcela nečekaně.

První nápor, který byl podpořen mohutnou dělostřeleckou přípravou trvající čtyři hodiny, dosáhl dne 2. května 1915 téměř úplného úspěchu - byla dobyta jak centrální pozice v Gorlici samotné, tak většina důležitých výšin v okolí (Zámková hora jižně od Gorlic a hlavně Pustki, silně opevněný kopec na sever od města). Celá německá 11. armáda (včetně dvou rakouských divizí, které do ní byly zařazeny), nejsevernější křídlo rakouské 3. armády, které se k útoku připojilo na jejím levém křídle, i jižní polovina rakouské 4. armády, která se útoku účastnila na jejím křídle severním, se dala do pohybu. Ruské velení narychlo svolávalo posily, kterými by vyplnilo mezery ve frontové linii, které zde zely po tisících zajatých ruských vojáků.

I přes několik místních protiútoků ruských sil se však německým a rakouským jednotkám dařilo rychle postupovat do hloubi ruských pozic. Zatímco severní křídlo průlomu u Tarnówa poněkud zaostávalo, střed se blížil k Wisłoce a jižní křídlo po třech dnech postupu ohrožovala týl ruské fronty v Karpatech. 5. května proto byly nuceny zahájit ústup i jednotky ruské 3. armády dosud stojící v Karpatech, neboť jejich týl byl už akutně ohrožován postupujícími německými a rakouskými silami. Ten vyústil v tvrdé boje s jednotkami, které se jim pokoušely odříznout cestu - část ruských sil se probila směrem na severovýchod, část byla v okolí dukelského průsmyku zajata. (OULK2 - příloha 16)

Ruské velení se pokusilo zastavit ústup své 3. armády zhruba na linii řek Wisłoka a Wisłok. Zde došlo 7.-8. května k tvrdým bojům u Beska, Krosna, Brzostku a Pilzna, které vyústily v ústup ruské 3. armády dále na východ (OULK2 - příloha 17). Ten zároveň vedl k tomu, že ústup musela zahájit i ruská 8. armáda, držící dosud úspěšně své pozice v Karpatech. Tím pádem se 8. května k postupu německých a rakouských sil připojila rakouská 2. armáda, před jejíž frontou začal nepřítel ustupovat. Německá Jižní armáda zintenzivnila svou činnost, ale zatím se jí nepodařilo prorazit. Dále na východ prováděla armádní skupina Pfanzer-Baltin v prvních květnových dnech několik místních útoků k odvedení pozornosti a poutání sil protivníka. Zároveň byla přejmenována na rakouskou 7. armádu; jejím prvním cílem však nyní bylo odrazit očekávaný útok ruské 9. armády ve směru Stanislavov - Marmarošská Sihoť, který byl připravován už od dubna.

9. května se ruské velení pokusilo posledním manévrem zastavit ústup své 3. armády, když její nejkompaktnější části společně s posilami vrhlo do protiútoku u Sanoku. Ten byl však během jediného dne německými jednotkami odražen a ruský ústup pokračoval. 11. května bylo ruské nejvyšší velení, dosud zásadně bránící takovému kroku, nuceno přistoupit ke stažení ruské 3. armády na San (OULK2 - příloha 18). To zároveň znamenalo, že se musela k ústupu připojit i ruská 4. armáda na sever od Visly (k jejímu pronásledování pak vyrazila rakouská 1. armáda, která byla v té době ovšem už zredukována na pouhé 2 a 1/2 divize). Stejně tak ruská 8. armáda pod tlakem událostí definitivně opouští Karpaty a směřuje do nové obranné linie u Přemyšlu. K postupu německých a rakouských sil se tak konečně připojuje i německá Jižní armáda, před níž se do nových pozic stahuje i ruská 11. armáda. Naopak na východním křídle fronty zahájila ruská 9. armáda 9. května útok proti rakouské 7. armádě, když se jí podařilo překročit Dněstr a po několikadenních bojích na předmostí donutit rakouskou 7. armádu k ústupu na Pruth.

13. května byly ruské armády v pozicích, kde se měly nadále bránit: 3. armáda na Sanu, přičemž její levé křídlo zůstalo na západním břehu řeky, kdežto pravé ustoupilo na východní - proti ní postupovaly německá 11. a rakouská 4. armáda. Na jejím levém křídle od Přemyšlu, který se stal pouze součástí obranné linie, nebyl však již využíván jako pevnost, po Dněstr ruská 8. armáda - ta čelila rakouské 3. a 2. armádě; dále ruská 11. armáda v okolí Stryje - proti ní postupovala německá Jižní armáda, která se stáčela směrem na východ; a konečně ruská 9. armáda na nejvýchodnějším křídle na Pruthu, která jako jediná měla za úkol vést obranu předválečné ruské hranice aktivním způsobem - útočnými operacemi proti rakouské 7. armádě. Na opačném křídle fronty v Haliči na severním břehu Visly ruská 4. armáda, která čelila slabé rakouské 1. armádě a německému armádnímu sboru Woyrsch, nebyla stažena až na linii Visly, nýbrž ponechána na západ od ní, aby byl umožněn potenciální útok ruských sil z tohoto směru přes Vislu do boku rakouské 4. a německé 11. armády. (OULK2 - příloha 19)

Rakouské a německé armády dosáhly linie zaujaté ruskými armádami zhruba 16. května a následně začíná další fáze operací v Haliči. Rakouské velení se rozhodlo, že těžištěm dalšího útoku bude Jarosław a hlavní údernou silou opět německá 11. armáda, která měla za úkol překročit zde San a donutit ruské armády k dalšímu ústupu. 16. května vytlačila ruské síly z Jarosławi a její první jednotky se ihned dostaly na východní břeh řeky s cílem postupně vybudovat předmostí od Radymna na jihu po Sieniawu na severu. Do večera 18.5. bylo německé předmostí u Jarosławi zajištěno a následujícího dne relativně snadno odolalo pokusu o protiútok ruských posil z vedený na jeho jihovýchodní stranu.

Boje však probíhaly i na ostatních úsecích fronty - napravo od německé 11. armády se rakouské 3. armádě nepodařilo z chodu obsadit Přemyšl a tak se nyní chystala k systematické akci proti ruské 8. armádě, která měla za úkol Přemyšl z prestižních důvodů stůj co stůj bránit. Dále na východ rakouská 2. a německá Jižní armáda narazily na úspěšnou obranu nepřítele (ruských 8. a 11. armády), zatímco rakouská 7. armáda nadále sváděla boje s ruskou 9. armádou, která se spíše z politických než vojenských důvodů (kvůli působení na Rumunsko, jehož vstup do války by díky jeho silným vazbám k Itálii nyní mohl být reálný) snažila dosáhnout zde nějakého výraznějšího úspěchu. Na sever od Jarosławi pak působila rakouská 4. armáda - její jižní křídlo se připojilo k útoku německé 11. armády a zčásti bylo rovněž přepraveno na předmostí na Sanu (u Sieniawy), zatímco její zbytek zajišťoval levý bok útočného uskupení proti ruským silám držícím pozice na západním břehu Sanu u soutoku Sanu a Visly. Toto rozlehlé předmostí u Sandoměře a Tarnobrzegu bylo důležitým předpokladem pro ruské akce na severním břehu Visly.

Na sever od Visly ruská 4. armáda zahájila 16.5. překvapivý protiútok proti postupujícím jednotkám rakouské 1. armády u Opatówa i sousedním německým jednotkám. Hrozilo, že tuto armádu, která mířila na Sandoměř, odřízne od německé armádní skupiny Woyrsch na jejím severním křídle, která mířila na Radom, a zatlačí ji k Visle. Výsledkem byly několikadenní tvrdé boje, které skončily zastavením rakouského postupu a ustálením fronty na sever od Visly 22.5. (OULK2 - příloha 20)

Ačkoliv ruské velení nejdříve uvažovalo o vyklizení pevnosti, nakonec byl vydán rozkaz bránit ji z prestižních důvodů až do krajnosti. Rakouské a německé velení se ji tedy po neúspěšném pokusu o dobytí z chodu pokusilo obklíčit - 24.5. zaútočily rakouské jednotky na rozhraní 3. a 2. armády u Husakówa na jihovýchod od Přemyšlu, byly však obránci zastaveny. Zároveň na sever od pevnosti německá 11. armáda ze svého předmostí u Jaroslavi vyrazila na jihovýchod s cílem přerušit spojení pevnosti se Lvovem. Této skupině se dařilo lépe a její postup se několik dní úspěšně rozvíjel.

Rakouská 1. armáda na severním břehu Visly byla mezitím přeměněna na armádní skupinu Kirchbach a podřízena rakouské 4. armádě. Ta měla krýt útočný postup německé 11. armády útokem svého levého křídla proti ruskému předmostí u soutoku Sanu s Vislou. Sotva ale začal, musel být přerušen, neboť úspěšný ruský protiútok proti rakouské části předmostí u Jaroslavi, ke kterému došlo 26.-27.5., si vyžádal přisunutí posil na tento úsek fronty. Zároveň znamenal ohrožení levého křídla německé 11. armády, který musela rovněž urychleně nasadit své zálohy, určené původně pro podporu svého postupu na jihovýchod. Rusům se však nakonec tohoto místního úspěchu k žádné závažnější změně strategické situace využít nepodařilo.

Inspirováno tímto místním úspěchem připravilo ruské velení ještě jeden protiútok, kterým se pokusilo situaci v centrální Haliči zachránit. V noci z 31.5. na 1.6. zahájily ruské jednotky místní protiútoky na celé délce fronty rakousko-uherské 4. a německé 11. armády. Na úseku německé 11. armády byly všechny jejich útoky úspěšně odraženy, na úseku rakousko-uherské 4. armády se jim podařilo během dvou dnů překročit San u Rudniku a donutit rakousko-uherský XIV. sbor k ústupu, jehož výsledkem bylo rozšíření ruského předmostí u soutoku Visły se Sanem o zhruba 20 km dále na jih. Dalšímu postupu na tomto však už přisunuté posily zabránily a na zbytku fronty 4. rakousko-uherské armády (včetně severního břehu Visły) se ruským protiútokům nepodařilo dosáhnout žádného úspěchu. (OULK2 - příloha 22)

Na frontě jihovýchodně od Přemyšlu mezitím pokračovaly neúspěšné pokusy jednotek rakousko-uherské 3. a 2. armády o dobytí ruských pozic bránících přístupu ke komunikaci Přemyšl-Lvov. 2. června se však podařilo německým jednotkám dobýt několik fortů na severozápadní frontě pevnosti Přemyšl a velitel ruské 8. armády rozhodl o vyklizení pevnosti. Ráno 3. června tak první německé a rakouské jednotky vstoupily do zničené pevnosti zatímco ruská linie byla stažena bezprostředně na východ od ní, k Medyce. Tím byl uvolněn jeden sbor (X-) rakousko-uherské 3. armády, který byl urychleně přesunut jako posila ke stále ohrožované rakousko-uherské 4. armádě.

Na východním křídle ruské fronty se německá Jižní armáda od 15.5. neúspěšně pokoušela útoky po celé délce fronty prolomit ruské obranné pozice u Stryje. Její velitel proto soustředil hlavní úsilí do jednoho sektoru, bezprostředně západně od Stryje, a 26.5. se pokusil dosáhnout vítězství silným útokem zde, což se mu však opět nepodařilo. Naopak na východním křídle armády dosáhl ruský protiútok 28.-30.5. místního úspěchu u Bolechówa. To přimělo velitele sousední rakousko-uherské 7. armády provést 31.5. svým levým křídlem odlehčovací protiútok, který však rovněž nedosáhl žádného úspěchu. Téhož dne se ale podařilo prolomit ruské linie severnímu křídlo Německé Jižní armády a do 3.6. byly ruské jednotky donuceny ustoupit k Dněstru. (OULK2 - příloha 22)

2.6. zahájila ruská 9. armáda očekávaný nápor proti rakousko-uherské 7. armádě útokem u Kolomey, který se podařilo s nasazením dostupných záloh odrazit. Ruský tlak však v následujících dnech pokračoval a soustředil se v oblasti mezi Kolomeou a Delatynem. Zde se ruským silám podařilo překročit Pruth a svým postupem vzbudily obavy z odříznutí celého východního křídla rakousko-uherské 7. armády, které navíc nervozně pokukovalo po rumunské hranici, z níž v této době hrozil nástup potenciálního nového nepřítele. 6.6. však ruská fronta proti celé rakousko-uherské 7. armádě ztichla. Velitel 7. armády okamžitě vydal rozkaz k protiútoku a během tří dnů byla celá ruská linie na ústupu k Dněstru.

6.6. se totiž podařilo pravému křídlu Německé Jižní armády prorazit ruské linie a vyrazit přes Kalusz (dobyta 7.6.) na Stanislavov (dobyt 8.6.). Tím ohrozilo ruskou 9. armádu bočním útokem, na který muselo ruské velení reagovat. To shromáždilo posily v úseku proti levému křídlu Německé Jižní armády a 8.6. zde zahájilo útok, kterým ohrozilo Stryj, důležitý komunikační a strategický uzel celé Německé Jižní armády. Ten se podařilo zastavit až v těžkých bojích, které se v oblasti severně od Stryje v následujících dnech rozhořely. Do nich bylo velení Německé Jižní armády nuceno postupně vyslat jednotky z jiných úseků a tím fakticky přerušit svou úspěšnou ofensivu na prvém křídle. Rakousko-uherská 7. armáda však v té době již byla v pohybu k Dněstru a v polovině června ho na většině jeho toku dosáhla. (OULK2 - příloha 23)

Po dobytí Přemyšlu nastal čas k rozhodnutí o dalším postupu spojenců na východní frontě. Původním cílem gorlické ofensivy bylo dosáhnout linie Sanu a Dněstru, což se nyní zčásti povedlo, zčásti však dosud nikoliv. Vstup Itálie do války na jednu stranu nabádal k přesunu části sil na toto nové bojiště, na druhou stranu vzhledem k těsným vazbám mezi Itálií a Rumunskem hrozilo, že v případě polevení tlaku na Rusko Rumunsko vstoupí do války na jeho straně rovněž. Německé a rakouské velení se nakonec shodlo, že v ofensivě proti Rusku je za těchto okolností třeba pokračovat. Německý návrh soustředit nyní čerstvé síly na sever od Visly a zahájit postup na Varšavu byl nakonec opuštěn ve prospěch rakouského záměru pokračovat v ofensivě směrem na Lvov a teprve po jeho dobytí se obrátit k severu a v modifikované podobě tak zopakovat útočný záměr z počátku války.

Německé velení zčásti ze západní fronty, z části ze severního úseku fronty východní opět stáhlo několik divizí, které byly odeslány jako posily německé 11. armádě, která měla i nadále působit na hlavním směru postupu. Na jejím jižním křídle působila rakousko-uherská 2. armáda, zatímco rakousko-uherská 3. armáda, dobytím Přemyšlu a zkrácením frontové linie nyní odpoutaná od nepřítele, byla rozformována. Část jednotek byla přičleněna ke 2. armádě, část poslána na sever ke 4. armádě a část na italské bojiště. Z jednotek 4. armády na sever od Visly naopak znovuvznikla rakousko-uherská 1. armáda. Německá Jižní armáda byla rovněž posílena a společně s rakousko-uherskou 7. armádou měla za úkol dosáhnout Dněstru.

12. června zahájila mohutná 90minutová dělostřelecká příprava další ofensivu německo–rakousko-uherských sil na východní frontě. Německá 11. armáda prorazila ruskou frontu v celé šířce a zahájila postup směrem na Lvov. Jižně sousedící rakousko-uherská 2. armáda se zpočátku účastnila pouze svým levým křídlem, které dobytím několika taktických pozic podporovalo německý postup. Severně sousedící rakousko-uherská 4. armáda svým pravým křídlem 12.-13.6. znovudobyla předmostí u Sieniawy a postupně se zapojovala do ofensivy od svého pravého křídla. Směřovala na Rawu Ruskou a jejím hlavním úkolem bylo krýt levé křídlo německé 11. armády, která svým postupem na Lvov přímo vybízela nepřítele, aby na ni z tohoto boku zaútočil. (OULK2 - příloha 24)

Do 15.6. získala sama německá 11. armáda 34 000 zajatců a k jejímu postupu se připojily téměř celé obě sousední rakouské (4. a 2.) armády. Ruská 8. armáda ustupovala na linii Magierów-Grodek, kde se chystala německo-rakouský postup zastavit. Předpokládaná linie odporu pokračovala na jih po řece Wereszyca, kam mířila rakouská 2. armáda s cílem dosáhnout těchto pozic dříve, než budou moci být nepřítelem řádně obsazeny. To se však nepovedlo, jelikož ruská vojska 16.6. provedla na celé frontě ve východní Haliči hluboký ústup, aby tuto již měsíc připravovanou poslední opevněnou linii před Lvovem obsadila. Německo-rakouské síly jí dosáhly následujícího dne a po krátké přípravě zahájily 19.6. proti těmto pozicím další útok.

Německé 11. armádě se ji podařilo u Magierowa prolomit a následujícího dne se k postupu přidaly i sousední jednotky, takže 21.6. byla dobyta Rawa Ruska a frontová linie probíhala těsně před Lvovem a Zólkiewem. Ruské velení už nevidělo možnost hlavní město Haliče dále držet a vydalo rozkaz k jeho vyklizení; 22.6. do Lvova vtáhly jednotky rakousko-uherské 2. armády. (OULK2 - příloha 25)

Během tohoto období pokračovaly boje na Dněstru, kde se rakousko-uherská 7. armáda na nejpravějším křídle bránila stálému tlaku ruských sil, zatímco na zbytku fronty probíhaly víceméně poziční boje na březích Dněstru a boje o jednotlivá předmostí. Německá Jižní armáda vedla své operace prakticky nezávisle na obou sousedech a soustředila se na vynucený přechod Dněstru u Żydaczówa. (OULK2 - příloha 24)

Ruské vrchní velení už během postupu německo-rakousko-uherských sil na Lvov pod tlakem ztrát a velkých materiálních nedostatků - a také morálky podlomené zprávami o korupci v zázemí - rozhodlo o opuštění ofenzivní strategie, které se drželo od počátku války, a nyní vyzývá ruského vojáka, aby hájil svou vlast. Britsko-francouzské útoky na západní frontě, které měly ruskému spojenci odlehčit, nedosáhly žádných významným úspěchů, Rumunsko pod vlivem vývoje na východní frontě prohlásilo, že nyní není ten správný čas na jeho vstup do války, Srbsko odmítlo zahájit ofenzivu svých epidemiemi oslabených armády proti velmi slabým rakouským oddílům, které na jižním válčišti zůstaly, a raději obsazovalo Albánii, a Itálie sice vstoupila na konci května do války proti Rakousku-Uhersku, ale nekoordinovaná úvodní ofenziva jejich nezkušených armád nedosáhla ničeho.

Z této situace odvozují všechna vrchní velení logický závěr, že německo–rakousko-uherská ofenziva na východní frontě bude pokračovat. Průběh fronty přímo vybízí k tomu, aby Centrální mocnosti zopakovaly záměr ze samého počátku války a útokem z obou křídel - Východního Pruska na severu a Východní Haliče na jihu - odřízly Ruské Polsko; v něm jsou nyní navíc, na rozdíl od léta 1914, soustředěny značné ruské síly. Ruské velení si je tohoto nebezpečí vědomo a rozhoduje se, že v dané situaci musí získat čas do podzimu, kdy se stanou cesty neschůdnými a pomohou tak obráncům zastavit nápor nepřítele; během podzimu a zimy pak bude možno doplnit zásoby a stavy armád na sílu, se kterou bude možno opět zahájit aktivní operace. Proto plánuje pomalý hluboký ústup sil z Ruského Polska až ke Kovelu, kde bude vybudována obranná linie. Ten však bude trvat několik měsíců a je nutné ho krýt na severním i jižním křídle proti snaze německé a rakouské armády o obklíčení vojsk v Ruském Polsku. Na jižním křídle to znamená vybudovat a držet obrannou linii zhruba na úrovni Lublin - Chełm - Kowel.

Hlavní nápor Centrálních mocností měla vést opět německá 11. armáda, která se po ruském vyklizení Lvova stočila na sever, a rakouská 4. armáda pod společným velením velitele německé 11. armády Mackensena. Postup těchto sil směrem k severu mezi Vislou a Bugem však vyžadoval krytí jejich pravého křídla. Bezprostředně to dostal za úkol německý Beskidenkorps (dosud podřízený rakouské 2. armádě), nicméně celá rakouská 2. armáda (u Lvova) i německá Jižní armáda (na horním Dněstru) musela nyní rovněž posunout svou frontu k severovýchodu - ideálně až na Bug. Obě proto plynule pokračovaly v bojích - 2. armáda postupovala od Lvova na východ, přičemž své síly koncentrovala na levém (severním) křídle, německá Jižní armáda překročila na celé frontě Dněstr a obě postupovaly na Złotou Lipu (23.6.-5.7.). (OULK2 - příloha 29)

Německá 11. armáda zaujala výchozí pozice k novému postupu a zahájilo ho místní ofenzivou u Tomaszówa (26.-28.6.), při níž vytlačila ruské síly z tohoto prostoru. Její postup na sever ale okamžitě zvýraznil problém krytí jejího pravého křídla, kde rakouská 2. armáda, vyčerpaná předchozími boji a značně oslabená nebyla schopna zároveň pokračovat ve své vlastní ofenzivě na východ a rozšiřovat svou frontu na levém křídle k severu. Výsledkem bylo, že po několika dnech ofenzivy byla většina německé 11. armády nucena soustředit se na krytí pravého křídla postupu a jen asi třetina sil mohla provádět postup samotný; těžiště ofenzivy se tím přirozeně přeneslo na rakouskou 4. armádu nalevo od ní. Ta konečně obsadila ruské předmostí jižně od soutoku Sanu s Visłou (22.-25.6) a poté, co ruské síly vyklidily pohraniční území Taněvských lesů a bažin, zahájila v posledních červnových dnech postup na Lublin. (OULK2 - příloha 30)

Situaci na pravém křídle německé 11. armády se nakonec vrchní velení rozhodlo vyřešit strategickým přesunem rakouské 1. armády. Postup Centrálních mocností ve východní Haliči totiž konečně donutil také ruské síly stojící dosud na západ od Visły vyklidit pozice, které držely už od bitvy u Opatówa, a rakouská 1. armáda je pronásledovala s cílem vyčistit levý břeh Visly. Poté, co se jí to podařilo (postup na linii Ożarów-Zawichwóst 23.-25.6, boje u Tarlówa 26.-28.6.(???) a postup k Josefówu 29.6.-2.7.), předala celý tento sektor německé skupině Woyrsch a okamžitě byla po železnici odeslána přes Lvov k Sokalu. Zde uvolnila německý Beskidenkorps, který se mohl přisunout k hlavním silám německé 11. armády, i levé křídlo rakouské 2. armády, místo něhož převzala úlohu krytí pravého křídla postupu německé 11. armády do Ruského Polska.

Mezitím se jižně od Lublinu střetla většina rakouské 4. armády a dva sbory německé 11. armády s ruskou 3. armádou v deset dní trvajících těžkých bojích (Druhá bitva u Kraśniku, 1.–10.7.). 3.-6.7. se rakouským jednotkám podařilo na několik desítek kilometrů široké frontě postoupit v neustálých bojích zhruba o 15 kilometrů a dostat se tak až na vzdálenost jednodenního pochodu od Lublinu, který byl význačným železničním uzlem. Ruské nejvyšší velení proto shromáždilo všechny dostupné zálohy a vrhlo je do protiútoku u Kraśniku (7.-9.7.). Rakouské jednotky byly vyčerpány mnohadenními pochody a boji a samy právě plánovaly dvoudenní přestávku ve svém postupu, aby se připravily na další boje. Ruský útok (soustředěný na výběžek rakouské linie tvořený 106. domobraneckou divizí u Wilkołazu) měl částečný úspěch a donutil část rakouské linie ustoupit o několik kilometrů zpět a velení 4. rakouské armády bít na poplach. Vyžádané posily ale nakonec ani nestihly dorazit, než se ruský nápor po třech dnech vyčerpal a fronta ustálila. (OULK2 - příloha 31)

Mezitím došlo k reorganizaci Mackensenovy útočné skupiny, která nyní kromě rakouské 4. armády a německé 11. armády zahrnovala nově vytvořenou německou armádu Bug (napravo od 11. armády, tvořená jednotkami bývalého Beskidenkorpsu a posilami od německé Jižní armády) a rakouskou 1. armádu, která zaujímala pozice na jejím pravém křídle mezi Sokalem a Kamionkou Strumilovou. Mackensenova skupina se chystala po rozmístění všech jednotek zahájit rozhodující ofenzivu Chołm mezi Visłou a Bugem (4., 11. a Bug), přičemž rakouská 1. armáda měla levým křídlem překročit Bug a postupovat na Vladimir Volynsky, zatímco pravým křídlem držet pozice na Bugu. Tento úder z jihu měla doplnit německá Gallwitzova armáda ze severu, která měla zaútočit přes Narew a postupovat k dolnímu Bugu. Rakouská 2. a německá Jižní armáda měly mezitím zaujmout obranné pozice směrem na východ od Maceknsenovy skupiny, zatímco rakouská 7. armáda na nejvýchodnějším křídle sestavy armád v Haliči měla zaútočit přes Dněstr mezi Strypou a Serethem ve směru na Buczacz-Czortków. Německé armády na západě v Ruském Polsku (armádní skupina Woyrsch a 9. armáda) měly postupovat za ustupujícími ruskými silami a dosáhnout Visły. (OULK2 - příloha 32)

Německá 11. armáda na hlavním směru postupu (na nejkratší spojnici ke strategické železnici Chołm–Lublin–Ivangorod) v bitvě u Krasnostawu (15.–18.7.) zatlačila proti ní stojící ruské síly na frontě široké přes 30 kilometrů několik kilometrů zpět a způsobila jim značné ztráty, ale nepodařilo se jí její linie prolomit. Levému křídlu armády Bug na vedlejším směru postupu se dařilo méně a postup byl spíše symbolický.

Rakouská 1. armáda zaútočila svým středem na Sokal a v několikadenních tvrdých bojích (15.–18.7.) ho obsadila. Poté měla těžiště svého úsilí přesunout na severní křídlo, které mělo zahájit postup na Vladimir Volyňský. Vzhledem k silnému odporu, který Rusové kladli armádě Bug, však Mackensenovo velení rozhodlo, že jednotky, jež měly posílit levé křídlo rakouské 1. armády pro tento útok, budou přesměrovány k armádě Bug, a rakouská 1. armáda dostala rozkaz nadále “pouze” hájit obsazenou linii Bugu (včetně předmostí na východním břehu Bugu u Sokalu a Krystynopolu); postup na Vladimir Volyňský tak byl odvolán. Ofenziva rakouské 7. armády na nejvýchodnějším křídle fronty (16.–19.7.) skončila získáním tří předmostí (dvou na severním břehu Dněstru a jednoho na východním břehu Złoté Lipy) za cenu nemalých ztrát. Fronta armády, která zde čelila mírné ruské početní převaze, se tím ještě prodloužila a ukázalo se, že porážka protistojící ruské 9. armády je nad její síly. Veškeré ofenzivní úsilí se proto od nynějška soustředilo západně od Bugu.

Rakouská 4. armáda na levém křídle Mackensenovy skupiny se snažila znovu vyrazit na Lublin, ale ani po třídenních krvavých bojích s ruskými jednotkami na obou stranách říčky Bystrzyca (16.–18.7.) se jí nepodařilo postoupit. Průlomu ruských pozic však (17.7.) dosáhla německá armádní skupina Woyrsch u Sienna na západním břehu Visły, načež ustupující ruské jednotky promptně pronásledovala několik desítek kilometrů. V důsledku toho ruské nejvyšší velení definitivně rozhodlo o ústupu své 4. armády za Visłu. Zároveň nařídilo jednotkám, které byly pod tlakem Mackensenovy skupiny mezi Visłou a Bugem v noci na 19.7. ustoupit na poslední předem připravenou obrannou linii před železniční tratí Chełm–Lublin–Ivangorod. Rakouské a německé jednotky na ni dorazily už večer téhož dne a okamžitě pokračovaly v útocích; ruské síly jim čelily tvrdými obrannými boji i sérií místních protiútoků, ale 22.7. se levému křídlu rakouské 4. armády podařilo prolomit jejich pozice západně od Lublina na říčce Chodel. Ruské 4., 3. a 13. armáda zahájily další ústup. (OULK2 - příloha 33)

Armády Mackensenovy skupiny ale byly boji trvajícími od počátku měsíce rovněž značně vyčerpány, a proto bylo rozhodnuto ofenzivu na několik dní přerušit. V postupu mezitím pokračovala německá armádní skupina Woyrsch, která rychle vytlačila Rusy jižně od Pilice ze západního břehu Visły (do 22.7., s výjimkou pevnosti Ivangorod, která zůstávala v ruských rukou). Po reorganizaci svých sil pak severně od pevnosti Visłu překročila (29.7.) a i přes prudké ruské protiútoky zde vybudovala a uhájila široké předmostí.

Rakouská 1. armáda zatím prodělávala mimořádně tvrdé boje o předmostí u Sokalu (20.–31.7.). Mohutné ruské útoky ji donutily předmostí poněkud zredukovat, ale velitelství ho odmítlo vyklidit, ačkoliv armáda měla nyní obranné úkoly a předmostí na východním břehu Bugu nebylo ze strategického hlediska zásadní. Na přelomu července a srpna tak vyčerpané jednotky doufaly, že jejich situaci vylepší vývoj na sousedních úsecích fronty. Jižně od nich se totiž rakouská 2. armáda svého souseda podpořit vlastním útokem, kterým chtěla zahnat Rusy ze západního břehu Bugu (kde stále jejich jednotky mezi Kamionkou Strumilowou a Sielecem stály) a následně si vytvořit rovněž předmostí na nepřátelském břehu řeky. Její síly ale na takovýto úkol nestačily, a tak se jí podařilo pouze vyčistit západní břeh Bugu a získat u Kamionky Strumilowe nevelké předmostí nepoužitelné pro větší operaci. Ruská 13. armáda před severním křídle rakouské 1. armády (tvořeným především jezdeckými divizemi) ustoupila vzhledem k vývoji u svého západního souseda z Bugu až na říčku Turyu (1.–4.8.) a jednotky rakouské 1. armády tak bez boje obsadily Vladimir Volyňsky.

Po několika dnech odpočinku byl (29.7.) obnoven postup armád Mackensenovy skupiny. Německé 11. armádě se hned první den podařilo dosáhnout v jednom úseku železniční tratě Chołm–Lublin.–Ivangorod a ruské síly následně zahájily všeobecný hluboký ústup. Mackensenova skupina i německé armády útočící proti tomuto výběžku ze severu (12. a 9.) postupovaly sice vytrvale, ale příliš pomalu na to, aby ruským armádám zabránily provést vyklizení Ruského Polska systematicky a v zásadě spořádaně. Rusové přenechali nepříteli postupujícímu proti nim ze tří stran postupně Lublin (30.7.), Chołm (1.8.), Varšavu (4.8.), (v noci ze 4.8. na 5.8. poslední jednotky ruské 2. a 4. armády překročily Wisłu) i Ivangorod (8.8.) a bránily pouze pevnost Novogeorgijevsk (která byla nakonec dobyta po pouhých dvou týdnech obležení 19.8.) a pokračovali v ústupu na východ. Mackensenova skupina armád se s nimi střetla v sérii místních bitev - rakouská 4. armáda u Lubartówa (5.–8.8.), německá 11. armáda u Ostrówa (8.–11.8.) (OULK2 - příloha 34), německá 11. armáda a armáda Bug při dobývání pevnosti Brest-Litovsk (19.–26.8.) (OULK2 - příloha 35)

Frontová linie na východě se tak na konci srpna posunula o více než 500 km na východ a zásadně zkrátila. (OULK2 - příloha 36) Díky tomu byla rakouská 4. armáda uvolněna z levého křídla Mackensenovy skupiny a přesunuta mezi armádu Bug a rakouskou 1. armádu. Reorganizací sil bylo zároveň dosaženo opětovné rozdělení východní fronty na rakousko-uherskou (jižní) a německou (severní) část (i když několik divizí zůstávalo nadále “u sousedů”).

Německé nejvyšší velení od počátku ofenzivy na východní frontě (průlom u Gorlic) trvalo na tom, že tato operace má omezený cíl - zajistit bezpečnost svého spojence -, a že jejím cílem není konečná porážka Ruska. Z tohoto důvodu v srpnu, kdy se taková varianta nabízela, odmítlo možnost přesunout těžiště postupu obou křídel kleští (severního z Východního Pruska a jižního z východní Haliče) dále na východ a pokusit se tím obklíčit ruské armády v měřítku, které by slibovalo možnost jejich zničení. Namísto toho stanovilo jako konečný cíl postupu armád na východní frontě zhruba linii Brest-Litovsk–Grodno, s tím že po jejím dosažení budou německé jednotky uvolňovány pro použití jinde. Svou pozornost soustředilo primárně na frontu západní, a na východě už během srpna začalo plánovat porážku Srbska, která byla z jeho pohledu důležitá k otevření pozemní cesty do Turecka, těžce zápasícím s Brity a Francouzi na Gallipoli.

Rakouské velení by sice bývalo preferovalo soustředit se na vyřazení Ruska z války (během srpna proto také sondovalo možnosti uzavření míru s Ruskem), které by mu umožnilo vypořádat se s Itálií, ale ze strategického hlediska muselo souhlasit s německým. Nebylo ovšem ochotno akceptovat zastavení postupu svých armád na Bugu v oblasti Kamionky Strumilowe, což znamenalo frontovou linii pouhých 40 km od Lvova, a proto už od počátku srpna posilovalo jednotky rakouské 1. armády, aby byly schopny zahájit další postup na východ (a následně sem přesunulo celou rakouskou 4. armádu).

Posílené severní křídlo rakouské 1. armády zahájilo 19.8. postup na Kovel s tím, že po proniknutí do dostatečné hloubky ruského území bude možno obchvátit severní křídlo Jihovýchodního frontu (ruská 8., 11. a 9. armáda) na Bugu. Ruská 13. armáda, která zde tvořila spojení mezi ruskou 8. armádou stále se nacházející ve starých pozicích na Bugu a ruskou 3. armádou, ustoupivší hluboko na sever k Brest Litovsku, nebyla schopna na své roztažené a stále se prodlužující frontě shromáždit dostatek sil k tomu, aby tomuto postupu čelila; Kovel byl obsazen bez boje 24.8. (OULK2 - příloha 35)

Ruská 13. armáda byla navíc rozformována a o obranu oblasti tří opevněných měst Luck-Kovel-Rovno se pokoušelo prodlužující se pravé křídlo ruské 8. armády. K postupu neustále posilovaného levého křídla rakouské 1. armády se navíc od 27.8. přidala rakouská 2. armáda, německá Jižní armáda a levé křídlo rakouské 7. armády, které zahájily útoky na několika úsecích fronty. Tím donutily ruskou 11. i pravé křídlo 9. armády k ústupu ze Złote Lipy a Bugu na Strypu a ruskou 8. armádu od Sokalu k Dubnu. Těžiště postupu rakouských sil zůstávalo sice na severním křídle rakouské 1. armády, které 31.8. obsadilo Luck, obchvat pravého křídla ustupujících ruských armád, což bylo hlavním cílem ofenzivy, se však provést nepodařilo. Ruská 8. armáda s vypětím všech sil dokázala svou frontu natáhnout a klást rakouské ofenzivě odpor dostatečný na to, aby se tato změnila v sérii frontálních útoků.

Boje ostatních armád v Haliči pokračovaly bitvami u Złoczówa a na Strypě (29.8.–1.9.) v pásmu rakouské 2. armády, boji na přístupu k Trembowlu v pásmu německé Jižní armády a postupem přes Buczacz k Czortkówu v pásmu levého křídla rakouské 7. armády. Ty donutily ruské síly k ústupu na Sereth. Zde se jim však podařilo rakouský postup zastavit - ani po několikadenním úsilí (2.–6.9.) na několika místech fronty (bitva u Podkamienie v pásmu rakouské 2. armády, boje u Tarnopole a Trembowle v pásmu německé Jižní armády, boje u ústí Serethu do Dněstru na levém křídle rakouské 7. armády) se tuto linii nepodařilo prorazit. (OULK3 - příloha 4)

Severní část fronty byla mezitím reorganizována - rakouské 1. armádě zůstaly podřízeny pouze jednotky jejího pravého křídla, zatímco jednotky na severním křídle byly podřízeny rakouské 4. armádě; obě armády zároveň vytvořily armádní skupinu pod společným velením velitele 4. armády arcivévody Josefa Ferdinanda. Jejím bezprostředním úkolem bylo dobýt Rovno, významný železniční uzel, který umožňoval ruskému velení do oblasti ohroženého severního křídla ruské 8. armády dopravovat posily. Tak se rozhořely boje na říčce Putilovka (1.–9.9.), ve kterých se ruským silám podařilo postup rakouské 4. armády na týden zastavit.

Ruský protiútok u Demidowky na jižním křídle rakouské 1. armády (3.–4.9.) byl sice odražen, ale postup armádní skupiny arcivévody Josefa Ferdinanda už váznul. Navíc ze severu, z oblasti Pripjaťských bažin, začal levé křídlo rakouské 4. armády ohrožovat ruský jezdecký sbor, který sem byl vyslán na pomoc ruské 8. armádě. Když se jednotkám rakouské 4. armády podařilo konečně ruskou linii na Putilovce prorazit (9.9.), stáhla se ruská 8. armáda do poslední obranné linie před Rovnem (na říčku Stubiel) a na Ikwu, přičemž vyklidila i Dubno (obsazeno jižním křídlem rakouské 1. armády 9.9.). Zde se ovšem opět postavila na odpor a rakouské síly nebyly schopny do 12.9. její pozice dobýt a postoupit ani na Rovno, ani u Dubna na Ikwě.

Ruská 11. armáda jižně odtud mezitím zahájila protiútoky proti německé Jižní armádě z několika předmostí na Serethu (6.9.), z nichž nejúspěšnější probíhal u Trembowle, a proti rakouské 7. armádě u ústí Serethu do Dněstru. Poté co ani intervence rakouské 2. armády, která se pokusila sousedním jednotkám pomoci vlastním útokem, neskončila úspěchem, byly jednotky německé Jižní armády a rakouské 7. armády nakonec přinuceny k ústupu zpět na Strypu (9.–12.9.) (OULK 3 - příloha 5). To přimělo nejvyšší rakouské velení, aby vydalo rozkaz k zastavení ofenzivy rakouských 4. a 1. armády na Rovno a začalo přesouvat jednotky ze severního křídla na ohrožený úsek na Strypě, neboť se obávalo, že nepřítel shromažďuje posily k průlomu na Lvov. Tím rakouský postup na Volyň skončil, aniž dosáhl svého cíle.

Ofenziva ruské 11. armády však pokračovala a tlačila především německou Jižní armádu, ale i rakouské 2. a 7. armádu za Strypu. Rakouské vrchní velení odmítlo povolit ústup zpět na Zlotou Lipu (což by znamenalo vzdát se veškerého území dobytého od počátku rakouského postupu na Volyň) a přesměrovalo do ohrožené oblasti další posily. S jejich pomocí se frontu na Strypě podařilo stabilizovat (15.–16.9.) Ruská 11. armáda přešla do obrany a hodlala se dokonce stáhnout až zpět na Sereth, ale vzhledem k vývoji na severním křídle fronty nemohla být tato skutečnost využita. Ruské velení totiž u Rovna shromáždilo posily a ruská 8. armáda zaútočila proti rakouské 4. armádě, kterou se jí navíc podařilo obchvátit ze severu, a donutilo ji k ústupu k Lucku (17.9.). (OULK 3 - příloha 6)

Na sever od tohoto úseku mezitím německá armáda Bug dosáhla Pripjaťských bažin a ocitla se tak ve výhodné pozici vůči pravému křídlu postupujících ruských jednotek. Došlo tedy k další reorganizaci fronty (19.9.), při níž byla jižní část německé armády Bug a rakouská 4. armáda podřízena společnému velení (německý generál Linsingen) a dostala za úkol zastavit ruský postup na Volyni. Rakouská 1. a 2. armády utvořily rovněž armádní skupinu (rakouský generál Böhm-Ermolli) s úkolem hájit linii řeky Ikwa.(OULK 3 - příloha 7)

Zatímco na jižní části fronty (německá Jižní armáda a rakouská 7. armáda) panoval po skončení ruského útoku klid a jednotky měly čas na reorganizaci a doplnění, na severu ruský tlak pokračoval a 4. armáda nedokázala uhájit Luck, který se tak vrátil do ruských rukou (23.9.). Po jeho obsazení se ruská 8. armáda obrátila proti rakouské linie na Ikwě. V těchto bojích sice rakouské jednotky utrpěly značné ztráty, ale nakonec skončily bez výraznější změny situace.

Mezitím začala operace skupiny armád Linsingen ve směru na Rovno. Ta se zpočátku vyvíjela slibně, Luck byl znovu získán (27.9.), ale ruská 8. armáda i za pomoci stále přicházejících posil postupu armádní skupiny Linsingen dále k Rovnu účinně vzdorovala. S ohledem na to, že německé nejvyšší velení 25.9. definitivně ukončilo ofenzivní operace svých armád na východní frontě, aby mohlo přesunout jednotky na západ a na Balkán, rozhodlo i rakouské nejvyšší velení o zastavení operace (29.9.). (OULK 3 - příloha 8)

Na konci září byl zastaven postup německých i rakouských armád, při kterém byla východní fronta posunuta místy až o 500 km na východ. Na jeho jižním křídle byla osvobozena téměř celá rakousko-uherská Halič, strategicky ještě důležitější byl však postup německých armád na křídle severním. Ty obsadily Vilnius a zastavily se těsně před Rigou; ruské úřady už začínaly uvažovat o případné evakuaci Petrohradu. Nakonec se ruským armádám ale podařilo shromáždit dostatek sil a německý postup zadržet. Centrální mocnosti rezignovaly na možnost, která se při nasazení větších sil po delší dobu nabízela, totiž pokusit se o dalekosáhlý strategický obchvat středu ruské linie v oblasti Pinsku ze severu od Vilna na Minsk a z jihu od Rovna na Žytomyr, který by mohl vyústit nejen v zahnání ruských armád hluboko na Ukrajinu, ale i k definitivní porážce tohoto nepřítele.

Německé a rakouské armády tedy začínají na konci září budovat permanentní pozice po vzoru západní fronty se skládající ze tří obranných zákopových linií propojených spojovacími zákopy. Tím končí pohyblivá fáze války na východní frontě, která se nyní táhne víceméně přímým severojižním směrem od Rigy na severu až k Černovicím při rumunských hranicích na jihu. Je rozdělena na německou část severně od Pripjaťských bažin a rakouskou část jižně od nich.

V prvních dvou týdnech října provedly ruské armády na jih od Pripjati po celé délce fronty několik místních útoků, které ve svém důsledku definitivně vytyčily průběh frontové linie mezi Serethem a Strypou (na úseku rakouské 7. a německé Jižní armády) a na Putilovce a Korminu na úseku armádní skupiny Linsingen. Fronta rakouských 1. a 2. armády zůstala na Ikwě. (příloha 29) V polovině října byla východní fronta ustálená a jednotky už nebyly koncentrovány především v místech předchozích postupů (tedy na Volyni v rakouské a v Litvě v německé části fronty), ale rozmístěny rovnoměrněji. Rakouská část východní fronty mezi Čerovicemi a Pripjaťskými bažinami měřila 560 km a bylo na ní rozmístěno 44 pěších a 12 jezdeckých divizí rakouského vojska a 4 pěší a 1 jezdecká divize vojska německého, o celkové síle zhruba 350 000 mužů. Německá část fronty mezi Pripjaťskými bažinami a Rigou měřila 750 km a bylo na ní rozmístěno 43 pěších a 9 jezdeckých divizí německého vojska a 3 pěší a 9 jezdeckých divizí vojska rakouského, o celkové síle asi 360 000 mužů.

Rakouské velení se obávalo reakce Ruska na tažení proti Srbsku, které bylo v říjnu zahájeno na Balkáně, a případného vstupu Rumunska do války. Proto přikázalo všem svým armádám vytvořit silnější zálohy a nechalo preventivně budovat opevněnou linii v severní Bukovině. Ruská armáda však ani přes naléhání svých spojenců nebyla schopna Srbsku poskytnout účinnou pomoc zásahem proti Bulharsku (který by si vyžadoval buď průchod přes rumunské území, nebo vylodění sil na pobřeží černého moře) a Rumunsko v dané situaci rovněž nepovažovalo za vhodné se do války zapojit. Jedinou akcí ruské armády na odlehčení tlaku na Srbsko tak bylo několik místních útoků, které neměly na strategickou situaci pražádný vliv.

Na severním křídle rakouské linie jižně od Pripjaťských bažin byly shromážděny ruské posily získané z různých jiných úseků fronty a 16.10.1915 zahájily útok na pozice na rozhraní německé 1. pěší divize a rakouské 22. brigády ve výběžku Styru. Podařilo se jim prorazit a během tří dnů (do 19.10.) postoupit na front široké několik km více než 10 km do hloubky obranných pozic. Následovaly téměř měsíc trvající intenzivní boje, v nichž se německé a rakouské jednotky snažily útočníka zahnat zpět na Styr. Během nich bylo do oblasti postupně odesláno několik rakouských záložních divizí (10. KD, část 13. LITD, 21. LITD, 26. LITD, 45. LITD, polské legiony…), jimž se nakonec podařilo donutit ruské síly (které byly rovněž po celou dobu posilovány dalšími jednotkami) získané území vyklidit a ustoupit zpět na Styr (14.11.1915). Boje si však na rakouské straně vyžádaly ztráty ve výši 28 000 mužů, přičemž bylo zajato 20 000 ruských vojáků a další tisíce padly nebo byly raněny.

Zhruba ve stejné době, 21.10.1915, předešly ruské jednotky svým útokem na jižním křídle rakouské 2. armády její záměr zlikvidovat jejich předmostí na Ikwě u Sapanówa. Namísto toho prolomily linie V. sboru, postoupily o několik kilometrů do hloubi obrany a přiměly rakouské velení nasadit k protiútoku zálohy a posily určené pro jiné úseky fronty (mimo jiné 26 ITD, 29 ID…). Jejich úsilí získat zpět ztracené pozice trvalo do 3.11.1915 a skončilo bez úspěchu. Následně se ruské jednotky pokusily vyrazit z předmostí u Sapanowa na severním křídle rakouské 2. armády, neuspěli však (7.–11.11.1915).

V úseku německé Jižní armády jednotky ruské 11. armády zaútočily 31.10. na její jižní křídlo. Zasazením záloh (rakouských i německých jednotek) se je podařilo do 4.11. zatlačit zpět do výchozích pozic. Následoval útok ruské 9. armády na severní křídlo sousedící rakouské 7. armády u Wisniowczyku, který byl rovněž odražen (5.–8.11.1915).

Ani jednotky na klidných úsecích východní fronty, kterých byla na podzim 1915 už většina, však v říjnu a listopadu nezahálely – po celé dny budovaly permanentní pozice, a aby byly dokončeny před příchodem zimy, v některých oblastech bylo nutno pracovat na nich i po nocích. V polovině listopadu přišla brzká zima a sníh, následovalo tání, které prověřilo kvalitu opevnění, jež muselo být stále opravováno. Navíc byly ve vzdálenosti několika kilometrů až několika desítek kilometrů připravovány druhé a třetí obranné linie a vojáci neustále vylepšovali své pozice a experimentovali s tím, jaký způsob jejich budování je nejefektivnější. Ani zásobování armád na východě nebylo zatím adekvátní a jednotky na konci roku trpěly nedostatkem základních potřeb a také chorobami.

Zároveň byly příchodem podzimních pochodových formací doplněny jejich početní stavy, což umožnilo vyčlenení dalších jednotek do zálohy. Některé z nich (106 Ldst ID, 6 ID, 9 ID a polovina 5 ID) byly odeslány na italskou frontu, další zůstaly v zázemí fronty východní. Ruské velení mezitím shromáždilo celou novou armádu (7.) v Oděse, která byla původně určena na pomoc Srbsku na Balkáně, ale po odvolání tohoto záměru byla použita jako posílení jižního křídla fronty, které mělo spustit novou ofenzivu proti rakouským armádám ve východní Haliči. Ačkoliv měla být s ohledem na celkový stav ruských armád odložena na jaro, kdy se měla stát součástí (v prosinci 1915 vágně dohodnuté) koordinované ofenzivy všech Dohodových mocností na všech válečných frontách, nakonec byla v omezené míře skutečně spuštěna na konci prosince.

Rakouské velení se o ruských přípravách k útoku proti rakouské 7. armádě včas dozvědělo a proto jí poskytlo zálohy (mimo jiné polovinu 5 ID, kterou povolalo zpět z italské fronty). Účelem útoku ruské 9. armády mezi Dněstrem a Pruthem (27.–30.12.1915) bylo však pouze odvrácení pozornosti nepřítele od hlavního směru útoku, kterým byla fronta na Strypě. Zde ruská 7. armáda zahájila boje 29.12.1915 bez předchozích průzkumných operací, aby bylo docíleno momentu překvapení, a napadla pozice severního křídla rakouské 7. armády u Kujdanówa (včetně předmostí u Burkanówa, kde byla umístěna rakouská brigáda Bolzano z německé Jižní armády). Ani zde však ruská armáda nedocílila žádného úspěchu. (OULK 4 - příloha 1)

Boje v obou sektorech (u Kujdanówa na Strypě i u Rarancze na přístupu k Černovicím) pokračovaly až do 19.1.1917, než ruské velení ofenzivu konečně odvolalo. Ruské armády během nich přišly o 70 000 mužů, rakouská 7. armáda v nich ztratila 30 000 mužů a obě strany si z nich odnesly cenná taktická poučení ohledně statické zákopové války, která nyní východní frontě dominovala. Ruské velení však nedosáhlo průlomu fronty, který měl být první fází ofenzivy jeho armád do východní Haliče a ke Karpatům, a vzhledem k náznakům, že Rumunsko se přiklání na stranu Centrálních mocností tuto myšlenku prozatím odložilo a přesunulo své zálohy do Besarábie u rumunských hranic.

Od konce ledna 1916 zavládl na východní frontě opět klid. Neznamená to samozřejmě, že se nedělo vůbec nic – neustále probíhaly boje hlídek na území nikoho mezi oběma zákopovými liniemi, jejichž cílem bylo většinou získat zajatce a jejich prostřednictvím lepší představu o pozicích a plánech nepřítele –, ale s intenzitou bojů během předchozích období se tyto srážky nedají vůbec srovnat. Naprostá většina vojáků se věnovala budování, vylepšování a opravování obranných pozic a také budování mnoha různých zařízení v zázemí, nikoliv boji. Za frontou vyrostly barákové tábory, ze kterých se postupně stala pojmenovaná sídliště s kavárnami, odpočinkovými vilami (v nichž vojáci trávili čas kdy nebyli přímo na frontě), zahradami, sportovními zařízeními apod.

Nejvyšší rakouské velení se chystalo zahájit velkou ofenzivu na italské frontě a z východní fronty proto mezi únorem a dubnem stáhlo jednotky o síle přes 5 divizí a 15 dělostřeleckých baterií k tomu (přičemž východní frontu naopak posílily dvě divize domobrany), zatímco německé velení stáhlo 3 divize na západní frontu. Díky tomu, že jednotky prakticky po několik měsíců neutrpěly významnější ztráty a zároveň byly stále posilovány pochodovými formacemi ze zázemí, celkový početní stav rakousko-uherské armády na východní frontě mezi únorem a červnem 1916 přesto vzrostl o asi 10 %. Ruské velení se nyní soustředilo na severní (německý) úsek východní fronty a v březnu zde spustilo ofenzivu u Naročského jezera, která skončila naprostým neúspěchem, zatímco na rakouské frontě docházelo pouze k místním střetům. Až v květnu začala být na ruské straně patrná větší aktivita, svědčící o připravované akci proti rakouskému úseku východní fronty.

Ruské velení se záměru na ofenzivu nevzdalo ani po neúspěchu březnového útoku u Naročského jezera. Ve druhé půli března začala obleva a do konce dubna terén žádné útočné akce neumožňoval. Na květen však ruské velení plánovalo mohutný úder armád Severozápadního a Západního frontu (proti německé části východní fronty, kde měly ruské síly početní převahu 2:1), přičemž jako pomocný měl paralelně s ním proběhnout i útok Jihozápadního frontu proti frontě rakouské. Jeho cílem původně bylo vázat síly nepřítele, aby je nemohl přesunout na pomoc Němcům na hlavním směru ofenzivy, ale v důsledku dvou faktorů se z něj nakonec stal hlavní směr celé ofenzivy. Prvním z nich je, že na konci března byl dosavadní velitel ruského Jihozápadního frontu odvolán a na jeho pozici nastoupil dosavadní velitel ruské 8. armády generál Brusilov, který byl v té době už dobře znám jako energický a aktivní velitel. Brusilov k přípravám ofenzivy přistoupil (na rozdíl od velitelů Severozápadního a Západního frontu) velice aktivně. Druhým faktorem pak bylo volání italského spojence, který čelil hrozbě katastrofální porážky v důsledku rakouské ofenzivy v Tyrolsku (zahájené v půli května), o pomoc. Proto nakonec ruské velení dalo Brusilovovi a jeho záměru ofenzivy bez jasného strategického cíle nejen volnou ruku, ale vyzvalo ho i aby ji zahájil co nejdřív, i když to znamenalo, že začne minimálně týden před hlavním úderem na severní části fronty.

Ruské velení vyvodilo poučení z neúspěchu své březnové ofenzivy u Naročského jezera a rozhodlo se nahradit taktiku masivní koncentrace sil do relativně úzkého místa průlomu, která nepříteli umožňovala soustředit zálohy na ohrožené místo a provést protiútok, taktikou flexibilnějšího útoku s menší koncentrací sil, ale na mnoha místech fronty současně. Rakouské velení na druhé straně jak z Novoroční bitvy, tak z bitvy u Naročského jezera vyvodilo poučení, že taktika obrany nejpřednější linie (která se v obou případech osvědčila) je vhodnější než alternativní obrana do hloubky. Zásadním důsledkem tohoto rozhodnutí byla koncentrace většiny sil na frontě samotné a bezprostředně za ní (obrana do hloubky by si naopak vyžadovala umístění silnějších záloh ve větší vzdáleností za frontou). Právě to ale nahrávalo druhé zásadní taktické inovaci, kterou ruské armády Jihozápadního frontu pro další ofenzivu využily – týdny před samotným útokem budovaly přibližovací zákopy a pozice, kterými posouvaly východiště k útoku až bezprostředně k první nepřátelské linii. Zkrátila se tím doba potřebná k překonání země nikoho útočící pěchotou a tedy i doba, po kterou ji mohlo napadat dělostřelectvo obránců i doba, která zbývala bránícím se vojákům aby po skončení dělostřelecké přípravy útočníka opustili úkryty a zaujali své pozice.

Ačkoliv hlavním směrem útoku Jihozápadního frontu byl Luck (v pásmu ruské 8. a rakouské 4. armády), útočné jednotky byly na vybraných místech soustředěny po celé délce fronty, aby nepřítele napadly současně na mnoha místech a znemožnily mu koncentrovat zálohy proti průlomu. Rakouské velení přesto z pohybů ruských jednotek hlavní směr ofenzivy vyhodnotilo správně, takže pro něj překvapením nebyl. (OULK 4 - příloha 18)

Ráno 4.6. zahájilo ruské dělostřelectvo po celé délce rakousko-uherské východní fronty dělostřeleckou přípravu, která svou intenzitou postupně překonala jakoukoliv dělostřeleckou palbu, kterou východní fronta od počátku války viděla. Zatímco na hlavním směru ruského útoku na frontě rakouské 4. armády proběhl prvního dne večer jen průzkum bojem, byly téhož dne zahájeny ruské útoky na frontách rakouské 1., 2. a Německé Jižní armády. Ty nedosáhly žádných výrazných úspěchů, s výjimkou místního průlomu u Sapanówa na jižním křídle rakouské 1. armády, který však přiměl rakouské velení nasměrovat sem 25. pěší divizi, která tvořila zálohu 1. armády a měla být poslána na pomoc 4. armádě na hlavní směr útoku, takže splnil svůj účel – divize totiž 4. armádě následujícího dne citelně chyběla. Naopak na jižním křídle ruské 11. armády u Tarnopolu (na severním křídle Německé jižní armády) ruský útok (jehož hlavní fáze přišla až 6.–9.6.) žádného úspěchu nedosáhl.

Po celodenní dělostřelecké přípravě, která se čím dál více koncentrovala na místa vybraná k útoku ruských jednotek, večer 4.6. ruská pěchota na frontě rakouské 4. armády vyrazila do místních průzkumných útoků. Ty byly sice snadno odraženy, ale splnily svůj účel – odhalily útočníkům stav rakouských pozic. Následujícího dne ráno zahájila ruská 8. armáda ještě intenzivnější dělostřeleckou přípravu než předchozího dne a v 9 hodin dopoledne vyrazila pěchota do masového útoku. Podařilo se jí rychle prorazit pozice 2. divize ve středu armády, a ani 13. zeměbranecké divizi ze zálohy (jejíž nasazení kvůli zmatkům v rakouském velení proběhlo značně nekoordinovaně) se situaci nepodařilo zvrátit. Obě divize utrpěly ničivé ztráty (především na zajatých) a fronta 4. armády byla proražena, když její střed ustoupil do 3. obranné linie.

Když následujícího dne neuspěl ani protiútok druhé záložní divize (11.), pod pokračujícím ruským tlakem ustoupilo do 3. obranné linie na Styru celé jižní křídlo rakouské 4. armády, zatímco severní drželo neopevněné pozice mezi 3. a 2. linií. (OULK 4 - příloha 20)

Ruský postup pokračoval i 7.6. s nezmenšeným důrazem. Protiútok rakouských záloh (divize Smekal) na severním křídle průlomu skončil naprostým nezdarem, vlastně v důsledku ruského postupu ani neproběhl. Celé severní křídlo rakouské 4. armády následně pod ruským tlakem ustoupilo na Styr. Jednotky ve středu fronty armády, které se stáhly do vybudovaného předmostí u Lucku, nebyly schopny ruskému náporu odolávat a večer předmostí vyklidily; Luck byl ruskými silami obsazen v 9 hodin večer, poté co byly narychlo zničena skladiště a mosty přes Styr. Rovněž jižní křídlo rakouské 4. armády bylo pod ruským tlakem nuceno ustoupit a 7. divize neudržela ani linii na Ikwě.

V noci na 8.6. se tedy celá rakouská 4. armáda nacházela na západním břehu Styru, její jednotky byly rozbity, vyčerpány a velmi oslabeny – ruské útočící jednotky zajaly přes 40 000 rakouských vojáků, 66 děl a 150 kulometů (přičemž samy ztratily na 33 000 padlých a raněných). Průlom v rakouské linii široký 80 km a hluboký 40 km ohrožoval už i severní křídlo sousední rakouské 1. armády, které (tvořeno 46. divizí) bylo nuceno odeslat své zálohy na pomoc 7. divizi a natáhnout a zahnout svou vlastní frontu, na které nehrozily vážnější ruské útoky.

8.6. ruské síly hned ráno bez větších problémů překonaly na hlavním směru postupu na několika místech Styr – rakouské jednotky (13 LITD) už nebyly schopny klást další odpor a ustupovaly dále na západ. Na severním křídle průlomu se sice podařilo ruským jednotkám zlikvidovat zbývající rakouská předmostí na Styru, ale překročit tuto linii nedokázaly (pouze u Kolků, kde se nepodařilo obráncům vyhodit do vzduchu most, byl jejich průnik na severní břeh Styru zastaven až protiútokem části 4 ITD; následujícího dne se navíc společným úsilím jednotek 26 LITD a ITD 4 podařilo vyhnat ruské jednotky z předmostí u Siemki na rozhraní rakouské 4. armády a severně sousedícího sboru Fath, které držely od 7.6.).

Ztráty rakouské 4. armády za pět dnů ruské ofenzivy činily přes 82\ 000 mužů, kromě 2 divizí severního křídla (4 ITD a 41 HITD) přišla každá z jejich divizí zhruba o polovinu svého mužstva. Rakouské jednotky byly demoralizované , jejich sestava rozbitá a ve velení panoval chaos. Ruské velení se však nyní již obávalo, že střed útočné sestavy je příliš vysunut a může se snadno stát terčem protiútoku německých jednotek ze severního křídla od Kovelu (ke kterému už byly skutečně shromažďovány 3 německé divize). Proto nevyužilo možnost pokračovat v tlaku na hlavním směru útoku a soustředilo se nyní na rozšíření průlomu směrem na jih, do pásma rakouské 1. armády.

9.6. se ruským jednotkám útočícím západně a jihozápadně od Lucku podařilo donutit pravé křídlo rakouské 4. armády, které dosud drželo spojení s levým křídlem rakouské 1. armády (tedy se 7 ITD), hrozbou postupu do týlu ke stažení na západ, kterým vznikla mezi oběma armádami 15 kilometrů široká mezera. Následujícího dne ruské jednotky prorazily pozice levého křídla 1. armády a když ani pokus o protiútok již dříve shromážděných záloh nedokázal jejich postup zastavit, celá rakouská 1. armáda (7 ITD, 46 LITD, 7 KD a 25 ITD) zahájila 10.6. ústup k Beresteczku. 11.6. tak mezi rakouskou 4. a 1. armádou zela už 45 km široká mezera, do níž byly urychleně odesílány všechny jezdecké jednotky, které byly k dispozici. Rakouská 1. armáda ustoupila na linii řek Plaszewka–Styr–Lipa a zde se zatím úspěšně bránila slabým ruským útokům (12.–13.6.). Rakouská 2. armáda dále na jih, která nebyla vystavena ruským útokům, nejen že stále držela svou přední linii, ale byla schopna i vyčlenit menší zálohy a ty poskytnout severnímu sousedu k posílení jeho pozic.

Jednotkám rakouské 4. armády, které mezitím pokračovaly v ústupu na západ až k Vladimiru Volyňskému, se dostalo konečně chvíle oddechu, když se jim podařilo odpoutat od nepřítele, neboť ruská 8. armáda k jejich pronásledování nyní vyslala už pouze jezdecké jednotky a své síly soustředila na severním křídle průlomu. Celá rakouská 4. armáda měla 13.6. – po zařazení pochodových formací, které byly v zázemí k dispozici – pouhých 24 240 mužů. Na severním křídle průlomu se podařilo i přes opakované ruské útoky udržet linii na Styru (10.–13.6.) a německá skupina Bernhardi, v jejímž pásmu se už shromažďovaly posily přijíždějící přes Kovel k plánovanému protiútoku, se 11.6. pevně uchytila na Stochodu a kryla jejich další vykládání. (OULK 4 - příloha 22)

Plán protiútoku předpokládal, že hlavní síly (německá skupina Marwitz) útočící ze severu budou podpořeny útokem rakouské 1. armády z jihu; proto byla rakouská 1. armáda 15.6. podřízena armádní skupině Linsingen. Téhož dne ale ruský útok na její pozice na Plaszewce donutil jejího velitele stáhnout své pravé křídlo o dalších několik kilometrů a zaujmout pozice při předválečné rusko-rakouské hranici. Zároveň nutné přesuny záloh způsobily, že její levé křídlo, které mělo vyrazit do protiútoku (plánovaného na následující den) muselo být oslabeno a nedisponovalo silami vyžadovanými plánem protiútoku.

Protiútok u Lucku byl zahájen 16.6. po celé délce oblouku fronty, který ruským postupem vznikl – od severního křídla rakouské 1. armády, přes (zbytky) rakouské 4. armády po německou skupinu Marwitz (která měla být hlavní údernou silou), německou skupinu Bernhardi a německý sbor Fath (obsahující však i rakouské jednotky, např. 4 ITD). Početní převahu však německo-rakouské síly ani po posílení o několik divizí (z italské, makedonské a západní fronty) na tomto úseku nezískaly, ruské zálohy byly stále početnější. Rakouská 1. armáda byla navíc na jeho počátku pod ruským tlakem a zatímco její levé křídlo mělo útočit, její pravé křídlo naopak ustupovalo. Levé křídlo rakouské 1. armády ani jezdecké jednotky mezi ní a rakouskou 4. armádou nebyly první den ofenzivy schopny postoupit a nevelké území, které se jim povedlo získat, většinou ještě během dne ztratily. Jednotky rakouské 4. armády a skupiny Marwitz na hlavním směru útoku postoupily během dne o 7–10 km, nalevo od nich však skupina Bernhardi jen stěží udržela linii Stochodu, protože její plánovaný postup se střetl s postupem silných oddílů ruské 8. armády, které vyrazily na Kovel. Bylo zřejmé, že protiútok se nerozvíjí směrem k rozhodujícímu vítězství, ale spíše k úporným bojům.

Během následujících tří dní se sice středu útočné sestavy podařilo postoupit, ale výrazně méně než by bylo třeba, a a ruské jednotky na obou křídlech průlomu zároveň pokračovaly v částečně úspěšném úsilí o jeho rozšíření. Většina fronty rakouské 1. armády byla pod jejich tlakem a armáda nebyla schopná vyčlenit pro útočící levé křídlo dostatek jednotek, aby tento útok něčeho dosáhl; jezdecký sbor mezi ní a rakouskou 4. armádou byl rovněž příliš slabý na to, aby mohl pomýšlet na ofenzivu, a stěží držel své pozice. Rakouská 4. armáda sice postup zahájila, ale brzy byla ruskými protiútoky přinucena k úporné obraně, podobně jako sousední německá skupina Marwitz. Na severním křídle pak sbory Bernhardi a Fath čelily sérii silných ruských útoků a jen s vypětím všech sil a zasazením všech záloh (i ze sousedního útoku, který sám pod ruským tlakem už nebyl) se jim dařilo udržet původní přední obrannou linii. (OULK 4 - příloha 22)

Po přisunutí dalších záloh se pokusily armády skupiny Linsingen obnovit postup, tentokrát s těžištěm na jižním křídle (kde vznikla armádní skupina Falkenhayn). Opět se podařilo ruský výběžek fronty o několik kilometrů zmenšit, ale rozhodujícího vítězství dosaženo nebylo. (OULK 4 - příloha 23)

Následovalo tedy přisouvání dalších posil a přesun velitelství skupiny Marwitz na tento úsek, aby na počátku července velelo dalšímu náporu (30.6.–3.7.). Armádní skupině Marwitz se společně s levým křídlem rakouské 1. armády sice opět podařilo po zahájení ofenzivy o několik kilometrů postoupit, ale i tento postup brzy uvízl pod tíhou ruské obrany i protiútoků. Navíc ruské oddíly pokračovaly po celou dobu ve své vlastní snaze o postup na Kovel, se kterou se muselo vyrovnávat severní křídlo Linsingenových armád. Výsledkem protiútoku u Lucku tak bylo zmenšení výběžku Rusy dobytého území o 10–12 km a zabránění jejich dalšímu postupu na Kovel i uzavření mezery mezi rakouskou 1. a 4. armádou, která by umožňovala postup ruských vojsk na Lvov, ale cíle protiútoku, tedy dobýt zpět oblast Lucku, dosaženo nebylo.

Ruská 9. i ruská 7. armáda si každá vybrala na své frontě jedno místo, na němž se pokusí o průlom fronty rakouské 7. armády. Bylo to u Buczacze na Strypě na jejím levém křídle a u Okny jižně od Dněstru na jejím křídle pravém.

Během dělostřelecké přípravy útoku u Okny dopoledne 4.6. byl použit i plyn (ačkoliv nezpůsobil rakouským vojákům, vybaveným plynovými maskami, téměř žádné ztráty). Ruská pěchota po jejím skončení vyrazila po poledni proti rakouským pozicím a velice rychle dobyla jejich první linii v úseku mezi Dněstrem a opevněnou výšinou Czarny potok. Rakouské velení shromáždilo zálohy k protiútoku jak ze severního, tak z jižního křídla, kterým chtělo přední linii získat 5.6. zpět – jednotky na jižním křídle (5 ITD) však musely být kvůli pokračujícímu ruskému postupu nasazeny postupně do boje za udržení obranné linie a koordinovaný protiútok tak nebyl proveden. Bylo rozhodnuto stáhnout jednotky z přiléhajícího předmostí na severním břehu Dněstru, aby byly získány posily pro další obranu a protiútok. (OULK 4 - příloha 21) Na jižním křídle průlomu pokračovaly boje o výšinu Czarny potok další dva dny (6.–7.6.), nakonec se ji však rakouským jednotkám podařilo udržet.

Ruské ztráty za čtyři dny bojů dosáhly 13 000 mužů a útok byl přerušen (8.–9.6.). Obě strany přisouvaly posily – zatímco však na rakouské straně se jednalo už o poslední zálohy, ruská armáda měla k dispozici dostatek sil na to, aby po přeskupení zahájila další útoky. 10.6. se jejím jednotkám podařilo definitivně prorazit frontu u Okny ze severu a donutit rakouské oddíly k ústupy. (OULK 4 - příloha 21) Ústup na jih, který byl logický a se kterým počítaly ústupové plány, však musel být kvůli rozkazům nejvyššího velení přesměrován na západ a výsledkem byl chaos a zmatek, v němž ruské síly snadno pokračovaly v pronikání dále do hloubi rakouských linií. Rakouské jednotky byly rozbité, promíchané a utrpěly obrovské ztráty (především na zajatých) a pod tlakem ruské přesily nebylo absolutně možné ustavit novou obrannou linii. Předpokládalo se, že než dorazí dvě německé divize poslané jako posily (z Makedonie), bude nutno pouze pokud možno zpomalovat nezadržitelný ruský postup mezi Dněstrem a Pruthem, přičemž území na jih od Pruthu budou hájit jen slabé, většinou jízdní oddíly.

Ruská 9. armáda ale 12.6. – i přes Brusilovův výslovný rozkaz pokračovat v hlavním postupu na všech úsecích směrem na západ – přenesla těžiště svého postupu do směru jižního a začala překračovat Pruth, aby před dalším postupem na západ eliminovaly hrozbu z levého křídla. Operaci navíc prováděla pomalu, čímž dala hlavním silám rakouské 7. armády překvapivě mnoho času ke vzpamatování se z katastrofální porážky v předchozích dnech.

Celá rakouská 7. armáda disponovala i po zařazení pochodových formací k 17.6. dohromady jen 80 000 muži a ruská 9. armáda disponovala dvojnásobnou přesilou. Prorazit rakouskou linii na Pruthu se jí ale podařilo až 17.6. (kdy byly rovněž dobyty Černovice) a následujících deset dní tlačila rakouské jednotky dále na jih, až do Karpat. (OULK 4 - příloha 21) Hrozilo, že přes horské průsmyky proniknou až do Transylvánie a rakouské velení, neschopné poskytnout 7. armádě podstatnější posily z jiných úseků, přisouvalo do Karpat na bukovinsko-transylvánském pomezí různé domobranecké jednotky z vnitrozemí. Ruské velení se však nakonec rozhodlo hlavní nápor nesměřovat na jih přes Karpaty, ale na západ, a postupu ruských oddílů do Transylvánie se podařilo zamezit.

Velitelství 7. armády postupovalo v souladu s rozkazy nejvyššího velení a odpor v Bukovině kladla pouze její menší část, zatímco hlavní síly se soustředily u Kolomey na udržení spojení s německou Jižní armádou. Jelikož původně slíbené dvě posilové německé divize byly nakonec přesměrovány do oblasti průlomu u Lucku, musela se celá armáda omezit na obranné a ústupové boje. Jednotky rakouské 7. armády před Kolomeou byly 25.6. napadeny silnými oddíly ruské 9. armády, která se přeskupila, aby zahájila nápor proti severnímu křídlu rakouské 7. armády mezi Pruthem a Dněstrem. Po několikadenních bojích, ve kterých ruské síly prorazily frontu rakouské 7. armády na několika místech, musel být zahájen ústup dále na západ. Kolomea byla vyklizena (30.6.) a novou obrannou linii se podařilo stabilizovat před Stanislavovem až 7.7., poté, co se podařilo s vypětím všech sil (5 ITD) zastavit její obchvat z jihu, kde ruské jednotky obsadily Delatyn (8.7.). Ruská 9. armáda, která ztratila v bojích u Kolomey na 70 000 mužů, musela svým jednotkám dopřát odpočinek; rakouská 7. armáda, která přišla těchto bojích o 80 000 vojáků jen na zajatých, potřebovala odpočinek ještě více; využila ho i k reorganizaci svých oslabených, pomíchaných a unavených jednotek. (OULK 4 - příloha 24)

Útok ruské 7. armády u Buczacze byl po dvoudenní dělostřelecké přípravě zahájen 6.6. před svítáním. Ruským jednotkám se podařilo sice s velkými ztrátami (6 000 mužů), ale přece jen dobýt první linii obránců ve 4 km širokém pásmu útoku (15 ITD). Rakouské jednotky utrpěly rovněž značné ztráty, ale prozatím se jim podařilo zabránit v rozšíření průlomu. Následujícího dne rakouské velení vyslalo do protiútoku shromážděné posily, ale pokračující tlak ruských jednotek se nepodařilo zastavit. Naopak, rakouské síly musely vyklidit celé předmostí na Strypě a ustoupily na její západní břeh do připravené druhé obranné linie. Průlom už byl široký 20 km a velení rakouské 7. armády, nemaje dalších záloh, se rozhodlo do ohroženého sektoru na Strypě odeslat některé jednotky od Okny, kde byla situace 7.6. méně kritická. Rakouské velení, otřesené ztrátou první linie, začalo panikařit.

Přestože jednotky ruské 7. armády postupovaly proti novým pozicím na západním břehu Strypy 8.6. velmi opatrně a pomalu a díky obranné palbě rakouského dělostřelectva se jim Strypu prakticky nedařilo překročit, rakouské velení, nevěřící ve schopnost oslabených jednotek klást účinný odpor na nedobudované 2. linii, vydalo na nejohroženějším úseku předčasně rozkaz k dalšímu ústupu do 3. obranné linie. Ruské jednotky pronásledovaly ustupující oddíly na západní břeh Strypy jen váhavě. Velitel ruské 7. armády však dostal od generála Brusilova rozkaz využít otevírající se možnosti a udeřit proti otřeseným rakouským jednotkám se vší silou. Naopak velitel rakouské 7. armády zvažoval hluboký ústup celé své armády z Dněstru na Pruth, čímž by vznikla 100 km široká mezera mezi ní a sousední Německou jižní armádou, kde by své síly doplnil a reorganizoval, aby následně zaútočil do boku ruských sil postupujících do této mezery. Nejvyšší rakouské velení na druhé straně požadovalo bezpodmínečně udržet dotyk s Německou jižní armádou, která držela linii na Strypě bez vážných problémů. Proto se levé křídlo rakouské 7. armády namísto ústupu pokoušelo i nadále ruský útok zastavit. Poté, co 9.6. neuspěly ani další pokusy shromážděných posil o protiútok, obsadily ruské jednotky 10.6. Buczacz a jednotky na celém zhruba 30 km širokém úseku ruského útoku ustoupily do 3. obranné linie (s výjimkou nejsevernější divize, která couvla pouze do 2. linie, aby udržela spojení na Strypě s jižním křídlem Německé Jižní armády). (OULK 4 - příloha 21)

Dva sbory severního křídla rakouské 7. armády byly následně podřízeny Německé Jižní armádě a za pomoci německých posil byly ruské útoky na její jižní křídlo odraženy (11.-12.6.). Ruské jednotky na jižním křídle průlomu byly tak vyčerpány, že nebyly dalších ofenzivních akcí schopny; na severním křídle se 13.6. ruským jednotkám sice ještě podařilo o něco postoupit, ale v následujících dvou dnech se fronta v těchto místech hlavně díky nasazení posledních německých záloh stabilizovala. 16.6. se v týlu Německé Jižní armády začaly vykládat první jednotky jedné ze dvou německých divizí z Makedonie, které byly vyslány původně na pomoc jižnímu křídlu rakouské 7. armády, nakonec ale přesměrovány do sektoru Německé Jižní armády. Krize u Buczacze byla definitivně zažehnána.

Brusilovova ofenziva na rakouské části východní fronty dosáhla velmi rychle zásadního úspěchu – ztráty na úseku rakouských 4. a 7. armády činily skoro 205 000 mužů (z nich 150 000 upadlo do zajetí), na několika místech byla ztracena přední linie budovaná několik měsíců a jednotky, které dlouhou statickou válkou odvykly boji v otevřeném terénu, ustoupily do třetí linie, existující většinou jen ve formě čáry na štábních mapách. Už čtvrtý den bojů muselo tedy rakouské nejvyšší velení, byť s těžkým srdcem, začít odesílat divize z Tyrolska, kde probíhala jeho vysněná ofenziva proti Itálii, na ohroženou východní frontu, a 16.6. ofenzivu v Tyrolsku úplně zastavilo. Německé velení do oblasti Lucku rovněž odeslalo několik divizí (i ze západní fronty, kde probíhaly boje u Verdunu). Pro obě mocnosti to znamenalo vážné narušení jejich válečných plánů pro rok 1916, které počítaly s tím, že východní frontu bude možno udržet za pomoci jednotek, které jsou na ní umístěny. Rakouské nejvyšší velení se obávalo, že se z ruského postupu může vyvinout skutečně rozhodující úder války (navíc v součinnosti s Itálií, která se chystala využít situace a udeřit proti monarchii i na jihozápadním válčišti), německé velení zase ztrácelo důvěru ve svého spojence, který nedokázal udržet tak mohutně vybudované obranné linie a nechal se katastrofálně převálcovat (zatímco německé úseky fronty ruskému tlaku odolávaly).

Úspěch ruského útoku na frontě rakouské 7. armády ve východní Haliči, který se začal rozvíjet až 10.6. (kdy se rakouské i německé velení plně soustředilo na přípravu protiopatření u Lucku) byl možná ještě nebezpečnější – tato armáda během 14 dnů bojů přišla o více než polovinu svého početního stavu (přes 133 000 mužů), vyklízela území monarchie (východní Haliče a Bukoviny) a navíc se bylo lze obávat reakce Rumunska, které ruský úspěch snadno mohl přesvědčit aby konečně přestalo váhat a vstoupilo do války proti Rakousku-Uhersku, čímž by výrazně prodloužilo frontu a skokově zvýšilo sílu nepřítele minimálně o dalších 500 000 vojáků.

Přestože původně mělo jít o vedlejší útok (hlavní byl plánovaný na německé části východní fronty a měl začít asi o týden, posléze asi o dva týdny později), ruské nejvyšší velení vyhodnotilo jeho značný úspěch jako příležitost ke strategickému úderu proti Rakousku-Uhersku a začalo plánovat postup na Lvov a odříznutí rakousko-uherských armád od ústupových cest na západ. Brusilov se ale obával, že v takovém případě bude severní křídlo ruských armád postupujících na západ vystaveno útoku německých armád z boku, a proto setrval v přesvědčení, že jeho úder je stále jen pomocný a severní směr útoku nesmí být opuštěn, aby jeho provedením bylo německým armádám v tomto manévru zabráněno. Těžiště útoku bylo však z původního směru na Vilnius přeneseno na jih, do oblasti Baranowicze, aby byl přiblížen operačnímu prostoru Jihozápadního frontu. Tato změna dispozic znamenala jeho další odložení až na konec června a pro Brusilova byla hořkým zklamáním. Jeho naléhání, aby byl útok proveden podle původních plánů, a varování, že jeho Jihozápadní front může dosáhnout maximálně taktického úspěchu, ale nerozhodne průběh války, vyznělo naprázdno. Ruské nejvyšší velení ale pod jeho vlivem vydalo nové dispozice, podle nichž měl směřovat své úsilí nikoliv na Lvov, ale na Brest-Litevský, kde se měly setkat postupy obou útočných sestav.

To však byly v daný okamžik akademické úvahy, neboť Brusilov musel bezprostředně řešit právě začínající německý protiútoku u Lucku. Namísto několikrát odloženého úderu Západního frontu nakonec nejvyšší ruské velení podřídilo Brusilovovi část jeho sil (jižní křídlo), aby jej mohl rovněž zapojit do svých operací. Brusilov je zčásti využil k pokusu o útok, zčásti však k posílení jednotek na směrech, kde ofenziva už probíhala. Obě strany soustředily postupně velké množství sil ve výběžku fronty u Lucku, ani jedna zde však nedosáhla rozhodujícího úspěchu – ruské armády nebyly schopny pokračovat v postupu na Kovel ani na Lvov, německo-rakouským silám se nepodařilo výběžek fronty zlikvidovat. Na konci června byl tedy z ruského pohledu perspektivnější jižní průlom – zde byla dobyta celá Bukovina a rakouské oddíly byly vytlačeny až za Kolomeu, čímž bylo ohroženo jižní křídlo německé Jižní armády, která dosud odolávala všem ruským útokům na své frontě.

Na počátku července se konečně schylovalo k realizaci plánů dohodových mocností na koordinovanou ofenzivu na všech frontách – zatímco Britové se chystali udeřit na Sommě a Italové po ukončení rakouské ofenzivy v Tyrolsku se chystali k dalšímu úderu na sočské frontě, ruské armády, angažované už v Brusilovově ofenzivě, se chystaly provést dlouho odkládanou hlavní ofenzivu svého západního frontu v Bělorusku. Navíc i přes velký rozsah bojů na rakouské části východní fronty a nemalé ztráty, i Brusilovův Jihovýchodní front měl k dispozici stále dostatek netknutých posil, které mohl poslat do druhé fáze ofenzivy proti rakousko-uherským armádám na jižní části východní fronty. Rakouské nejvyšší velení se rozhodlo sestavit zde novou (12.) armádu, která měla vzniknout mezi Německou jižní armádou a rakouskou 7. armádou pod velením následníka trůnu arcivévody Karla a jejímž zadáním bylo provést protiútok do severního křídla ruské 9. armády, zastavit její postup a zvrátit situaci v Bukovině (což bylo významné především s ohledem na stále hrozící eventuální vstup Rumunska do války). Aby byla zajištěna koordinace postupu na jižním křídle rakouské fronty, arcivévodovi byla kromě 12. armády (která nakonec pod tlakem okolností vůbec nevznikla) podřízena i Německá jižní armáda a rakouská 7. armáda.

Na počátku července došlo k několika ruským útokům po celé délce severní (německé) části východní fronty, které měly ale především odvrátit pozornost a zabránit přesunům německých sil na hlavní směr útoku, do oblasti Baranowicze na jižním křídle Západního frontu. Průlom v tomto místě měl umožnit ruským armádám postoupit na Brest-litevsk a tím podpořit postup Jihozápadního frontu u Lucku. Vedla ho nově zformovaná ruská 4. armáda, která 2.7. zahájila útok proti 7 km širokému úseku fronty, který držel (mezi německé jednotky vložený) rakouský XII. sbor.

Ačkoliv se ruským silám podařilo na několika místech prolomit první obrannou linii na rozhraní obou rakouských divizí, včasným zasazením německých záloh byl jejich úspěch omezen na velmi malý úsek. Následoval týden těžkých bojů, během něhož rakouské a německé jednotky své pozice proti obrovské ruské přesile úspěšně uhájily. Ruská 4. armáda během něho ztratila neuvěřitelných 80 000 mužů, aniž by se jí podařilo postoupit, a její ofenziva tak skončila naprostým fiaskem. (OULK 4 - příloha 26) Ruské velení se následně bylo nuceno vzdát plánu na průlom německé fronty severně od Pripjati a rozhodlo se pokusit se celou východní německou frontu obklíčit z jihu úderem z luckého výběžku na Kovel a dále na severozápad.

4.7. zahájily jednotky ruských 3. a 8. armády útok na severním okraji dosavadního výběžku u Lucku, v úseku sborů Hauer a Fath. Podařilo se jim prorazit jednak pozice Polských legionů u Koshuchnówky na severním křídle sboru Fath, a jednak pozice 45 LITD u Tumanu a Kopyli na jeho jižním křídle. Jelikož velitelství obou sborů se následujícího dne nepodařilo ani po zasazení záloh ruský postup zastavit, hrozilo obklíčení sboru Fath, jehož střed (26 LITD) se stále držel v pozicích ve výběžku Styru u Czartorijsku. Celý sbor proto musel ustoupit na Stochod (6.–7.7.), což si vyžádalo ústup na tutéž řeku i od sousedního sboru Hauer na severu a II. sboru na jihu, jehož 4 ITD byla průlomem u Tumanu bezprostředně ohrožena (8.7.). Sbory Hauer, Fath a celá armádní skupina Bernhardi dostaly nyní od vrchního velení za úkol bránit pozice na Stochodu, aby zabránily ruskému postupu na Kovel. Německé velení považovalo ústup na Stochod za vážnou krizi, neboť nevěřilo, že rakouské jednotky budou schopny tuto neopevněnou linii udržet. (OULK 4 - příloha 26)

Oslabené jednotky sboru Fath (od 4.7. klesly jeho početní stavy z 34 000 na 16 000 mužů) byly podřízeny armádní skupině Bernhardi a čelily nyní náporu ruských sil na linii řeky Stochod. Ty se pokusily prorazit nepřipravenou linii na Stochodu dříve, než bude moci být řádně obsazena a opevněna, ale v třídenních intenzivních bojích (9.–12.7.) byly odraženy. Následně zavládl na frontě na Stochodu relativní klid.

Ruská 7. armáda zahájila svou ofenzivu 4.7. u Buczacze, v sektoru, který – ač obsazen stále rakouskými jednotkami – tvořil nyní jižní křídlo Německé Jižní armády. Podařilo se jí vytlačit střed rakouského XIII. sboru do druhé linie (asi kilometr za první), a následujícího dne prorazit i tu a donutit celý sbor k dalšímu až 8 km hlubokému ústupu v úseku širokém asi 30 km. Další ruské pokusy o rozšíření průlomu na jeho severním křídle (6.–8.7.) však už byly odraženy. (OULK 4 - příloha 24) O týden později (12.–14.7.) se ruské jednotky ve stejné oblasti pokusily o průlom ještě jednou, byly však odraženy (12 ITD).

Armádní skupina Marwitz se 7.7. pokusila obnovit svůj postup proti jednotkám ruské 11. armády na jižním křídle výběžku u Lucku, ale její úsilí nebylo úspěšné a téměř okamžitě dostala rozkaz postup zastavit a odeslat posily na severní křídlo skupiny armád Linsingen. Ruská 11.(?) armáda, chystající se k další operaci, jejímž cílem byl průlom pozic rakouské 1. a 2. armády ve směru na Brody, zahájila 16.7. na Lipě svůj vlastní útok, kterým donutila jednotky armádní skupiny Marwitz vyklidit území na sever od řeky a stáhnout se zpět na jižní břeh. (OULK 4 - příloha 26)

V souvislosti s boji na Lipě byly rakouské pozice na Styru u Peremylu už od 16.7. pod intenzivní dělostřeleckou palbou. Několik průzkumných útoků ruských oddílů bylo snadno odraženo a rakouská 1. armáda odmítla posily (18.7.), které jí vrchní velení nabízelo ve strachu, že se Rusové chystají k silnému úderu, neboť sama měla dostatečné zálohy. 20.7. však ruské jednotky zaútočily proti exponovanému výběžku fronty u Lipy, podařilo se jim nepozorovaně překročit Styr a rozbít 46. LITD. V noci pak překročily Lipu v úseku sousední 7. divize a tím znemožnilo udržení narychlo budované záložní obranné linie. Celá armáda ustoupila o 5-10 km k předválečné hranici a přišla o velký počet zajatých. (OULK 4 - příloha 26) Následovala reorganizace velení, rakouská 1. armáda byla zcela zrušena a její jednotky byly rozděleny do tří skupin pod velením německých velitelů, které byly všechny podřízeny armádní skupině Marwitz.

Ruské oddíly znepokojovaly jednotky 46 LITD v jejich nových pozicích, nicméně fronta zde po reorganizaci velení a přisunutí posil zůstala už stát. Bylo však evidentní, že ruská 11. armáda se chystá udeřit na jih odtud, na Brody (v sektoru rakouské 2. armády). Útok nejdřív směřoval na její severní křídlo a poté, co byly jeho jednotky donuceny k pomalému ústupu na jih, rozšiřovalo se útočné pásmo směrem k Brodům. Rakouská 2. armáda volala o posily, ale kromě divize, která se právě vykládala v Brodech (106 LdstID) nebyly žádné k dispozici. 27.7. musely být Brody vyklizeny a v důsledku toho následujícího dne ustoupil celý zbytek rakouské 2. armády do připravených pozic 10-15 km za dosavadní frontou. (OULK 4 - příloha 24)

Na nejjižnějším úseku rakouské fronty se od počátku července bojovalo v Karpatech, kde se slabé rakouské síly snažily aktivní obranou zabránit ruským jednotkám ve vpádu do Uherska. Rakouská 7. armáda, byla konečně reorganizována v tom smyslu, že jí byly podřízeny pouze jednotky jejího dosavadního pravého křídla a dostala zadání bránit průsmyky v Karpatech, zatímco jednotky jejího dosavadního severního křídla byly podřízeny velitelství rakouské 3. armády, které bylo povoláno z Tyrolska (své role se ujalo k 20.7.). Nová 3. armáda měla shromáždit síly k protiútoku vedenému mezi Dněstrem a Pruthem proti ruské 9. armádě, který měl vyřešit situaci na jižním křídle rakouské východní fronty; opakovaně však byla nucena jednotky určené původně k tomuto účelu přenechávat a odesílat na jiná bojiště, kde byly akutně potřeba, a protiútok nebyl nikdy zahájen. K místním bojům docházelo během července především na jižním křídle armády, v oblasti Delatynu.

Do Karpat byly směřovány nečetné posily (protože pro rakouské i německé velení byla prioritnější prakticky všechna ostatní válčiště na východní frontě, než strategicky nepříliš významný, ale politicky zásadní nejjižnější sektor), s jejichž pomocí se dařilo zadržovat ruský postup na nejvýchodnějším křídle fronty u Kirlibaby. Jednotky rakouské 7. armády byly značně pomíchané a roztažené na široké frontě, byly nuceny pomalu ustupovat na hřeben Karpat, ale s vypětím všech sil se jim nakonec podařilo ruský postup přes karpatské průsmyky zadržet. Až ke konci července se jim konečně dostalo významnějšího posílení ve formě německého horského sboru (o síle asi 10 praporů). (OULK 4 - příloha 24)

Ztráty rakouských armád na východní frontě, které čítaly na počátku ofenzivy 650 000 mužů bojového stavu, dosáhly ke konci července neuvěřitelných 475 000 mužů. Pochodovými formacemi se přitom podařilo doplnit jen 260 000 mužů. Proto muselo být na východní frontu odesláno k jejímu posílení ve stejné době 12/19¹⁸⁾ pěších a 2 jezdecké divize z jiných bojišť (z toho 3 pěší divize z italské fronty). Rakouská část východní fronty se navíc v důsledku všech ústupů prodloužila z 500 na 660 km.

Proto se nepodařilo ani z posil vybudovat útočnou skupinu, která by mohla provést zamýšlený postup podél Dněstru proti ruské 9. armádě a tím zvrátit situaci na jižním křídle fronty (přičemž o rumunských přípravách na vstup do války nyní už nebylo žádných pochyb). Ačkoliv 7 z přisunutých divizí bylo použito na posílení rakouské 7. a německé Jižní armády, musely být využity z většiny na posílení výrazně prodloužené fronty rakouské 7. armády v Karpatech a jen s obtížemi se jim dařilo zabránit ruskému průniku přes hřeben Karpat do Sedmihradska a Uherska. (Ruské velení na bojiště přisunulo během ofenzivy 11 nových divizí - nepočítaje v to gardové -, z nich ale jen 4 ke svým nejjižnějším 7. a 9. armádám).

Rakouské velení zvažovalo provedení hlubokého ústupu (podobného tomu za září 1914 nebo z listopadu 1914), kterým by znovu získalo operační volnost. Za současné situace ho ale považovalo za příliš riskantní, neboť si nebylo jisto schopností svých armád takový manévr provést ani jejich morálkou; navíc se v době, kdy už se projevoval nedostatek potravin a surovin, obávalo přijít o rozsáhlé zemědělské území i nerostné bohatství Haliče; konečně vstup Rumunska do války by v případě hlubokého ústupu rakouských armád byl prakticky neodvratný a okamžitý. Proto rakouské (a německé) armády pokračovaly v úsilí zadržet ruský nápor tam, kde stály. Na “rakouské” části východní fronty už bylo nasazeno 18 německých divizí, které byly z větší části promíchány s rakouskými jednotkami. Německé velení ztratilo důvěru ve schopnost svého spojence vést úspěšně válku na východě, vyšší velitelské posty u smíšených jednotek a někdy i u rakouských obsazovali stále více němečtí generálové a generál Hindenburg, dosavadní velitel německé východní fronty (na sever od Pripjati) se ke konci července stává velitelem celé východní fronty s výjimkou skupiny armád pod velením arcivévody Karla, tvořenou třemi nejjižnějšími armádami (rakouská 7. a 3. a německá Jižní armáda). (OULK 4 - příloha 27)

Ve druhé půli července se na ruské straně chystala rozhodující ofenziva. O jejím významu svědčí to, že na frontu byly poprvé od začátku války přisunuty ruské elitní gardové jednotky, které byly vsunuty mezi ruskou 8. a 3. armádu na severní straně výběžku u Lucku a společně s několika dalšími sbory vytvořily Speciální armádu. Jejím úkolem bylo prorazit na Kovel (a také na Vladimir Volyňský) a obsazením těchto důležitých komunikačních uzlů zasadit rozhodující ránu na rozhraní rakouského jižního a německého severního křídla východní fronty. Bojová aktivita se na tomto úseku fronty z ruské strany zvyšovala už od 22.7., zatímco rakousko-německé velení se pokoušelo v rámci možností posílit jednotky na ohrožených směrech.

Ruská ofenziva byla zahájena simultánně na celé délce vybraného úseku u Lucku 28.7. Na severním křídle, v úseku ruské 3. armády, se bojovalo u Zarecze, kde ruské jednotky sice v pětidenních bojích obsadily předmostí na západním břehu Stochodu, které jim rakousko-německé síly nedokázaly vyrvat, ale prorazit frontu se jim nepodařilo. Zároveň byly rakouské a německé jednotky vytlačeny z ohybu Stochodu na jih odtud (na rozhraní ruské 3. a Speciální armády). Hlavním směrem ruského postupu byla oblast nalevo od železnice vedoucí do Kovelu, kde útočily ruské gardové sbory Speciální armády. Proti nim stály z větší části jednotky německé, proti kterým rovněž ruské jednotky získaly předmostí na Stochodu, ale prorazit se jim ani zde nepodařilo. Na levém křídle, kde bylo strategickým cílem ruské 8. armády dobytí Vladimiru Volyňského, byla ruským náporem opět zle poškozena rakouská 4. armáda, která ustoupila zhruba o dalších 5 km na západ a utrpěla značné ztráty, nicméně ani zde se ruským oddílům prorazit nepodařilo.

Na frontě armádní skupiny Marwitz ruský tlak, který měl podpořit útok na Vladimir Volyňský, nepřinesl celkem výsledky, obavy rakouského i německého velení však vzbudil postup přes Brody směrem na Lvov (který začal už 25.7.). Na tento úsek byly směrovány německé posily, neboť panovaly obavy jednak z toho, že by německá Jižní armáda (jako jediná držící od počátku Brusilovovy ofenzivy své původní pozice) mohla být ústupem rakouské 2. armády ohrožena a donucena k ústupu, a jednak z možného postupu Rusů na Lvov. Ruský útok byl nicméně i zde nakonec zastaven (106 LdstID). (OULK 5 - příloha 4)

Rakouská 3. armáda byla postupem ruské 7. armády pomalu, ale vytrvale tlačena ke Stanislavovu. Rakouská 7. armáda se proto 3.8. pokusila zahájit protiofenzivu z Karpat do jejího boku, aby situaci odlehčila. Ta - bez německých posil, které teprve přijížděly na frontu - zásadního úspěchu nedosáhla, i když aspoň vystrašila ruské velení, které získalo dojem, že zde čelí nové rakouské armádě a odeslalo na jižní úsek fronty některé své zálohy.

Ruská ofenziva, zahájená 28.7., se rychle vyčerpala a její výsledek představoval pro ruské velení obrovské zklamání. Brusilov vydal dispozice k druhému pokusu o rozhodnutí, který měl začít 8.8. Ruské armády se tentokrát měly soustředit především na dva strategické směry – na dobytí Kovelu (od Stochodu) a na útok ve směru na Stanislavov (v pásmu rakouské 3. armády). Postup ruských sil na Kovel však byl i napodruhé německými a rakouskými jednotkami odražen. Po polovině srpna se pak ruské úsilí soustředilo na severním úseku fronty u Kovelu v oblasti Tobolu, kde proběhly intenzivní týden trvající boje, ve kterých se však německo-rakouskou frontu prolomit opět nepodařilo. (OULK 5 - příloha 4)

Boje na frontě rakouské 3. armády nabyly nové intenzity, když ruská 9. armáda 7.8. zahájila další ofenzivu. Její těžiště bylo ve směru na Tłumacz (přímá cesta na Stanislavov) a u Ottynie více na jihu (5 ITD, 21 LITD). Na obou místech se jí podařilo německé a rakouské pozice prorazit. Rakouská 7. armáda utrpěla toho dne nemalé ztráty a zasadila do boje neúspěšně všechny své zálohy, navíc celá armádní skupina arcivévody Karla nedisponovala už žádnými dalšími; nezbývalo tedy, než začít ustupovat. Zatímco do oblasti byly narychlo směřovány posily z německých částí fronty, ruský tlak pokračoval a ústup nebylo možné zastavit. 10.8. byl vyklizen Stanislavov a rakouská 3. armáda zaujala následujícího dne pozice na řece Bystrzyca, kde se měla postavit ruskému postupu na nový odpor.

Od 8.8. ruské oddíly útočily také na frontě Německé jižní armády; ačkoliv jejím jednotkám se jejich nápor dařilo víceméně držet pod kontrolou (ustupovalo jen jižní křídlo - 12 ITD), ústup rakouské 3. armády a ruský tlak na vlastní frontě přinutil i Německou Jižní armádu stáhnout se od Bučače (a z posledního úseku východní fronty, kde stály jednotky Centrálních mocností stále v původních permanentních pozicích) na novou obrannou linii Wodniky(napojení na 3. armádu)-Zawalów-Brzezany-Koniuchy-Zborow(napojení na 2. armádu) (11.-14.8.). Pravé křídlo rakouské 2. armády, samo rovněž terčem ruského útoku, se muselo stáhnout ke Zborowu.

Ruské jednotky u Stanislavova neměly už dostatek sil, aby se pokusily znovu zaútočit přes Bystrzycu a zakopaly se na jejím východním břehu. Na jižním křídle 3. armády však jejich tlak pokračoval a vynutil si jeho další ústup od Nadwórne (13.8.); až v nové kratší linii se podařilo rakouským silám pevně zachytit. Důsledkem ale bylo odtržení levého křídla rakouské 3. armády od rakouské 7. armády bojující v Karpatech. (OULK 5 - příloha 5)

Rakouská 7. armáda se snažila (za pomocí německého Karpatského sboru) zaútočit jak na pravém křídle u Kirlibaby, tak na levém křídle u průsmyku Jablonica. Zatímco postup na pravém křídle vázl, postup na levém křídle musel být úplně zastaven po ústupu rakouské 3. armády, který rakouské jednotky na tomto úseku vystavil naopak samy značnému nebezpečí. Velitelství 7. armády se nyní obávalo jak ničivého útoku proti svému levému křídlu a nekrytému prostoru mezi ním a pravým křídlem rakouské 3. armády, tak vstupu Rumunska do války (který se zdál být na spadnutí) a vpádu jeho vojska do svého pravého křídla a nejraději by se stáhlo do defenzivy. Dostalo však rozkaz pokračovat v aktivním vedení bojových operací alespoň na svém pravém křídle, kde měly tyto působit na Rumunsko. Ve skutečnosti sem hlavně přitahovaly pozornost a posily z důležitějších úseků fronty ruské 9. armády, jejíž velení se stále domnívalo, že zde nastupuje k ofenzivě na Černovice nová rakouská armáda; tím bylo odlehčeno kritickému úseku na spoji mezi rakouskou 7. a rakouskou 3. armádou. (OULK 5 - příloha 5)

Další “rozhodující” ruská ofenziva byla zahájen společně se vstupem Rumunska do války 27.8. Jejím cílem bylo stále primárně prorazit na Vladimir Volyňský, ale vzhledem ke koordinaci s rumunským útokem se posílila důležitost fronty ve Východních Karpatech.

Vstup rumunských jednotek do války nejvíce ohrozil nejvýchodnější křídlo rakouské fronty poblíž oblasti, kde se stýkaly rakouské, ruské a rumunské hranice, kde hrozilo jejich obklíčení z rumunské strany (i ruské jednotky začaly okamžitě operovat z rumunského území). Jejich nápor na konci srpna se však podařilo zadržet. Po celé září pak probíhaly intenzivní boje plné místních útoků a protiútoků na celé frontě v Lesních Karpatech, ve kterých se ruská 9. armáda snažila ovládnout průsmyky vedoucí do Sedmihradska před příchodem zimy. Nejvýznamnějším bojištěm bylo okolí Kirlibaby na východním křídle rakouské fronty, kde ruské síly nastupovaly do silných útoků s cílem prorazit do údolí Bystritze, aby mohly podpořit neúspěšné rumunské oddíly. Rakouské a německé jednotky, které se průběžně dařilo posilovat oddíly z jiných úseků fronty, byly sice pomalu zatlačovány k uherským hranicím, ale nakonec ruský nápor ustály a průsmyky nevydaly. Boje postupně utichaly a na počátku října přešla vyčerpaná ruská 9. armáda do obrany; vzhledem k porážce rumunských oddílů v karpatském oblouku a počínajícímu nástupu německých a bulharských sil proti novému ruskému spojenci, který hrozil katastrofou, muselo ruské velení prodloužit jižní křídlo svých armád a začít na něj odesílat jednotky z jiných úseků fronty. (OULK 5 - příloha 18)

V úseku ruské 7. armády (na rozhraní rakouské 3. armády a Německé Jižní armády) dosáhla zpočátku ofenziva úspěchu, když se ruským oddílům podařilo prorazit německou frontu před Haliczí a po několikadenních bojích donutit jižní křídlo Německé Jižní armády k ústupu na říčku Narajówka (6.9.). (OULK 5 - příloha 19) Zde se je však podařilo zastavit. Když 16.9. zahájilo ruské velení druhou fázi všeobecné ofenzivy, boje se rozhořely znovu, tentokrát však prakticky bez úspěchu. V prvních říjnových dnech potom, v souvislosti s třetí fází ruské ofenzivy, přenesla ruská 7. armáda těžiště svého úsilí více na sever k Brzezanům, kde byl její nápor v několikadenních tvrdých bojích o výšinu Lysonia nad Szybalinem německými a rakouskými jednotkami (132. IBrig) odražen (30.9.-6.10.). Další pomocné útoky u Stanislavova (21 LITD) nedosáhly rovněž ničeho. (OULK 5 - příloha 19)

Aktivní bylo rovněž ruská 11. armáda stojící proti rakouské 2. armádě. Zde probíhaly po celé září boje v oblasti Zborówa a na sever od něj, ve výběžku fronty u Zloczówa, ve kterých se však ruským silám nepodařilo rakouské a německé oddíly zatlačit z jejich pozic. V závěrečné fázi ofenzivy (30.9.-6.10.) se pak ruské úsilí přeneslo na nejsevernější křídlo rakouské 2. armády (106. LdstITD) u Brodů, ale ani zde nedosáhlo úspěchu. (OULK 5 - příloha 19) Rakouská 2. armáda a Německá Jižní armáda vytvořily na počátku října armádní skupinu Böhm-Ermolli.

Hlavním směrem ruského náporu zůstala však oblast u Lucku, kde se všechny tři ruské ofenzivy (zahájené 27.8., 16.9. a 30.9.) soustředily především na úsek rakouské 4. armády a armádní skupiny Litzmann, resp. Marwitz (oba němečtí generálové si v jejich průběhu prohodili své velitelské posty). Zde také byl z obou stran - ruské i rakousko-německé - soustředěno největší množství jednotek (13 LITD), přičemž velká část z nich byla německá. Ačkoliv se ruským 8. a Speciální armádě podařilo vždy na počátku ofenzivy po nejmohutnějším dělostřeleckém bombardování jaké východní fronty kdy viděla dosáhnout prvotního úspěchu a dobýt část nepřátelských pozic, protiútoky rychle přesouvaných německých záloh jejich úspěch buď úplně vymazaly, a nebo rychle zastavily. Na obou křídlech hlavního směru (46 LITD na jihu, 29 ITD, 4 ITD a 26 LITD na severu) v září významnější boje neprobíhaly. (OULK 5 - příloha 20)

V polovině října spustily ruské armády ještě jednu ofenzivu na hlavním válčišti na Volyni a proti Německé Jižní armádě na Narajówce. Od té si ale nejvyšší ruské velení už neslibovalo rozhodující vítězství, ale “pouze” že zabrání přesunům německých a rakouských jednotek na rumunské bojiště. Ani to se ale nepodařilo, v průběhu října už přesuny rakouských jednotek do Rumunska a německých jednotek do Rumunska i na západní frontu probíhaly v poměrně velkém měřítku. Ruské armády na konci října definitivně přechází do defenzivy a začínají opět přistupovat ke svým pozicím jako k permanentním. Velké množství ruských jednotek zároveň muselo být rovněž přesunuto do kolabujícího Rumunska. Boje na dosavadní východní frontě tak v listopadu a na počátku prosince pokračovaly pouze u Kirlibaby, kde operace už ovšem souvisejí s novým rumunským bojištěm. (OULK 5 - příloha 21)

Těmito neúspěšnými ofenzivami, kterými se síla ruských vojsk začala povážlivě vyčerpávat, tedy skončilo několik měsíců trvající období Brusilovovy ofenzivy. Ačkoliv ruské armády na jejím počátku dosáhly překvapivých a zásadních úspěchů, rozhodujícímu vítězství se nakonec nepřiblížily. Naopak, opakované masové útoky ruské pěchoty hnané proti připraveným obráncům, při nichž ruské velení nehledělo na ztráty, vedly k tomu, že morálka ruského vojáka se na podzim 1916 definitivně zlomila a započal – jak se ukázalo nezastavitelný – rozklad ruské armády a celého impéria. Vstup Rumunska do války, který byl Brusilovovými úspěchy vyvolán, se nakonec ukázal spíše kontraproduktivním, protože nezkušená a nekvalitní rumunská armáda nedokázala své spojence podpořit, naopak naložila na ně další zátěž, když museli (především ruské) jednotky posílat k záchraně aspoň části rumunského území. Dobytím jeho většiny se navíc do rukou Centrálních mocností dostaly jak ropné, tak zemědělské zásoby, které jim přišly po dvou letech námořní blokády, která se na jejich hospodářství už začala projevovat, vhod.

Na zbytku východní fronty, kde neprobíhaly ruské poslední pokusy o útok, se už během října opět postupně rozhostil klid. Ten byl až do konce roku 1916 přerušován pouze krátkými, dobře připravenými místními útoky rakouských a německých jednotek, které si jimi vylepšovaly své obranné pozice. Ty probíhaly po vzoru německých zkušeností ze západní fronty za použití moderních zbraní i taktiky – bojového plynu, plamenometů a útočných oddílů (Strumtruppen), které začíná od německé armády přebírat i rakouská.

Rakousko-německá východní fronta je na podzim 1916 konsolidována, roztrhané jednotky jsou postupně stahovány z fronty a znovu spojovány do kompaktních celků, případně odesílány na jiná bojiště. Celá fronty na jih od Pripjaťských bažin je nyní reorganizována do tří skupin armád – skupina armáda Linsigen na severu se skládá z několika německých armádních skupin vzniklých za Brusilovovy ofenzivy a rakouské 4. armády; skupina armáda Böhm-Ermolli na jih od ní je složena z rakouské 2., Německé Jižní a rakouské 3. armády; skupina armád arcivévody Karla pak sdružovala armády v Karpatech – rakouskou 7., (novou) rakouskou 1. a německou 9. (poslední dvě na rumunském bojišti). (OULK 5 - příloha 29)

Ruská armáda je naopak už od podzimu 1916 velmi pasivní a ruští vojáci jen málokdy narušují klid na frontě jako první, nejsou-li k tomu donuceni aktivitou nepřítele. Kromě útoků ve Východních Karpatech (u Jakobeny) a na severu proti německé armádě u Rigy jsou ruská vojska během zimy neaktivní. Od ledna 1917 je v rámci reorganizace snížen tabulkový počet praporů v divizi ruské armády ze 16 na 12, díky čemuž bylo formováno 62 nových divizí, i když zatím bez dělostřelectva. Stávající velitelé do nich však logicky odeslali své nejhorší důstojníky a nejméně spolehlivé muže, takže ve výsledku vzniklo několik desítek problémových divizí, které sehrály významnou roli v počínajícím rozkladu ruské armády.

Po pádu cara (v polovině března 1917) v ruském vojsku dochází k masivním změnám na velitelských postech (až po ty nejvyšší), v zázemí vypukají zmatky, morálka vojáků se rozkládá, jednotky si volí výbory svých zástupců a odmítají poslušnost důstojníkům, na některých místech proti vůli velení uzavírají vojáci místní příměří. Německé a rakouské jednotky využívají situace a na konci března a počátku dubna provádějí několik dávno plánovaných místních operací l vylepšení průběhu fronty (nejvýznamnější z nich je dobytí ruského předmostí u Tobolu). (OULK 6 - příloha 3)

Od poloviny dubna (od ruských Velikonoc) však nejvyšší velení nařizuje vyvíjet aktivitu jen v obraně, aby mohla být zahájena masivní propaganda zaměřenou na ruského vojáka, která se snaží urychlit rozklad ruského vojska. Jsou uzavírána stále četnější místní příměří a dochází k bratření vojáků (kterému se německé a rakouské velení ale snaží zabránit ze strachu z “nakažení” vlastních armád revolučními myšlenkami). Německé a rakouské politické vedení sonduje možnosti uzavření separátního příměří, vojenské velení pracuje na plánech postupu pro případ zhroucení ruské fronty.

Ruské nejvyšší velení se vážně obává německého postupu na Petrohrad a řeší zajištění Severního frontu, který mu stojí v cestě. Nakonec ale nové politické i vojenské velení Ruska rozhoduje o provedení ofenzivy, slíbené už na konci roku 1916 ostatním spojencům. Přestože ruské armády jsou v rozkladu, velení doufá, že se podaří vítězstvím posílit morálku jejich i národa a dosáhnout tak minimálně lepších podmínek míru, než jaké by dostalo, kdyby přistoupilo na možnost separátního příměří (a které by byly velmi tvrdé). Vstup USA do války vzbuzuje navíc naděje, že stačí vydržet v boji ještě jeden rok a válka bude konečně vyhraná, takže by Rusko dokonce mohlo být na straně vítězů. Na druhou stranu se jedná o velice riskantní krok, protože zisky v případě úspěchu jsou nejisté, zato katastrofa v případě neúspěchu neodvratná.

Ruské velení ofenzivu pojalo v podobném duchu jako v roce 1916 – mělo se tedy jednat o současně (nebo během krátké doby) provedený útok všech (nebo většiny) ruských armád na rakousko-německé frontě. Jako její těžiště však byl určen směr na Lvov, přičemž k hlavnímu průlomu mělo dojít v oblasti západně od Tarnopolu, na frontě Německé Jižní armády a jejího severního souseda, rakouské 2. armády. Ostatní ruské armády měly vést víceméně pomocné údery k připoutání rezerv nepřítele. Kde a v jakém rozsahu však ruské jednotky skutečně zaútočí, to už nebylo úplně v rukou ruského nejvyššího velení, ale záleželo ve velké míře na spolehlivosti těch kterých oddílů, místní situaci a výsledku přetahování o vliv mezi revolučně naladěnými vojáky a vyššímu velení stále ještě věrnými důstojníky, dělostřelci a zahraničními důstojníky vyslanými na ruskou frontu ostatními dohodovými mocnostmi.

Německé a rakouské politické vedení na konci května muselo uznat, že svým velkolepě pojatým propagandistickým úsilím na ruské frontě sice výrazně podpořilo rozklad ruské armády, ale nepodařilo se jím přimět ruské politické vedení ani vyšší vojenské velení k zahájení rozhovorů o příměří, jak doufalo. Proto propagandistické akce nadále ponechalo na místní úrovni a začalo opět připravovat akce vojenské. Od konce května a během června se totiž již množily náznaky i spolehlivé zprávy o připravované ruské ofenzivě. Německé velení, zvažující vlastní útočnou akci, se nakonec rozhodlo, že nebude tím, kdo neoficiální operační klid na frontě a naději na úplný rozklad ruské armády a zahájení jednání o příměří poruší jako první. Naopak, plánovalo vyčkat ruského útoku (jehož hlavní směr se podařilo Centrálním mocnostem správně předpovědět) a po jeho zastavení přejít v půli července do vlastní ofenzivní operace s cílem vyhnat ruské jednotky ze zbytku okupovaného rakouského území a pokud možno zasadit rozklížené ruské armádě poslední úder.

Záměrům obou stran odpovídaly jejich přípravy. Ruské velení na hlavním směru útoku, v okolí Berežan, soustředilo čerstvé síly a snažilo se na kritických místech nahradit vojáky ovlivněné propagandou Centrálních mocností jednotkami, na které působilo agitací vlastní. Německé velení shromáždilo za ohroženou frontou německé zálohy, které však neměly být pokud možno použity přímo v očekávaných branných bojích, ale v co největší míře až v následných místních a hlavně strategických protiútocích. Očekávalo se, že ruský nápor by měly být schopny zastavit rakouské, německé a turecké jednotky umístěné na frontě s co nejmenším využitím záloh. (OULK 6 - příloha 12)

Úkol provést hlavní úder dostalo severní křídlo ruské 7. armády, které shromáždilo na 12 km široké frontě 12 divizí v první linii a několik záložních. Jeho úder přes říčky Złota Lipa a Narajowka směřoval proti rakouským, německým a tureckým jednotkám tvořícím střed Německé Jižní armády. Po dvoudenní dělostřelecké přípravě a několika průzkumných útocích vyrazily ruské oddíly do hlavního útoku ráno 1.7. a dobyly první, druhou a zčásti i třetí linii v nejdůležitějším úseku u výšin Dzikie Lany a Lysonia, chránících přístup k Břežanům. Německému velení se však s nasazením všech dostupných záloh již večer prvního dne podařilo ruský průlom zastavit a získat zpět část ztracených pozic, a když ruský tlak následujícího dne polevil, zahnat útočníky z většiny původních pozic. Dalšá ruské pokusy o útok 3.7. rovněž selhaly a frontová linie byla obnovena téměř na stejném místě, kde se nacházela před zahájením ruské ofenzivy. Místní útoky (především na Lysonie) pokračovaly ještě po několik následujících dní, ale na výsledku – totálním selhání ruské ofenzivy u Břežan – už nic nezměnily. (OULK 6 - příloha 14)

Vedlejší ruský úder (ruské 11. armády) mířil proti rozhraní Německé Jižní armády a rakouské 2. armády mezi Koniuchami a Zborovem. I zde byla dělostřelecká příprava zahájena 29.6. ráno a trvala celé dva dny (s noční přestávkou), během nichž pěchota vyrazila do několika průzkumných útoků. Hlavní nápor zahájilo jižní křídlo útočné skupiny 1.7. ráno a podařilo se mu dobýt první obrannou linii u Koniuch (132. IBrig), přičemž způsobilo obráncům (IR 81) značné ztráty, především na zajatých. Postup ruských oddílů z Koniuch směrem na jih se podařilo zastavit a novou frontovou linii – i s pomocí německých záloh – ustavit na původní druhé obranné linii, postup ruských oddílů z Koniuch směrem na sever však byl úspěšnější. Do večera 1.7. byla vytvořena jen provizorní obranná fronta na spojnici první a druhé obranné linie, kam byly nasměrovány záložní německé jednotky, na protiútok k obnovení původního průběhu fronty však nebylo sil. Naopak, 2.7. se do útoku zapojily další ruské jednotky na sever od Koniuch (Československá střelecká brigáda) a průlom se podařilo rozšířit – mezi Zborovem a Koniuchami byla dobyta jak první, tak druhá obranná linie (včetně výšiny Mogila), a novou obrannou frontu se – opět s pomocí německých záložních jednotek – podařilo ustálit až mezi druhou a třetí obrannou linií. Velkou zásluhu na tom měla čs. střelecká brigáda, která zaútočila proti úseku drženému převážně vojáky české národnosti (19 ITD), kteří se po zjištění, že proti nim stojí Češi, ochotně nechávali zajímat. Ruský útok však v následujících dnech nepokračoval, neboť jednotky byly vysíleny a/nebo neochotny pokračovat v útoku. (OULK 6 - příloha 14)

Bitva u Koniuch a Zborova tak skončila jen místním, z vojenského hlediska příliš nevýznamným ruským úspěchem. Bitva u Zborova měla však pro Rakousko-Uhersko velké politické následky, neboť poprvé proti němu na frontě vystoupila vojenská formace složená z příslušníků vlastního státu, zpráva o čemž se rychle rozletěla po celém světě. V Rakousku-Uhersku, kde mezitím začal zasedat parlament (od počátku války do jara 1917 suspendovaný) a kde nový císař Karel právě téhož dne, kdy došlo k vystoupení čs. střelecké brigády u Zborova (2.7.), vyhlásil amnestii pro české poslance (Rašín a spol.) odsouzené za velezradu, to vyvolalo značný ohlas. Také ruská vláda ocenila úspěch čs. střelecké brigády a začala podporovat mohutný nábor dalších Čechoslováků ze zajateckých táborů, díky němuž se československá vojenská formace v Rusku během několika měsíců rozrostla na několik desítek tisíc vojáků, což následně dále posílilo pozici československého exilu, vedoucího odboj proti Rakousku-Uhersku.

Na vedlejším směru ruského útoku, na severním křídle ruské 8. armády stojící proti rakouské 3. armádě (5 ITD), byla ofenziva zahájena 8.7. a po průlomu u strategické výšiny Jutrena Gora obsadily ruské jednotky během prvního dne všechny tři obranné linie obránců. Útok pak pokračoval po několik následujících dní, kdy se ruský průlom nedařilo ani s pomocí záloh zastavit, a rakouské jednotky byly nuceny ustoupit nejdříve do druhé, potom až do třetí obranné pozice u Kaluže – a nakonec ztratily i toto město (11.7.). Krátce na to se ale přece jen podařilo ruský postup zastavit (13.7.). Výsledkem byla ztráta minimálně 15 km území na frontě široké 50 km a hrozící zásadní porážka, té se nicméně podařilo zabránit. (OULK 6 - příloha 15)

Ruské armády se po zastavení svého útoku u Brzezan přeskupovaly a na 13.7. plánovaly zahájení další ofenzivy. Jednotky ale odmítly do útoku nastoupit a ruské velení ho tak nedokázalo spustit. V té stejné době zároveň skončil postup ruské 8. armády u Kaluže a přišel tedy čas na plánovaný protiútok Centrálních mocností. Ten byl málem odvolán kvůli průlomu u rakouské 3. armády u Stanislavova a Kaluže, kam musely být odeslány některé německé jednotky koncentrované k plánovanému útoku, a uvažovalo se že, namísto postupu na Tarnopol bude nutné zaútočit do boku ruské 8. armády postupující u Kaluže. Nakonec se ale toto nebezpečí podařilo zažehnat a po několika odkladech útok na Tarnopol zahájit (19.7.).

Mohutná dělostřelecká příprava začala ve 3 hodiny ráno, v 10 hodin vyrazila do útoku pěchota a už v poledne byla dobyta druhá ruská obranná linie. Postup pokračoval celý den, na vážnější odpor narazil jen na několika místech a do večera dosáhl průlomu v šířce 20 km, což byl úspěch, který předčil i německé plány. Ruské jednotky částečně neorganizovaně prchají, průlom si vyžaduje ústup jednotek ze sousedních sektorů a v následujících dvou dnech německý postup pokračuje až k Tarnopolu. Protiútok ruských jednotek, plánovaný jejich velením, se nepodaří ani zahájit, a ústup se mění v katastrofu. (OULK 6 - příloha 16)

Následně se těžiště postupu přesunulo do pásma Německé Jižní armády (22.7.), která přes místní boje postupuje rovněž a rozšiřuje tak průlom směrem na jih. Tarnopol je obsazen (25.7.) a je zajištěno i jeho předmostí, aby se postup mohl stáčet na jihovýchod, čímž jsou ohroženy ruské armády na jih od průlomu až ke Karpatům. Ty už 23.7. zahajují rovněž ústup a rakouská 3. armáda je začíná pronásledovat – do večera prvního dne je ve svých starých pozicích a plynule pokračuje dál na východ. Do konce července je osvobozena prakticky celá východní Halič a postup se zastavuje na řece Zbruč, poblíž předválečné rakousko-ruské hranice. Už 23.7. se k postupu na východ přidává rovněž rakouská 7. armáda. Od svého levého křídla postupně vychází z Karpat a stáčí se na východ, aby dosáhla Černovic. Ty jsou osvobozeny 3.8. a s nimi prakticky celá Bukovina. (OULK 6 - příloha 17)

Ruské jednotky na řece Zbruč a na předválečné rusko-rakouské hranici kladou překvapivě silný odpor. Německé a rakouské armády mají navíc problémy se zásobováním po zničených železnicích a cestách východní Haliče. Po několikadenních bojích na začátku srpna o předmostí na Zbruči je tak postup definitivně zastaven. Rakouské velení plánuje přenesení těžiště ofenzivy na jižní křídlo, kde má rakouská 7. armáda z Bukoviny vyrazit jižním směrem do Moldávie a (v souvislosti s událostmi na rumunské frontě) obsadit dosud neokupované území Rumunska. Útok je zahájen 9.8., ale ruské jednotky překvapivě kladou tuhý odpor a útok končí neúspěchem. Během zbytku srpna se stále připravují nové plány útoku a přeskupují jednotky, ale nakonec je plán na začátku září odvolán.

Během srpna a září 1917 přechází německé i rakouské jednotky v Bukovině a východní Haliči opět do poziční války. Jednotky německé armády jsou odesílány na západ, kde zuří těžké boje, a na sever, kde německé velení plánuje operaci s cílem získat Rigu a ohrozit Petrohrad. Jednotky rakouské armády pak na frontu italskou, kde zuří kritická 11. bitva na Soči a je nutno rychle připravit mohutný úder, který by italské nebezpečí odvrátil. Rozklad Ruska po nezdařené Kerenského ofenzivě dosahuje vrcholu, vrcholí boj o politickou moc v rozvrácené zemi (Kerenského puč) a ruské armády trpí masivní dezercí. Vojenské i politické vedení země se marně snaží obnovit disciplinu, ale přestože ruské armády jsou schopny překvapivě zastavit postup nepřítele na předválečné hranici, je jasné, že žádné další významné vojenské operace schopny nebudou.

Během října provedly rakouské a německé jednotky posledních několik místních operací (při nejvýznamnější z nich v polovině měsíce německé jednotky obsadily ostrovy v Rižském zálivu na severním křídle fronty). Jinak však rakousko-uherské armády ponechávaly přímo na frontové linii jen nezbytné minimum jednotek, zatímco většinu soustředily za ní; jednak aby byly k dispozici jako zálohy pro případ místního útoku, kterého podle nich ruské jednotky stále byly schopny, a jednak aby vojáky nevystavovaly rozkladu morálky, který do jejich řad pronikal z druhé strany fronty. V listopadu pak byla v Rusku svržena vláda a moci se chopili bolševici, kteří okamžitě vyhlásili záměr uzavřít mír.

Od poloviny listopadu byla na frontě uzavírána četná příměří na místní úrovni a na počátku prosince byla zahájena jednání mezi představiteli nové ruské moci a Centrálních mocností v Brestu-litevském, na jejichž počátku bylo vyhlášeno týdenní příměří na celé frontě, které bylo následně prodlouženo o další měsíc (až do 14.1.1918). Tato situace donutila rumunské vedení, které sice disponovalo na rozdíl od ruského armádou odhodlanou k boji, ale nemělo nejmenší šanci čelit Centrálním mocnostem bez svého nejbližšího spojence, aby rovněž uzavřelo příměří (obě strany jednaly ve Foscani).

Po několika týdnech však bolševická delegace v Brestu-litevském přerušila jednání, neboť nebyla ochotna přistoupit na německé mírové podmínky. Německá armáda proto 18.2. vyrazila do hloubi sovětského území a rychle je donutila souhlasit s podmínkami ještě tvrdšími, než byly ty původní: 2.3.1918 byl uzavřen tzv. brest-litevský mír mezi (nyní již sovětským) Ruskem a Centrálními mocnostmi. Tento vývoj donutil k uzavření míru i Rumunsko (jehož vztahy s novou ruskou vládou se rychle otočily v nepřátelské), které sice získalo od Německa a Rakouska-Uherska příslib čestných podmínek výměnou za dodávky obilí, ale protože Bulharsko (stále válčící na balkánské frontě po boku německých a rakouských armád proti vojskům Dohody) trvalo na zisku Dobrudži, jednání se vlekla až do 7.5., kdy byl konečně uzavřen bukurešťský mír. Jednotky Centrálních mocností v rámci jeho podmínek měly až do uzavření definitivního míru okupovat Valašsko.

Rakousko-uherské armády se neúčastnily únorového německého postupu do Ruska, neboť země nyní již s Ruskem neměla žádnou hranici - sousedila pouze s Ukrajinou, která na sovětském Rusku vyhlásila nezávislost. S tou uzavřela 9.2.1918 tzv. chlebový mír (v rámci něhož získalo příslib velkého množství obilí), ukrajinská vláda v Kyjevě, s jejímiž zástupci Rakousko-Uhersko mír dojednalo, byla však prakticky ve stejný okamžik svržena bolševiky a v zemi vypukla občanská válka. Na žádost ukrajinské vlády o pomoc proti bolševikům intervenovala v zemi nejdříve německá armáda, ke které se po určitém váhání nakonec připojilo i Rakousko-Uhersko.

Během několika týdnů po uzavření míru s Ruskem byla rozpuštěna armádní velitelství rakousko-uherských armád na východní frontě a většina jednotek odjela buď na italskou frontu, nebo do zázemí jako asistenční jednotky pro udržování pořádku. Několik divizí pomáhalo s udržováním režimu na hranicích s Rumunskem a Ukrajinou, jiné okupovaly společně s německými silami Valašsko, a jediné divize, které se dále účastnily bojových operací, byly ty, které okupovaly Ukrajinu.

Operace na Ukrajině, která začala jako německá intervence na pomoc kyjevské vládě ohrožené bolševiky, se rychle rozrůstala. Ke 20.3.1918 – tedy ke dni, kdy začínala rozhodující ofenziva německé armády na západní frontě – měly Centrální mocnosti v důsledku neujasněné situace na území Ruska na východní frontě nasazeno stále 100 divizí (z toho Rakousko-Uhersko 28 pěších a 10 opěšalých jezdeckých plus 4 samostatné brigády, Německo 56, Bulharsko a Turecko 4), což bylo výrazně více, než německé velení doufalo, že bude potřeba. Rakousko-uherské politické vedení se sice nejdříve účasti svých jednotek na okupaci Ukrajiny bránilo, ale na konci února je do akce přece jen vyslalo. Přísun obilí a dalších surovin z Ukrajiny byl totiž pro Rakousko-Uhersko klíčový a hrozilo, že se bez nich zhroutí jak armáda, tak zázemí monarchie.

Na konci února vyrazila část rakousko-uherských jednotek umístěných na hranici s nově vzniklou Ukrajinou do operace, jejímž cílem bylo zajistit západní část ukrajinského území (přičemž většinu země včetně Kyjeva “si vzaly na starost” jednotky německé armády). Velení doufalo, že okupace prováděná na žádost ukrajinské vlády snažící se zabránit převzetí země bolševiky se nesetká s větším ozbrojeným odporem. Celá operace byla specifická a lišila se od předchozích válečných tažení – probíhala především podél železničních tratí, které byly zásadní dopravní i zásobovací tepnou, a jednotky využívaly i k pohybu po “nepřátelském” území vlaky, což bylo ve válce zcela nepředstavitelné.

Operace se účastnily jednotky rakousko-uherské 2. armády a (severní) část rakousko-uherské 7. armády (skupina Kosak), postupně se do ní však zapojoval i zbytek 7. armády. Zahájena byla 28.2.1918 a jejím hlavním cílem bylo obsadit významné centrum jižní Ukrajiny – město, železniční stanici a přístav Oděsu. Rakousko-uherské jednotky (a menší německé oddíly, které se v oblasti rovněž pohybovaly) se během postupu setkaly s větším než předpokládaným odporem a byly nuceny svést několik krvavých potyček zpravidla s bolševickými oddíly. Během dvou týdnů nicméně jejich čelo urazilo 500 km a 13.3. byla Oděsa obsazena. (OULK 7 - příloha 5)

Ukázalo se však, že má-li být splněn cíl operace, tedy zajištění velkého území Ukrajiny dostatečně na to, aby z něj bylo možno v pořádku získat sklizeň a další suroviny, které ukrajinská vláda přislíbila, je nutno okupovat ještě mnohem větší území. Zároveň bylo jasné, že rakousko-uherské jednotky se zde setkají s nezanedbatelným ozbrojeným odporem a do akce bude nutno vyslat větší síly. Německé a rakouské velení se teprve v polovině března dokázalo dohodnout aspoň na hrubých rysech koordinace postupu jednotek obou mocností na Ukrajině, a rozhodlo, že je nutno okupovat území na východ až po linii Krym–Charkov.

17.3.1918 dostaly tedy rakouské jednotky na Ukrajině za úkol zajistit železniční tratě vedoucí z Krymu do Charkova a k zajištění této operace okupovat celé území oblastí Cherson a Jekatěrinoslav. První rakouské jednotky vyrazily z Oděsy 19.3. a 21.3. dorazily k Chersonu, kde byly shromážděny jednotky Rudé armády, připravené k odporu. Rakousko-uherským silám se sice podařilo rychle zmocnit nádraží, ale následně v jejich týlu došlo ke vzpouře v Nikolajewu, která je odřízla od Oděsy. Ukázalo se, že je nutno nejdříve systematicky zajistit obsazené území, a na Ukrajinu byly vyslány další posily včetně těžkého dělostřelectva. Zároveň se německé a rakouské vedení konečně dohodlo na definitivním rozdělení sfér vlivu na Ukrajině – Rakousku připadly oblasti Podolská, Chersonská a Jekatěrinoslavská, Německu zbytek země (včetně Krymu, jehož okupační německé jednotky byly ale podřízeny rakouskému vyššímu velení).

Po osvobození posádky Nikolajewa mohl být tedy obnoven postup na východ a Cherson byl znovu dobyt 4.–5.4. Následovalo postupné obsazení celého území západně od Dněpru, které vyvrcholilo obsazením Nikopole 12.4., a ve druhé půli dubna postup do Doněcké oblasti až po Mariupol (zatímco německé jednotky na počátku května obsadily Krym včetně Sevastopolu). (OULK 7 - příloha 6)

Do konce května byla celá rakouská zájmová oblast vojensky zajištěna, nicméně situace se rozhodně nedala označit za stabilizovanou. Rakousko-uherské nejvyšší velení považovalo operaci za druhořadou a odmítalo na Ukrajinu poslat další větší síly, které by mohly chybět v plánované rozhodující ofenzivě proti Itálii; navíc se bálo vlivu prostředí nasáklého revolucí na morálku svých vojáků.

Situace v zemi byla i po okupaci německými a rakouskými jednotkami nadále chaotická. Rakouské velení v polovině května vytvořilo ze svých jednotek na východě “Východní armádu”, která měla co nejtěsněji spolupracovat s místní politickou mocí; ta si ale nezískala mezi ukrajinskou populací žádnou velkou přízeň a hlavní účel okupace země – organizace vývozu obilí a surovin do Rakouska-Uherska – se tak dařilo plnit jen v omezené míře.

Po vypuknutí války byla ke střežení hranic s Itálií - považovanou za trochu nespolehlivého spojence - vytvořena armádní skupina GdK Rohr, která se skládala z domobrany a různých dalších, do velké míry improvizovaných jednotek. Do 20.9.1914 - kdy se očekával možný italský útok proti Rakousku-Uhersku - jí byly podřízeny také pochodové prapory tří přilehlých sborových oblastí, což její sílu poněkud zvýšilo; po tomto datu však byly odeslány na frontu ke svým mateřským jednotkám a síla skupiny Rohr až do konce roku setrvale klesala odesíláním nejbojeschopnějších jednotek (zpravidla domobraneckých) a dělostřeleckých baterií do Bosny (průnik Srbů v říjjnu 1914), resp. na ruskou frontu. Na počátku roku 1915 síla skupiny GdK Rohr dosáhla svého minima - poté začala v reakci na čím dál otevřenější příklon Itálie k Dohodě opět stoupat.

Skupina měla bránit celou italskou hranici, od vysokohorské fronty (u hranic se Švýcarskem) přes Tyrolsko (obklíčené italským územím ze tří stran, ale mající výhodu horského terénu), Dolomity a Karnské Alpy až po nížinné Přímoří, potenciálním útokem Italů nejvíce ohrožené. Její obranné pozice se opíraly o permanentní (na horské frontě), resp. narychlo budované polní (na řece Soča) opevnění, nicméně hranice země měly být skutečně bráněny pouze v případě průniku nepravidelných italských sil (tak jako v předchozích válkách); v případě útoku italské armády bylo cílem skupiny GdK Rohr pouze vést ústupové boje na zdrženou až do okamžiku, kdy na bojiště dorazí posily z jiných částí fronty (předpokládal se ústup minimálně k Lublani a na linii Sávy, případně Drávy, v nejhorším případě až Dunaje).

Na jaře 1915 byla skupina GdK Rohr posílena několika jednotkami z (nyní nečinné) srbské fronty a nakonec také fronty ruské a stala se formálně plnohodnotnou armádou. V polovině května 1915, když se ukázalo že italský vstup do války je nevyhnutelný a dojde k němu v krátkodobém horizontu, bylo nutno zvolit strategii pro nové bojiště. Rakousko-uherský plán, vytvořený tváří v tvář nebezpečí italského úderu směřujícího na Lublaň a Vídeň (nebo Budapešť), předpokládal zastavení slibně se rozvíjející ofenzivy na ruské frontě na řekách San a Dněstr, stažení mnoha rakouských i německých divizí z fronty, jejich odeslání na nové bojiště a provedení protiútoku do boku italských armád, které se v té době měly dostat až k Lublani. Německé velení naopak navrhovalo i za této situace soustředit se především na otevření pozemní cesty do Turecka (tedy ofenzivu na srbské frontě) a pro italskou frotnu vyčlenit minimální možné síly (které by stačily pro obranu, nikoliv však pro protiútok).

Když se okolo 20.5. ukázalo, že italský nástup bude trvat déle než se očekávalo (italská armáda nebyla podle spolehlivých informací schopná udeřit dříve než na počátku června), a zároveň že situace na ruské frontě neumožňuje stažení tolika sil jaké rakouské velení požadovalo pro svou italskou ofenzivu, bylo nakonec přijato kompromisní řešení, které vycházelo z toho, že srbská armáda není schopna ani ochotna vést ofenzivní operace proti Rakousku-Uhersku: na italskou frontu byly okamžitě odeslány téměř všechny rakousko-uherské jednotky z fronty srbské a jen malé množství rakousko-uherských jednotek z fronty ruské (VII. armádní sbor). Německé divize na italskou frontu nebyly vyslány žádné (pouze obranu Tyrolska podpořil německý Alpenkorps zhruba v síle divize; ten však neměl dovoleno překročit italskou hranici a Německo Itálii vůbec nevyhlásilo válku), měly však nahradit rakousko-uherské síly na frontě srbské (což by zároveň umožnilo provést Němci požadovanou ofenzivu do Srbska). Všechny síly, které k italské hranici byly přesunuty, měly být nakonec okamžitě nasazeny co nejblíž k hranicím a zaujmout obranné postavení; jejich úkolem tedy bylo od počátku co nejrozhodněji bránit italskému postupu do hloubi rakouského území.

Nová italská fronta při zahájení nepřátelství vypadala tedy takto:

• Vrchním velitelem všech sil na jihu - tedy na italské i srbské frontě - byl arcivévoda Evžen (dosavadní vrchní velitel na balkánské frontě); po konsolidaci nového rozestavení sil však byla srbská fronta na počátku června z jeho podřízenosti vyjmuta a on zůstal vrchním velitelem fronty italské.
• Velení v Tyrolsku se ujal generál Dankl (dosavadní velitel 1. rakousko-uherské armády).
• Velení na horské frontě (Dolomity, Korutany) zůstalo v rukou GdK Rohra, dosavadní velitel celé armádní skupiny.
• Velení na úseku mezi Julskými Alpami a mořem, tedy nejkritičtější úsek nové obranné linie, převzal generál Boroevič, dosavadní velitel rakousko-uherské 3. armády v Karpatech, která byla postupem do Haliče a zkracováním fronty postupně zcela uvolněna.

Itálie oficiálně vyhlásila válku Rakousku-Uhersku 23.5.1915. Italské vrchní velení se rozhodlo zaútočit dvěma armádami (2. a 3.) ve směru na Terst, Dalmácii a Korutany; 1. a 4. armáda (společně s Karnskou skupinou) měly jejich postup krýt před případným rakouským výpadem z Tyrolska do jejich týlu; k tomuto účelu do nich byla vyčleněna zhruba 1/3 italských sil. Rakouské velení na celé délce fronty přikázalo pouze defenzivu (jeho síly byly celkově přečísleny téměř v poměru 1:4). (OULK 2 - příloha 26)

Tyrolská fronta byla na rakouské straně rozdělena do 5 sektorů. Obranné linie byly staženy až na úroveň pevností, které byly vybudovány v horách nad italsko-rakouskou hranicí, čímž byla jejich délka zkrácena o 100 km oproti délce státní hranice; mezi nimi a hranicí byly vysunuty pouze hlídky, tvořené mnohdy jen četníky a policisty.

Na západním úseku fronty (od švýcarských hranic) operovalo levé křídlo 1. italské armády. Ta v prvních dnech války obsadila linii horských hřbetů nacházející se několik kilometrů v hloubi italského území a o žádný postup proti rakouským pozicím, které byly naopak stažené několik kilometrů na území rakouské, se nepokusila. Poté, co švýcarské oddíly obsadily hranici země a bylo jasné, že Itálie nenaruší švýcarskou neutralitu (čehož se rakouské velení obávalo), vysunulo svou obrannou linii v úsecích I a II (západní hranice Tyrolska) na vyšší hřebeny blíže u hranic. V těchto pozicích, které byly po většinu roku pokryté sněhem, zůstaly obě strany v zásadě stát až do konce války.

V obranném úseku III, pokrývajícím jižní část Tyrolska, byl terén už přece jen prostupnější - zhruba od Lago di Garda dále na východ tak bylo třeba zbudovat prakticky souvislou obrannou linii. Pravé křídlo italské 1. armády na přelomu května a června zahájilo silné dělostřelecké ostřelování pozic čelících Planině sedmi obcí, které málem přimělo obránce k ústupu; nakonec k tomu ale nedošlo a naopak byl odražen následný italský pěší útok, takže i zde byla udržena původní linie obránců a italské oddíly obsadily jen vyklizené území.

Ani v úseku IV, proti němuž stálo pravé křídlo italské 1. armády a levé křídlo italské 4. armády, nedošlo k žádnému postupu italských sil. Italská 4. armáda byla soustředěna do mnohem kratšího úseku než armáda 1., prakticky jen proti rakouskému V. obrannému úseku; jejím zadáním bylo proniknout přes relativně řídkou rakouskou obranu do Pustertalu a tím ohrozit týl celé tyrolské fronty. Díky trestuhodné laxnosti velitele této armády však ani zde nedokázaly italské jednotky obsadit nic víc než území vyklizené rakouskými silami hned po zahájení války, když se o skutečný útok proti rakouským pozicím, mezitím narychlo posíleným, pokusily až po naléhání nejvyššího velitelství; v polovině června byly však všechny tyto pokusy odraženy, aniž by dosáhly jakéhokoliv úspěchu. (OULK 2 - příloha 27)

Obranný úsek mezi Tyrolskem (Dolomity) a Krnem měřil cca 100 km a byl rozdělen na dvě části.

Západní část tvořily Karnské Alpy a z rakouské strany bylo zadáním bezpodmínečně zde uhájit hranici, nebo v nejhorším případě pásmo hor nad údolím řeky Gail (o jeden hřeben dále na sever), neboť průnik přes ně by znamenal ohrožení strategické komunikační linie podél Drávy a komunikačního uzlu ve Villachu. Italská Karnská skupina měla za úkol přesně to: prorazit na Villach. Ovšem až poté, co sousední 4. armáda sestoupí do údolí řeky Geil a tím Karnské skupině otevře cestu přes průsmyky. Jelikož k tomu nedošlo, oddíly Karnské skupiny se v posledních květnových dnech, kdy stály proti velmi slabému protivníkovi, spokojily s obsazením některých částí hraničního hřebene (Plöckenpass) a dále nepostupovaly. Na přelomu května a června do oblasti dorazily posily (polovina VII. sboru - 17. honvédská divize), po jejichž vybavení pro horskou válku zahájila rakousko-uherská strana postupné protiútoky s cílem ztracené pozice dobýt. Ty vyvrcholily po polovině června, kdy se podařilo italské oddíly vytlačit z většiny Plöckenpassu; ani po dalších pokusech se však nepodařilo znovudobýt celý hřeben (v italských rukou zůstal vrch Promos, který umožňoval daleké pozorování i dělostřelbu do zázemí Karnské fronty), a kolem 6.7. fronta v Karnských Alpách utichla - prakticky do konce války, resp. italského ústupu na podzim 1917. (OULK 2 - příloha 26)

Východní část - Julské Alpy - byla pak jakousi spojnicí mezi vysokohorskou frontou na západ odtud a sočskou frontou na jih odtud. Většina této linie na začátku války čelila jen dělostřeleckému ostřelování, pouze na východním konci úseku se Italové pustili do pozemních útoků. Rakouské oddíly hned na počátku války vyklidily výběžek území kolem Kobaridu a ustavily obrannou linii až na výšinách mezi Bovcem a Krnem; toto území Italové v posledních květnových dnech tedy obsadili a 31.5. z něj vyrazily proti hřebenu severozápadně od Krnu (Vršič), který se jim podařilo ihned dobýt. V prvních dnech června se rakouské oddíly několikrát pokusily hřeben získat zpět, avšak neúspěšně; až 16.6. překvapivým útokem Italové dobyli i Krn, a tím definitivně tuto pozici zajistili. Rakouské velení se s její ztrátou smířilo, trvalo však na bezpodmínečném udržení linie Krn - Mrzli vrh dále na jihovýchod, která zajišťovala pravé křídlo rakousko-uherské 5. armády, působící v údolí Soči; z tohoto důvodu byla hranice jejího severního křídla posunuta a rakouské jednotky kolem Krnu byly na konci června podřízeny jejímu velení.

Nejvýznamnější frontový úsek (mezi Krnem a pobřežím) hájila rakousko-uherská 5. armáda. Ta měla za úkol bránit linii řeky Soča (s dvěma významnými: u Tolminu a u Gorice; naopak u zcela rovinatého ústí Soče do moře byla obranná linie stažen až několik kilometrů za řekou, na výšiny na západním okraji Krasu). Proti ní stála italská 2. armáda (severní polovina úseku) a italská 3. armáda (jižní polovina úseku). Ty okamžitě po vyhlášení války postoupily k řece Soča, do konce května však jen konsolidovaly svoje pozice a provedly několik slabších pokusů o překročení řeky nebo dobytí Sabotinu, o nějž se opírala obrana předmostí u Gorice. Na přelomu května a června pak měly jednotky italské 3. armády a jižní křídlo 2. armády provést útoky, jimiž by vázaly rakouské síly, zatímco severní křídlo 2. armády mělo dobýt Tolmin; následně měla být obsazena Banjšická planina a poté gorické předmostí; Italové se tedy rozhodli provést průlom od levého křídla (ve vyšších kopcích) a postupně ho rozšiřovat na jih. (OULK 2 - příloha 28)

Boje byly zahájeny ve dnech 31.5. a 1.6., kdy italské jednotky vyrazily proti Mrzlemu vrhu, který se jim však nepodařilo dobýt (uchytily se však na jeho západních svazích nedaleko pod vrcholem). Následující tři dny (2.-4.6.) docházelo v prostoru mezi Krnem a Tolminem (s těžištěm na Mrzlim vrhu) k čelním střetům jednotek obou stran, které prakticky ve stejný okamžik vyrazily do útoku - Italové s cílem dobýt Mrzli vrh, Rakušané s cílem vytlačit Italy z jeho západních svahů; obě strany nakonec ve stejný okamžik dospěly k závěru, že jejich úsilí nemá naději na úspěch, a přešly do obrany.

V následujících dnech zahájily svou ofenzivu jednotky italských 2. a 3. armády mezi Tolminem a mořem. Jižní křídlo 3. armády překročilo dolní tok Soče (o kterém bylo přesvědčeno, že je bráněn hlavními rakouskými silami), obsadilo Monflacone a jakmile narazilo na skutečné hlavní obranné postavení rakousko-uherské armády na okraji Krasu nad ním, postup zastavilo. Postup severního křídla italské 3. armády proti předmostí u Gorice byl poměrně snadno odražen. Jižní křídlo italské 2. armády se pak pokusilo vytvořit předmostí na východním břehu Soše u Plave - dva prapory, které řeku 9.6. úspěšně překročily, byly však odraženy méně početnými obránci kóty 383 a donuceny stáhnout se zpět na západní břeh řeky.

V reakci na tyto neúspěchy italské nejvyšší velení 10.6. rozhodlo o změně taktiky: Zatímco dosud byly nastupující italské jednotky rozloženy víceméně rovnoměrně podél celé délky fronty, nyní se měla každá armáda soustředit na jeden klíčový bod a zde prorazit. V případě italské 2. armády se jednalo Plave, kde od 12.6. probíhaly opakovaně neúspěšné italské pokusy dobýt kótu 383. Po příchodu posil 16.6. se konečně Italům podařilo uchytit v pozicích bezprostředně pod vrcholem, který však zůstával v rakouských rukou; Italové tím přišli o výhodu dělostřelecké podpory, neboť jejich baterie nemohly pálit na rakouské pozice na kótě 383, aniž by ohrozily pozice italské. Úspěšná obrana kóty 383 pak pokračovala až do 22.6., kdy italské útoky ustaly. V sektoru italské 3. armády byl za těžiště ofenzivy určen úsek mezi Monfalcone a Sagradem, kde musely italské oddíly nejdříve překonat území úmyslně zatopené rakouskými obránci, a poté nastupovali proti výšinám u Redipuglie. Prorazit se jim nepodařilo, nicméně soustředili sem silnější a silnější dělostřeleckou palbu; od 20.6. italské dělostřelectvo začalo ostřelovat pozice obránců i v noci, což dále ztížilo jejich udržování.

Velmi váhavě vedený italský pokus o překvapivý a rychlý útok na nepřipravenou rakouskou obranu tak selhal doslova na celé čáře. Italské velení proto po příchodu dalších posil (včetně silnějšího dělostřelectva) hodlalo zahájit systematicky vedenou ofenzivu.

Velení rakouské 5. armády si bylo vědomo italských příprav k metodicky vedené ofenzivě a okolo 20.6., kdy už ji očekávalo každou hodinou, posílilo svou obrannou linii téměř všemi zálohami, které mělo k dispozici; blíže k frontě přisunulo také pochodové prapory, které měly být nasazeny v případě nutnosti v místech italského průlomu. Italská ofenziva byla zahájena ráno 23.6. masivní, ale nedostatečně koncentrovanou dělostřeleckou palbou. Se soumrakem pak vyrazily italské průzkumné oddíly na průzkum bojem; jejich výpady byly odraženy ještě rakousko-uherskými oddíly předsunutými před samotnou hlavní obrannou linii (které byly následně staženy na ni), ale ukázaly rakouskému velení, na jakých směrech se Italové soustředí. Byly to v úseku italské 3. armády Monfalcone a Monte san Michele - tudy měly italské oddíly pronikat na Kras -, v úseku italské 2. armády pak gorické předmostí a Plave - kde měly italské jednotky za úkol dobýt vrch Kuk (611) a odtud Svetou Goru, čímž by vpadli do zad obráncům gorického předmostí; hned prvního dne zde bylo ale odraženo osm pokusů o útok na stále nedobytou kótu 383. (OULK 2 - příloha 37)

Stejný vzorec se pak opakoval až do konce června: přes den masivní italská dělostřelecká palba, večer průzkumné výpady menších oddílů, a v noci pokračující dělostřelecká palba snažící se obráncům bránit v opravách poničených pozic. Italské oddíly se takto den za dnem přibližovaly k hlavním rakousko-uherským obranným liniím a zaujímaly pozice, z nichž měly zahájit hlavní útok; za celou tu dobu se jim ale opakovanými pokusy nepodařilo vypudit obránce ani z kóty 383 nad Plave, takže plánovaný obchvatný úder do zad obránců na Svete Goře, který měl hlavní útok dále na jihu usnadnit, se nemohl realizovat.

Hlavní italský útok pak začal po týdenním dělostřelecké přípravné palbě (což bylo v této fázi války nevídané) 30.6. Nejtěžší boje se odehrávaly v oblasti Redipuglie, kde se Italům podařilo hned během prvního dne získat několik set metrů území a zatlačit obránce z úpatí výšin na západním okraji Doberdobské planiny na samotné tyto výšiny. V následujících dnech zde probíhaly zuřivé boje, ale všechny lokální úspěchy italských jednotek byly nakonec zvráceny úspěšnými protiútoky a Italové nezískali víc než dalších pár set metrů území. 3.-4.7. proběhly také první (neúspěšné) italské útoky proti Monte san Michele. Boje vyvrcholily 5.7., ovšem beze změny taktické situace - obě strany však byly v jejich důsledku zcela vyčerpány.

V úseku gorického předmostí provedli Italové jen slabý útok hned 30.6. (na Sabotin a Podgoricu), pak ale jejich aktivita ustala. Další pokus o dobytí Sabotinu a Podgorice přišel až 5.7., kdy celá první bitva na Soči vrcholila, a i ten byl relativně snadno obránci odražen. Také na úseku tolminského předmostí se Italové omezili v prvních dvou červencových dnech na silnou dělostřeleckou palbu, kterou však nenásledoval očekávaný útok. Až ve dnech 3.-4.7. se italské oddíly pokusily postoupit proti jižnímu úseku předmostí, avšak neúspěšně. Zároveň se v těchže dnech snažily obsadit zbytek masivu Krnu (především Batognicu) a Mrzli vrh, rovněž neúspěšně. Poté italský IV. sbor, který zde působil, další ofenzivní akce odvolal.

Ve dnech 6.-7.7. ještě proběhlo několik dalších italských pokusů o útok na jižní stranu gorického předmostí a v okolí Redipuglie a také (6.7.) další neúspěšný pokus obsadit Batognicu. Nebyly však ani zdaleka tak intenzivní jako v předchozích dnech - a v noci na 8.7. byla celá sočská fronta už úplně klidná.

Když první bitva na Soči skončila, ztráty Italů činily 1 916 padlých, 11 495 raněných a 1 536 nezvěstných a zajatých, ztráty rakousko-uherské 5. armády pak 8 800 padlých a raněných a 1 150 nezvěstných (z toho 2/3 připadaly na nejjižnější obranný sektor III, tedy na Kras) - útočník tedy utrpěl zhruba 1,5x vyšší ztráty než obránce.

Rakousko-uherské velení v krátké pauze mezi koncem první a začátkem druhé bitvy na Soči dokončilo reorganizaci a posílení svých sil v nejkritičtějším jižním úseku (sektor III), v jehož čele stálo dosud velitelství 57. pěší divize. Zodpovědnost za něj nyní převzalo velitelství VII. armádního sboru, jehož dvě maďarské divize (17. a 20.) sem byly přesunuty ze sektoru armádní skupiny Rohr (od Krnu), kam byly místo nich odeslány na horský boj lépe připravené oddíly 44. zeměbranecké pěší divize; zároveň byl úsek posílen 61. pěší divizí, která přijela z balkánského bojiště (kde tím pádem už nezůstaly téměř žádné mobilní síly). (OULK 2 - příloha 38)

Italský plán tentokrát předpokládal hlavní úder silami 3. armády na Monte san Michele; 2. armáda měla pouze vázat rakouské síly, aby nemohly na Kras odeslat posily. Útok začal mohutnou dělostřeleckou přípravou 18.7., která však tentokrát trvala jen půl dne a okolo poledne vyrazily italské oddíly do útoku. Po celodenních tvrdých bojích o Monte san Michele se jim podařilo obránce opět vypudit jen v úzkém sektoru fronty o pár set metrů dozadu. Demonstrační útoky italské 2. armády na gorické předmostí i u Plave byly 18.7. snadno odraženy.

Následujícího dne byla odražena další série útoků i na ostatních úsecích doberdobské plošiny, ztracena byla opět jen malá část obranné linie (kóta 143). Rakousko-uherské jednotky při tom však utrpěly obrovské ztráty - sektor III přišel o 5 500 mužů, což bylo neudržitelné. Musely být nasazeny zálohy, kterých však nebyl dostatek, a rakouské nejvyšší velení v reakci na to přidělilo 5. armádě poslední mobilní jednotky z Balkánské fronty (59. pěší divize). Tohoto dne proběhl závažnější útok na gorické předmostí, který byl v celodenních bojích úspěšně zastaven.

20.7. pak italský útok, zahájený po 5hodinové dělostřelecké přípravě, konečně dobyl Monte san Michele; následujícího dne byly však pozice rakousko-uherkýcm protiútokem získány zpět a série útoků a protiútoků, do nichž obě strany vrhaly další a další posily, pokračovala až do 24.7. Také v úseku jižně odtud probíhaly boje, jejichž intenzita se postupně zvyšovala, až 23.7. rakousko-uherští obránci ztratili další malý úsek svých obranných pozic, který následujícího dne dobyli zpět jen aby o něj hned zase přišli.

20.7. byly zahájeny také útoky italských sil proti gorickému předmostí, nejtěžší boje probíhaly o Podgoricu a Sabotin; obě pozice byly však uhájeny a Italové po dvou dnech těžkých, ale neúspěšných bojů svou ofenzivu v tomto sektoru ukončili; 23.7. byli vyhnáni z posledního úseku původních rakouských obranných linií, který se jim podařilo na počátku útoků získat.

Paralelně s boji na hlavním směru italského útoku probíhaly od 19.7. i boje na vysokohorském bojišti na opačném křídle rakousko-uherské 5. armády. Italské oddíly zde po třech dnech úsilí 21.7. obsadily Batognicu, nicméně všechny ostatní pozice, na něž směřovaly italské útoky, byly ubráněny. Obránci Batognice, kteří se stáhli do narychlo zbudované pozice na nejvýchodnějším okraji hory, ji pak úspěšně bránili před dalšími italskými útoky až do 25.7., kdy odrazili poslední z nich. Tím boje na tomto úseku skončily a fronta se ustálila. Pokus o dobytí Mrzleho vrhu, ke kterému mělo také dojít, rakousko-uherští obránci prakticky nezaznamenali…

Ve dnech 25.-26.7. pak vyvrcholila bitva na hlavním válčišti, na Krasu. Italové nasadili do útoku celý čerstvý armádní sbor a znovu a znovu nastupovali proti všem výšinám na západním okraji Doberdobské planiny. Dočasně obsadili jak Monte san Michele, tak kótu 118 dále na jih, ale z obou je vyhnaly rakouské protiútoky. Obě strany utrpěly obrovské ztráty, Italové po svém neúspěchu však očekávali rakouský protiútok a aby zabránili ztrátě těch několika malých územních zisků, kterých v dosavadním průběhu boje dosáhli, začali přisouvat posily od 2. armády i od Karnské skupiny. Jejich hlavní síly mezitím upustily od dalších ofenzivních akcí a v následujících dnech pouze zasypávaly rakouské vojáky dělostřeleckou palbou. Rakouské velení této pauzy využilo k doplnění a přeskupení svých velmi vyčerpaných jednotek. Zároveň pozorovalo, že druhá sočská bitva se chýlí ke konci.

Poté, co v noci 30.7. a 1.8. provedli Italové menší výpady proti kritickým místům rakouské obranné linie, zaútočili ještě jednou 2.-3.8. plnou silou na výběžek obranných pozic mezi kótami 197 (jižně od Mte san Michele) a kótou 118 (Mte dei sei Busi). I tento útok byl nakonec odražen a italské vrchní velení přikázalo ukončit ofenzivu. Velitel italské 3. armády však svým jednotkám vydal rozkaz pokračovat v metodickém pomalém postupu vpřed, a tak se boje táhly ještě několik dalších dní (někdy se uvádí do 10.8., jindy do 13.8.), aniž by však přinesly jakoukoliv změnu situace na frontě.

Celkové ztráty Italů činily (od 18.7. do 3.8.) 41 866 mužů. Rakouské ztráty (od 15.7. do 15.8.) byly o něco vyšší: 7 721 padlých, 26 692 raněných a 12 290 nezvěstných (plus cca 6 400 nemocných). Když se k italským ztrátám připočítají i poslední dny ofenzivy, lze prohlásit, že ztráty útočníků a obránců byly téměř vyrovnané.

Karnská fronta byla od poloviny července 1915 prakticky klidná. Velení armádní skupiny Rohr toho využilo k reorganizaci jednotek a jelikož bylo rozhodnuto, že současné obranné pozice, které italské síly nebyly schopny na začátku války prorazit, mají být drženy trvale, i jejich posílení - pracovní oddíly, které dosud budovaly předpokládané ústupové pozice dále v týlu, byly přesunuty k zesilování pozic přímo na hranici, dobrovolnické útvary, které byly sestaveny po vypuknutí války s Itálií z místních mužů (kteří z různých důvodů, zpravidla věku, nepodléhali branné povinnosti), byly rozmístěny z (menší) části na frontu a z (větší) části do zázemí. Na konci srpna většina oddílů armádní skupiny Rohr (vyjma 44. zeměbranecké divize, která v té době tvrdě bojovala u Bovce a Krnu) dosáhla plných tabulkových početních stavů a velení bylo přesvědčeno, že má dostatek sil na hájení obranných pozic před případnými dalšími italskými útoky, pokud přijdou. V polovině září pak dokonce úspěšně vyhnala Italy z takticky významného masivu Findenigkofel, části hraničního hřebene kolem Plöckenpassu, který Italové na počátku války obsadili; pokračování tohoto podniku, které mělo ambici hřeben získat zpět celý, se však na počátku října nevydařilo, stejně jako několik dalších lokálních útoků. V polovině října pak další činnost na frontě definitivně zastavil příchod zimy a nutnost odeslat posily na Sočskou frontu, kde byla zahájena třetí bitva na Soči. (OULK 3 - příloha 21)

Po neúspěchu italské 4. armády na počátku války panoval od poloviny června klid také na frontě v Dolomitech (rakousko-uherský nejvýchodnější, V. obranný úsek tyrolské fronty, od 6.6. podřízený velitelství speciálně vzniklé divize Pustertal). Ten byl však jen dočasný, neboť italská 4. armáda se chystala na nový pokus prorazit rakousko-uherské pozice. Útok zahájila dvoudenní dělostřelecká příprava 5.7.1915 a od 7.7. začaly jednotlivé útoky italských jednotek prakticky po celé délce fronty. Jejich prvním cílem bylo umlčet rakousko-uherské pevnosti, které v oblasti byly vystavěny; při prvním postupu na začátku války se k nim italské oddíly dostaly na většině míst až na dostřel, takže se jednalo o bezprostřední cíl. Italské útoky se odehrávaly zhruba ve třech vlnách: 5.-11.7., 15.-20.7. a 31.7.-.20.8. Některé forty byly zcela zničeny dělostřeleckou palbou, žádný však nebyl Italy obsazen; nejtěžší boje probíhaly o vrcholy Col di Lana (zde do bojů zasáhly i jednotky německého Alpenkorpsu), Col di Farzalego, Tofana II a III, Mte Piano, Drei Zinnen (Tre Cime) - některé z nich přešly několikrát z rukou do rukou, ale nakonec byla celá rakousko-uherská obranná linie udržena, přesto že před třetí vlnou italských útoků byly zálohy, které armádní skupina Rohr měla k dispozici, odeslány na sočskou frontu (kde probíhala druhá bitva na Soči). Italové získali několik vedlejších pozic taktického významu na vrcholcích či svazích, na druhé straně i rakousko-uherské oddíly v rámci bojů na některých místech postoupily a obsadily nové, takticky výhodnější pozice. (OULK 2 - příloha 27)

Ve druhé polovině srpna spustila ještě jednu útočnou operaci také italská 1. armáda, konkrétně její pravé křídlo. Jejím cílem bylo dobýt oblast Folgaria-Lavarone, ale nekoordinované útoky na různé úseky obranné linie přinesly stejný výsledek jako v Dolomitech - několik zcela rozstřílených, ale nedobytých fortů, zisk několika vedlejších vrcholů, ale žádný průlom obranných linií. (OULK 2 - příloha 27) Po zkušenosti z těchto bojů rakousko-uherské velení definitivně přesunulo dělostřelectvo i z těch nejmodernějších fortů do polního opevnění, neboť se ukázalo, že to je účinnější způsob obrany; forty zůstaly plnit úlohu prakticky jen “návnady” na italskou dělostřeleckou palbu, která na ně mnohdy vyplýtvala obrovské množství munice v domnění, že jsou stále obsazeny.

Po šestidenním dělostřeleckém ostřelování (15.-20.8.) se pokusily o útok ještě i jednotky italské 5. divize v nejzápadnějším sektoru Tyrolské fronty, konkrétně na Tonalský průsmyk. I tento útok byl však odražen, Italové obsadili pouze pozici na Pt. di Albiolo; ta byla 23.9. získána protiútokem zpět, 3.10. znovu dobyta Italy a následujícího dne definitivně znovudobyta rakousko-uherskými oddíly. Několik menších útoků obou stran během září a začátku října na jiných místech západotyroslké fronty skončilo bez výsledku.

Jelikož nejvyšší italské velení naléhalo na splnění vytyčených cílů na Tyrolské frontě ještě před příchodem zimy, italská 4. armáda v průběhu září provedla ještě několik ofenzivních pokusů na různých místech fronty, ale bez výrazných výsledků - dobyt byl pouze vrchol Tofana I (18.9.) a vysunutá rakouská pozice na hoře Coston u Folgarie (23.9.)

Po neúspěchu na hlavním bojišti se italské vrchní velení pokusilo ještě před příchodem podzimu a zimy přenést těžiště své ofenzivy na sever, na horní tok Soče. Jeho záměrem bylo dobýt Krn - Mrzli vrh - Tolmin - Most na Soči (v úseku rakousko-uherského XV. armádního sboru) a odtud postupovat na jih do boku obráncům na dolní Soči, a také Vršič - Javoršček - Bovec - Rombon (v úseku 44. zeměbranecké pěší divize, patřící už do armádní skupiny Rohr) a odtud postupovat do boku obráncům Karnské fronty. (OULK 2 - příloha 40)

Boje začaly dělostřeleckou přípravou ve dnech 12.-13.8. na celém úseku mezi tolminským předmostím a Bovcem, která mimo jiné vypálila vesnice za frontou. 14.8. pak Italové zahájili první útok na Batognicu a na hřeben Mrzleho vrhu - oba skončily nezdarem a většina nástupů se rozpadla v obranné palbě. Další italské útoky na proběhly v úseku Krn - Mrzli vrh ve dnech 18.-19.8., ale opět skončily bez úspěchu. Rakousko-uherský XV. armádní sbor (který byl zodpovědný za celý úsek I od Krnu až pod Most na Soči) navíc dostal v průběhu bojů střední a těžké dělostřelectvo, které začalo opětovat palbu italských děl z Kolovratu a tím ulehčilo obráncům.

Mezitím 16.8. vyrazily do útoku italské oddíly na jižní straně tolminského předmostí, které měly za úkol dobýt Most na Soči, resp. obě výšiny tvořící předmostí; podařilo se jim však získat jen úzký pruh území na jižní z nich. Následujícího dne se je rakousko-uherské oddíly pokusily vytlačit protiútokem, ale rovněž bez úspěchu. Rakouské velení, které nemělo přesné informace o situaci na bojišti, se nyní obávalo, že reálně hrozí ztráta předmostí a narychlo na frontu přisouvalo posily; zároveň však přikázalo držet pozice za každou cenu. Italové však v tlaku bezprostředně nepokračovali a posily nakonec ani nebylo třeba nasadit. Další útok na obě výšiny přišel až o den později (18.8.) a byl opět odražen. O den později pak rakousko-uherské síly protiútokem vyhnaly italské oddíly téměř z celého území, které obsadily 16.8., a v italských rukách zůstala jen část původních pozic na západním svahu jižní výšiny předmostí. V noci na 22. a znovu na 23.8. pak následovaly poslední italské útoky na tolminské předmostí, podporované opět mohutnou dělostřeleckou palbou, ale výsledek nepřinesly.

Paralelně s tím probíhaly boje i u Bovce. Obránci zde drželi už spíše jednotlivé pozice na dominantních výšinách než souvislou linii, na druhou stranu díky odposlechům telefonních hovorů a zajatcům znali téměř přesně italské rozmístění a plány. Italské průzkumné výpady začaly už 3.8., ale skutečný útok byl zahájen až po dělostřelecké přípravě (12.-13.8.) a po neúspěchu prvních pokusů o dobytí Krnu. Ve dnech 15.-17.8. se několikrát pokusili dobýt Vršič, jehož obránci je však pokaždé odrazili; následující dva dny klidu pak využili k posílení svých řad před dalším italským náporem, který začal další dělostřeleckou přípravou 19.8. Následujícího rána se pak proti pozicím na Vršiči vrhlo několik vln italských útoků, z nichž některé dospěly až do samotných zákopů a došlo k boji na bodáky. Kolem poledne byli Italové nuceni stáhnout se do výchozích pozic. Po zbytek dne rakouské pozice přerývalo italské dělostřelectvo, ale večerní opakovaný útok pěchoty už nebyl zdaleka tak důrazný a Vršič byl uhájen. Vyčerpaní útočníci upustili od dalších útoků.

Ještě více nalevo se italské oddíly začaly velmi pomalu a opatrně přibližovat Bovci a 14.8. bez boje dosáhli jižních a západních okrajů bovecké kotliny. Do 20.8. pak vyčkávaly, a teprve poté zahájily postup proti Bovci a hoře Rombon, která byla dominující pozicí nad ním; 22.8. dosáhli jižního okraje městečka a úpatí Rombonu, kde následujícího dne překvapivým úderem obsadily předsunuté postavení na jeho jihozápadním svahu. V útoku na horu však nepokračovaly, pouze obsadily Bovec, který byl vyklizen; zde se dostaly do dělostřelecké palby obránců. Očekávaný útok proti Rombonu byl zahájen až 27.8., ve stejný den kdy na něj z rakouské stran dorazily první jednotky LIR 27 vyslaného sem jako posila dosud slabých obránců. Ačkoliv italské horské jednotky se běhm útoku dokázaly dočasně uchytit na vrcholku Rombonu, protiútok obránců je vyhnal a na konci dne byla hora pevně v jejich rukou. Boje na Rombonu pak přešly v šarvátky menších oddílů.

O půlnoci na 28.8. se Italové pokusili překvapivým útokem ještě jednou dobýt Vršič; bez úspěchu. 29.8. zaútočili znovu na Rombon, a 30.8. se pokusili prorazit v údolí Bovce - rovněž bez úspěchu. Na pravém křídle proběhl zároveň s tím poslední pokus o útok na Mrzli vrh (28.8.), kdy se po pěti nástupech během dne podařilo po setmění konečně prorazit zdejší obrannou linii, jen aby protiútok záloh útočníky zčásti vyhnal, zčásti odřízl a zničil.

Na horské frontě, kde už se blížil příchod zimy, si však Italové nemohli dovolit delší pauzu a jelikož italské velení požadovalo před zahájením hlavní ofenzivy na sočské frontě dobytí bovecké kotliny a tolminského předmostí, (tedy znovu stejné cíle, o jaké se italské jednotky neúspěšně pokoušely během srpna), v září se na horní Soču přeneslo hlavní těžiště italské aktivity.

První průzkumné boje proběhly na tolminském předmostí už v noci na 4. a na 5.9., hlavní útok pak 9.9. v poledne (boje trvaly až do noci), a znovu po 24hodinové intenzivní dělostřelecké přípravě 12.9., kdy Italové pětkrát vyrazili proti rakouským obranným liniím na obou výšinách tvořících předmostí, a pokaždé byli odraženi. Po delší pauza pak na konci září zaútočili ještě na Mrzli vrh a Vodil - podařilo se jim uchytit se na jihozápadním okraji Dolje donutit rakouské velení nasadit posily, ale ani další útoky v první polovině října průlom nepřinesly. Neúspěchem ovšem skončily i rakousko-uherské pokusy o jejich zahnání zpět.

Na opačném křídle fronty u Bovce chtělo italské velení nejdříve obsadit Rombon a Javoršček po obou stranách bovecké doliny, aby získalo přístup do údolí Koritnice a Soče. Samotný útok byl zahájen později, neboť se čekalo na posílení jednotek i dělostřelectva, ale dělostřelecké ostřelování pozic obránců probíhalo takřka nepřetržitě. 11.9. vyrazily italské oddíly proti Rombonu, kde byl jejich postup však rychle zastaven dělostřelectvem a následujícího dne ukončen, a proti Javorščeku a Vršiči; tři útoky proti vrcholku Vršiče byly odraženy, oddílům bersaglierů se však podařilo zakopat se bezprostředně pod pozicemi obránců na Javorščeku. 13.9. byl odražen jejich pokus dobýt vrchol a v noci byli vyhnáni protiútokem. Následující dva dny (14.-15.9.) zasypalo italské dělostřelectvo pozice obránců těžkou palbou a následovala vlna za vlnou italských útoků soustředěná především proti Javorščeku, ale také proti úpatí Rombonu, pozicím v boveckém údolí (Ravelnik) a Vršiči. Italové nedosáhli ničeho (kromě obsazení nevelkých pozic na jižním svahu Javorščeku) a 19.9. se stáhli do výchozích pozic; obě strany však utrpěly oborvské ztráty, na rakousko-uherské straně způsobené především zoufalým nedostatkem dělostřelectva (v porovnání s italským), na italské pak opakovanými útoky proti dobře opevněným a silně bráněným pozicím. (OULK 3 - příloha 20)

Po zkušenostech z první, a především z druhé sočské bitvy byly na sočskou frontu - především na Kras - dopraveny vrtací soupravy, které měly za úkol zefektivnit budování obranných pozic a vylepšit jejich výslednou kvalitu. Ačkoliv dlouhá pauza mezi 2. a 3. bitvou poskytla obráncům velmi vítanou možnost doplnit jednotky, z nichž mnohé byly po skončení druhé bitvy zcela rozbité, vrátit na tabulkové početní stavy se podařilo jen oddíly nasazené severně od Vipavské doliny; jednotky na doberdobské planině měly ještě v okamžiku začátku třetí bitvy na Soči podstav celkem o 27 000 mužů. Navíc v důsledku odeslání některých jednotek na jiné fronty (8. ID do Tyrolska, kde měla nahradit německý Alpenkorps, 57. a 59. ID na Balkán) bylo i přes příjezd posil (60 IBrig na gorické předmostí okolo Sabotinu, 106. LdstID na jižní křídlo VII. sboru k Redipuglii, 28 ID namísto 57. a 59. ID na jižní křídlo celé fronty k Monfalcone) bylo na začátku října na sočské frontě k dispozici méně jednotek než na konci druhé bitvy na Soči. Vzrostl ale počet dělostřelectva (ze 462 hlavní na konci druhé bitvy na 604 na začátku třetí). Kritický Sektor III na Krasu byl rozdělen na severnější IIIa (VII. sbor) a jižnější IIIb (III. sbor).

Po velmi výrazném neúspěchu prvního náporu proti rakousko-uherským pozicím v první a druhé bitvě na Soči i v letních bojích na horské frontě byla italská armáda zle pošramocena a její vrchní velitel byl přesvědčen, že potřebuje několik týdnů na reorganizaci a přípravu na další operace. Odmítl proto brát ohled na žádost Francie a Velké Británie, které chystaly na druhou polovinu září ofenzivu na západní frontě a žádaly Itálii, aby ve stejné době zaútočila také, a dopřál svým armádám na Soči oddych až do poloviny října, kdy byly dokončeny všechny přípravy a shromážděny potřebné zásoby munice. Za dva měsíce, které uplynuly od prvních bitev na Soči, byly italské jednotky na frontě doplněny, posíleny a vybaveny nejmodernější technikou (od přileb přes minomety až po děla). Zároveň ale Cadorna viděl, že rakousko-uherská ofenziva do jeho boku z Tyrolska, které se na začátku války obával, definitivně nehrozí. Do nové ofenzivy tedy vrhnul všechny síly a plánoval, že bude trvat tak dlouho, dokud se nepodaří rakousko-uherskou obrannou lini prolomit.

…

Po odchodu německé 14. armády byl zjednodušen systém velení na italské frontě rozpuštěním několika armádních velitelství a skupin – zůstala skupina armád Conrad, která byla tvořena rakousko-uherskou 10. a 11. armádou v horské části fronty (zhruba po Monte Grappa) a skupina armád Boroevič, tvořená rakousko-uherskou 6. a Sočskou armádou podél Piavy.

…

Překvapivý italský útok směřoval 28.1. proti skupině Kletter, která byla ještě značně vyčerpaná po předchozích bojích o Melettu (21. SchD a 106 Lst.ID). Po dvou dnech bojů se mu podařilo způsobit rakouským jednotkám značné ztráty a donutit je k vyklizení Col d'Echele a narovnat tím frontu mezi Monte Sisemol a Stoccaredo, snaha o další postup proti narychlo přisunutým posilám v následujících dvou dnech však už vyzněla naprázdno.

Na Mt. Pasubio (2 200 m.n.m.) byla pak v polovině března rakousko-uherskými jednotkami odpálena druhá největší minová nálož války, která kompletně zničila italské pozice na této hoře (13.3.).

Jinak neprobíhaly na nové frontě až do konce března žádné bojové operace; obě strany však prováděly letecké bombardování nepřátelských skladišť a komunikačních uzlů. Rakousko-uherská armáda vybudovala už krátce po Novém roce permanentní pozice, reorganizovala své jednotky a pomalu je začínala posilovat v očekávání rozhodující jarní ofenzivy. Italská armáda se – i s britskou a francouzskou pomocí o síle několika divizí – překvapivě rychle vzpamatovala z katastrofální porážky u Caporetta a na nové frontě se znovu zorganizovala.

Obrovským problémem pro rakouskou armádu se ukázalo zásobování – poté, co během několika týdnů zmizely ukořištěné italské zásoby, po Novém roce začalo období nedostatku jídla, které už se nikdy nepodařilo vyřešit. Denní dávky byly snižovány a na vrcholu krize v březnu 1918 činila průměrná váha muže na italské frontě 50 kg.

Od počátku dubna, v souvislosti s německou ofenzivou na západní frontě, byly z Itálie postupně stahovány francouzské a britské divize a letectvo (italské letectvo však naopak svou aktivitu zvyšovalo a nad rakouským získávalo převahu). Plánované ofenzivní operace na italské frontě (útok na Planině sedmi obcí) byly v důsledku tohoto vývoje zrušeny, do Francie bylo naopak nakonec dokonce odesláno několik italských divizí.

Italské velení mělo o záměrech rakousko-uherských armád poměrně přesné informace, jak z vlastní výzvědné činnosti, tak díky přeběhlíkům. Na konci května proto italské jednotky v očekávání rakousko-uherského útoku zvyšovaly aktivitu, množily se dělostřelecké přepady i letecké útoky, stejně jako průzkumné výpady a souboje hlídek. Italské armády ale plánovaly defenzivní operaci a po zkušenostech ze západní fronty se svou obranu snažily vybudovat více do hloubky.

Základní obrysy plánu na poslední ofenzivu rakousko-uherské armády vznikly už do konce března. Po mnoha diskuzích nakonec bylo rozhodnuto, že útok bude veden na dvou hlavních směrech současně: 11. armádou z Planiny sedmi obcí a Monte Grappa (prakticky po celé délce její fronty, s těžištěm po obou stranách údolí Brenty) na jih směrem na Bassano a Vicenzu, a Sočskou armádou ve směru na jihozápad na Treviso. Zároveň 6. armáda podpoří útok obou svých sousedů úderem na náhorní plošinu Montello a jako pomocný bude proveden úder 10. armády na nejpravějším křídle na vysokohorském bojišti u Tonalského průsmyku, který má ohrozit Milán.

Útok z Planiny sedmi obcí sice sliboval v případě úspěchu lepší výsledek, neboť by ohrozil celou italskou frontu na Piavě a donutil italské armády k ústupu napříč svými zásobovacími liniemi, ale na druhou stranu koncentraci a pohybům velkých sil i zásob potřebných k jeho provedení v horské oblasti, ze které vycházel, bránily nepřekonatelné logistické problémy a nedostatek zásobovacích cest. Útok na Treviso byl proto logisticky realističtější, ačkoliv v případě úspěchu nesliboval rozdrcení italské armády, ale jen její zatlačení do nitra země. Rakouské nejvyšší velení se nakonec nerozhodlo ani jeden z obou směrů pojmout jako primární a ponechalo si několik divizí u Vittorio Veneto jako zálohu, kterou chtělo nasadit na směr, který se ukáže perspektivnějším až podle vývoje událostí. (OULK 7 - příloha 10)

Termín zahájení útoku byl stanoven na 11.6., v důsledku potíží se shromažďováním zásob a jednotek ve východištích byl posunut na 15.6. Ačkoliv se na počátku června podařilo konečně aspoň zčásti překonat zásobovací krizi a bojovým jednotkám zvýšit příděly potravy, stalo se tak příliš pozdě na to, aby se zlepšení zásobování mohlo výrazněji projevit na jejich kondici; rakousko-uherské armády tak do bitvy na Piavě nastupovaly podvyživené. Ani dělostřelectvo nebylo v ideální kondici – kromě stěží dostatečných zásob munice ho omezoval především zásadní nedostatek koní, který byl rovněž výsledkem neutěšené zásobovací situace. Pouze technické jednotky (sapéři), klíčové pro překonávání toku Piavy a případně dalších řek při následném postupu, byly vybaveny a připraveny víceméně dostatečně.

Plán útoku předpokládal, že Sočská armáda zaútočí po celé délce své fronty mimo nejjižnějšího křídla (XXIII. sbor), které u San Dona di Piave bude pouze svou aktivitou bránit protivníkovi v přesunu sil na sever, ve směru na Treviso. 6. armáda zaútočí svým jižním křídlem (XXIV. sbor), které obsadí Montello a Montebelluno. 11. armáda zaútočí na celé délce své fronty, přičemž jeho těžiště bude na západním břehu Brenty a hlavní směr postupu na Vicenzu (XIII. sbor). 10. armáda měla především lokální aktivitou bránit přesunu italských jednotek na východ a na svém pravém křídle několik dní před zahájením ofenzivy provést útok přes Tonalský průsmyk. (OULK 7 - příloha 13)

Operace, která byla původně zamýšlena v mnohem větším měřítku, byla nakonec pro nedostatek posil i dělostřelectva změněna v lokální útok k odvrácení pozornosti a připoutání jednotek. 25.5. navíc Italové provedli v průsmyku vlastní útok, kterým obsadili část zamýšlených výchozích pozic, které se ani následným protiútokem nepodařilo získat zpět, a situace se tím dále zkomplikovala, neboť v oblasti bylo možné očekávat posílení italských jednotek a jejich další útočné operace. Začátek rakouského útoku byl přesto stanoven na 13.6., aby aspoň dva dny předcházel zahájení hlavní ofenzivy. Dělostřeleckou přípravu značně omezovalo špatné počasí, které několik dní před tímto datem v horách panovalo, a spolupráce dělostřelectva s pěchotou při zahájení samotného útoku byla rovněž dosti problematická. Výsledkem bylo, že útok se první den prakticky nepohnul z místa, a velení 10. armády následně rozhodlo, že jeho pokračování nemá naději na úspěch a odvolalo ho úplně. (OULK 7 - příloha 15)

Od 11.6. panovalo špatné počasí, které přikrylo přesuny rakouských jednotek do výchozích pozic mlhou a zabránilo italskému dělostřelectvu i letectvu výrazněji je rušit. Na druhé straně ale deště zvedaly hladinu Piavy a nejvyšší velení zvažovalo, zda operaci neodložit; i přes nesouhlas Boroeviče bylo však rozhodnuto s odkazem na dokončené přípravy u 11. armády (kde by bylo problematické udržovat v těžce přístupném pásmu výchozích pozic rozvinuté jednotky dalších několik dní) útok zahájit podle původního plánu. 14.6. se navíc počasí vyjasnilo a večer byly vydány definitivní rozkazy k zahájení operace.

Dělostřelecká příprava byla zahájena ve 2.50 hodin ráno a její součástí byly útoky plynovými granáty na známé pozice nepřátelského dělostřelectva, shromaždiště záloh a velitelské posty. Vyvrcholila v 7.30 hodin, kdy se z ní stala přehradná palba a do útoky vyrazily první oddíly pěchoty. Její postup podporovalo celkem 280 letadel (bombardovacích i stíhacích).

V úseku 11. armády západně od Brenty, tedy na Planině sedmi obcí, stály proti rakouským divizím divize italské, britské (bylo to poprvé v dějinách, kdy se rakouská armáda střetla s britskou) i francouzské v mohutně vybudovaných obranných pozicích, koncentrovány k italskému útoku, který měl být původně zahájen 18.6. Poté, co italské velení zjistilo, že se nepřítel chystá k vlastní ofenzivě, odložilo ho a jednotky se chopily defenzivních úkolů. 1.-10.6. dosáhlo jejich dělostřelectvo rušivou palbu proti shromažďujícím se rakouským silám nezanedbatelných úspěchů. Těsně před útokem se pak dělostřelecký souboj rozhořel nanovo, rakouské jednotky ve výchozích pozicích však už výraznější ztráty neutrpěly. V 7 hodin ráno 15.6. vyrazily do útoku, jehož cílem bylo proniknout pokud možno až na jižní hranici lesů, jimiž se táhly četné italské obranné linie pod Asiagem. Po celodenním boji se podařilo pevněji zachytit jen v části italských pozic, z ostatních dobytých linií byly rakouské jednotky vyhnány protiútoky.

V úseku 11. armády východně od Brenty, v horském terénu okolo masivu Monte Grappa, byly podmínky útočníků ztíženy tím, že zde museli překonávat otevřený a těžko schůdný terén. Když se k tomu přidala účinná palba italského dělostřelectva proti nastupujícím jednotkám, kterou se zde rakouskému nepodařilo dostatečně umlčet, výsledkem byl poněkud chaotický průběh útoku. Ten skončil večer panikou na vyšších veleních, které na základě zmatených zpráv usoudilo, že italské jednotky podnikají masivní protiútok (což nebyla pravda) a vydávaly rozkazy k alespoň udržení domněle ohrožených výchozích pozic. Ve skutečnosti bylo dosaženo menšího místního úspěchu na malé části fronty, kde se podařilo obsadit přední italské pozice. (OULK 7 - příloha 15)

Na základě vyhodnocení malých zisků útočících jednotek, jejich vyčerpání a hlavně přehnaných zpráv o italském protiútoku pak nejvyšší velení vydalo na další den rozkaz držet aktuální pozice, čímž pokus o ofenzivu fakticky ukončilo. Celá tíha ofenzivy nyní zůstala na armádách skupiny Boroevič na Piavě. Italské velení však situaci rychle správně vyhodnotilo a své zálohy začalo rovněž dirigovat na Piavu.

V úseku Sočské armády na hlavním směru postupu (u ostrova Papadopoli a na jih od něj) se rakouským jednotkám podařilo překročit tok Piavy a uchytit se na západním břehu je ve velmi omezené míře a nepodařilo se vybudovat použitelné předmostí. Úspěšně překročit řeku se však podařilo jednotkám na jižním křídle Sočské armády, které u Salgareda (14 ID) a hlavně u San Dona di Piave (10 ID, 12 ID) překvapily rychlým postupem italské obránce, několik tisíc jich zajaly a do večera obsadily předmostí 4 km hluboké o šířce 8 km (OULK 7 - příloha 17). Co mělo být původně pomocným úderem k připoutání sil protivníka se tak stalo hlavním směrem rakouského náporu pro další dny.

Do oblasti byly odeslány posily (46 SchD, 29 ID) a jednotky dostaly za úkol rozšířit předmostí až k potoku Meolo, aby bylo dostatečně hluboké pro umístění většího počtu obránců a hlavně dělostřelectva. Strategickým záměrem se nyní stává vybudovat uhájitelné předmostí, které bude možno použít k dalšímu úderu proti italským po přeskupení sil (výhledově za několik týdnů). V následujících dvou dnech se předmostí jednotkám, které ho vybudovaly, skutečně podařilo rozšířit, i když potoka Meolo nikde nedosáhly. (OULK 7 - příloha 20)

Jako velký problém se však začalo ukazovat udržování mostů přes Piavu. Řeka se totiž po nedávných deštích rozvodnila a mosty kromě nepřátelského dělostřelectva a letectva často poškozovaly a ničily kusy vybavení, pontony a jiný materiál, který připlouval po proudu. Italské jednotky se zároveň několikrát pokusily o protiútok, především proti jižnímu křídlu předmostí; byly sice zatím odraženy, ale rakouské prvosledové jednotky byly po třech dnech neustálých bojů na pokraji svých sil. 18.6. byly konečně aspoň zčásti vystřídány (část 10 ID za část 46 SchD) a podařilo se ustavit stabilní spojení s menším předmostím u Salgaredy. Zde se zároveň za pomoci posil 19.6. podařilo předmostí rozšířit až k Monastieru, zatímco na jižním křídle byla v neustálých útocích a protiútocích ustavena obranná linie, která odolávala italské snaze o prolomení. (OULK 7 - příloha 21)

Rakouská 6. armáda svým úderem na severní část Montella překvapila italské velení, které na základě cvičení provedeného pár dní před rakouským útokem usoudilo, že zde útok nehrozí. Ve skutečnosti 15.6. čelní jednotky několika divizí na tomto úseku vyrazilo ještě dříve, než stanovoval původní rozkaz, a velice rychle překročily Piavu a uchytily se na Montellu, kde obsadily všechny tři linie prvního italského postavení a během dne pronikly na některých místech až do druhého postavení. Během dne se ale podařilo zprovoznit jen jeden divizní válečný most (13 SchD), přes který se na západní břeh Piavy posléze přesouvaly i další jednotky ostatních divizí a dělostřelectvo. Ten se však rychle stal cílem dělostřeleckých i leteckých útoků nepřítele a začal nekonečný boj o jeho udržení v provozu. (OULK 7 - příloha 16)

Celou noc i následující den pak divize účastnící se útoku na Montello strávily snahou vybudovat druhý most a udržet v chodu ten první, aby bylo možno na západní břeh přesunout zbytek jednotek a hlavně tolik potřebné dělostřelectvo, což se však dařilo jen v omezené míře. Italský protiútok na jižní část předmostí byl sice snadno odražen, ale původně plánovaný rakouský útok k rozšíření předmostí směrem na jih nemohl být proveden. (OULK 7 - příloha 16)

Po třech dnech bojů bylo 18.6. předmostí na Montellu stále pevně v rukou rakouské 6. armády, nebylo však možno ho dostatečně rozšířit především kvůli nedostatku dělostřelectva, které se na předmostí nedařilo přesunout. Všechny mosty byly téměř neustále ničeny (ať už nepřítelem, nebo vysokou vodou), jednotky na předmostí byly vyčerpány (setnina na frontě má průměrně 50 mužů) a nejen že jim nebylo možno přisunout potřebné posily, ale už se nestíhalo ani přisouvat zásoby a odsouvat raněné. Velení dochází k závěru, že je nutno buď jednotky na předmostí rychle posílit aspoň třemi divizemi a dostatkem dělostřelectva a předmostí rozšířit dostatečně na to, aby dokázalo krýt mosty přes Piavu, a nebo vyklidit.

Ve stejný den se italské velení, které už k Piavě přesunuje jednotky jak ze svých rezerv, tak z horské fronty, kde rakouský útok ztroskotal, rozhoduje zahájit velký protiútok s cílem znovudobýt Montello. Ten začíná 19.6. odpoledne na celé délce fronty na Montellu a v bojích, které se intenzitou téměř rovnají vrcholu bitev na Soči, je vyčerpanými rakouskými jednotkami během odpoledne a večera všude odražen (jednotky čelí během několika hodin opakovaným nepřátelským útokům). Jeho obnovení následujícího rána přináší stejný výsledek a italské velení ho 20.6. odpoledne odvolává. (OULK 7 - příloha 21)

Rakouské jednotky na obou předmostích byly po pěti dnech bojů nesmírně vyčerpány, některé divize se smrskly až na sílu praporu. Sočská armáda však v tento okamžik už nedisponovala žádnými zálohami, které by mohla použít k jejich vystřídání nebo posílení. Ještě horší problém ale představovala materiální situace monarchie, která už nebyla schopna shromáždit krátce před žněmi dostatečné množství zásob potravin (ani munice) k tomu, aby mohla ofenziva pokračovat; v situaci, kdy se nesplnily naděje na to, že po průlomu italských pozic bude možno využít ukořistěné zásoby nepřátelské, to bylo fatální. Znamenalo to, že je nutno přejít do defenzivy – pro obranné účely však byla obě předmostí nevhodná (panovaly obavy, že by se z Montella stalo “druhé peklo na Krasu”), mít Piavu před vlastní linií bylo samozřejmě mnohem výhodnější než mít ji v zádech. Rakouské nejvyšší velení (resp. císař osobně) proto 20.6. večer po dlouhém váhání rozhodl o vyklizení dobytých předmostí a stažení obou armád zpět na západní břeh Piavy.

Naštěstí pro rakouskou 6. armádu italské velení v té stejné době rozhodlo o přerušení svého protiútoku na Montellu. Několik lokálních útoků večer 20.6. a v noci bylo snadno odraženo, zatímco veškeré mobilní dělostřelectvo, zdravotnické oddíly se zraněnými a zásobovací oddíly byly pod příkrovem tmy staženy na východní břeh Piavy. Za denního světla pak nedocházelo k žádným přesunům, které by mohly být pozorovány nepřítelem, a na frontě panoval relativní klid, neboť italské jednotky přešly, jak řečeno už výše, do obrany. Následující noci byla za Piavu stažena polovina z každého pluku, aby přes den opět nic nenasvědčovalo rakouskému ústupu. V noci na 22.6. pak Montello opustil zbytek rakouských vojáků. Celý ústup byl proveden i přes neustálé italské ostřelování mostů a přechodů přes řeku úspěšně a italské velení ho vůbec nezaznamenalo. Teprve 22.6. během dne nařídilo opatrný postup svých jednotek na Montello a do večera obsadilo původní italské linie na západním břehu.

Rakouské ztráty z týdenních bojů na Montellu činily skoro 20 000 mužů.

Předmostí u San Dona di Piave a Salgaredy bylo vyklizeno o den později než Montello – zde bylo dělostřelectvo staženo na východní břeh v noci z 21. na 22.6., následující noci byly staženy jednotky ze severní části předmostí (u Salgaredy), zatímco ty v jižní části ustoupily pouze do přechodných pozic a Piavu překročily až další noci. Ačkoliv se zčásti splnily obavy, že při tomto postupném ústupu dostane nepřítel šanci jeho závěrečnou fázi ohrozit, když italské jednotky skutečně večer 23.6. napadly ustupující síly ze severního křídla, podařilo se nakonec i zde stahování dokončit s úspěchem a bez zbytečných ztrát.

Rakouské ztráty z bojů na Piavě činily 142 500 muž, ztráty italské (a spojeneckých armád) mezi 15. a 25. červnem pak dosáhly 84 830 mužů.

Po skončení bojů na Piavě italské jednotky (s malou britskou a francouzskou asistencí) v domnění, že rakouská armáda kolabuje, zahájily útoky na Monte Grappa (4 ID) a na Planině sedmi obcí (24.–28.6.) Byly však s nemalými ztrátami odraženy a italské velení usoudilo, že rakousko-uherské armády nebyly rozdrceny. Do poloviny července pak provádělo pouze místní útoky, kterými získalo (s výjimkou hřebene Solarolo) ony nečetné pozice, které rakouské jednotky dobyly první den ofenzivy.

Ještě než byly všechny rakouské jednotky zpět na východním břehu Piavy, bylo rozhodnuto o další strategii na italském válčišti: celá rakousko-uherská fronta dostala defenzivní úkoly minimálně po dobu, než se podaří překonat vrcholící zásobovací krizi. Sice existovaly plány na další pokus o ofenzivu, která měla proběhnout nejpozději v září s německou asistencí, ale očekávat jejich úspěch už nebylo realistické – obzvláště když německé velení nemělo na něco takového ani pomyšlení.

Ani italské velení si však netrouflo pronásledovat ustupujícího nepřítele přes Piavu a zahájit vlastní ofenzivu. S výjimkou ostrova v ústí Piavy, kde se začalo bojovat už během bojů o předmostí u San Dona di Piave, a který se rozhodlo obsadit a získat tím výhodnější průběh fronty, tedy i ono nechalo své jednotky přejít do obrany. Tento ostrov se italským jednotkám nakonec skutečně podařilo obsadit až po tvrdých desetidenních bojích (24.6.–5.7.) (IR 1). Od té doby probíhaly po celé italské frontě už jen čistě lokální akce, z italské strany ovšem doprovázené mohutnou italskou dělostřeleckou palbou a leteckými útoky.

Rakouské velení předpokládalo, že následující italský úder přijde do nejcitlivějšího místa fronty na rozhraní skupiny armád Conrad (resp. po jeho odvolání arcivévoda Josef) a Boroevič, tedy mezi rakouskou 6. a 11. armádu. Aby zajistilo jednotné velení v tomto kritickém úseku, vytvořilo z levého křídla 11. armády novou armádní skupinu Belluno a podřídilo ji skupině armád Boroevič. V jejím úseku následně začalo shromažďovat četné zálohy, které byly určeny k vypořádání se s očekávaným italským útokem.

Rakousko-uherská armáda se však ocitla v rozkladu. Ačkoliv vojenské velení trvalo na tom, že ofenziva na Piavě neskončila porážkou (nebyl ztracen ani metr původních pozic a obě získaná předmostí byla vyklizena víceméně na vlastní rozhodnutí a v pořádku), za vítězství se operace rozhodně označit nedala. Důvěra jednotek ve vyšší velení a v možnost vítězného ukončení války výrazně poklesla. Navíc neúspěch ofenzivy měl ještě jeden neblahý důsledek - rakouské armády na Piavě musely zůstat v oblasti, která je přes léto zamořená malárií. K tomu se přidala počínající epidemie španělské chřipky a trvalý nedostatek potravin. Výsledkem byl rapidní úbytek vojáků, které byla monarchie schopna udržovat na italské frontě: zatímco 1.7.1918 bylo na frontě k dispozici 406 000 mužů a v bezprostředním zázemí dalších 253 000, do 1.10. klesl jejich počet na 238 000 na frontě a 147 000 v bezprostředním zázemí. Přitom během této doby neprobíhaly na italské frontě prakticky žádné bojové operace, které by si vyžádaly ztráty; několik divizí odešlo na západní frontu, zbytek poklesu připadá na nemocné a dezertéry, ať už k nepříteli, nebo uvnitř Rakouska-Uherska (tzv. zelené kádry).

Během srpna a září prováděly italská (a spojenecké) armády na horské frontě, tedy proti rakouské 10. a 11. armádě), četné místní operace (4 ID, Doss Alto…), zatímco na frontě na Piavě panoval relativní klid (Sočská armáda ale jen během srpna vykázala 33 000 nemocných). Katastrofální zásobovací situace (kromě jídla chybělo vojákům už i oblečení) i ozvěny politických událostí v zázemí však výrazně nalomily bojové schopnosti a morálku rakouských armád.

V říjnu nastává definitivní rozklad státu. Bulharsko uzavírá příměří a balkánská fronta se hroutí; Turecko kolabuje rovněž. Po Wilsonově odpovědi na rakouskou žádost o jednání o mír, která už nedávala naději na zachování monarchie, a po prohlášení bývalého uherského ministerského předsedy Tiszy v uherském parlamentu, že “válka je prohraná”, odmítají vojáci bojovat dále za stát, který je těsně před zánikem. 23.10. vypukají první vzpoury v bezprostředním frontovém zázemí, hlavně vojáci maďarských a chorvatských jednotek odmítají rozkazy a požadují návrat do vlasti…

V této situaci zahajuje Itálie dlouho připravovanou rozhodující ofenzivu proti Rakousku-Uhersku.

Italské velení plánovalo vyčkat, až bude Dohoda na západě natolik silná a úspěšná, že bude jisté, že německá armáda není schopna vyslat síly na pomoc rakouskému spojenci, a pak udeřit vší silou do nejvýhodnějšího místa fronty a konečně rakousko-uherskou armádu porazit. Ačkoliv postup dohodových armád na západní frontě a na Balkáně už v září ukazoval na vítězství, nemohlo se stále odhodlat své armády do útoku (plánovaného původně předběžně na jaro 1919) vyslat. Stále se totiž obávalo, že rakousko-uherská armáda je schopna silného odporu. Na počátku října však začalo rychlé provedení rozhodující ofenzivy důrazně žádat italské politické vedení, které se obávalo, že Rakousko-Uhersko uzavře (podobně jako Bulharsko) příměří a Itálie přijde o možnost vojenského vítězství a podporu svých územních požadavků při poválečném uspořádání ze strany západních států Dohody. Italské velení proto začalo s realizací dlouho chystané ofenzivy, jejíž zahájení stanovilo na 16.10.

Na druhé straně rakouské velení začalo v polovině října v souvislosti s požadavky prezidenta Wilsona na vyklizení okupovaného území zvažovat možnost stažení svých armád z Benátské nížiny na předválečné rakouské hranice. Ukázalo se ovšem, že dopravní infrastruktura za frontou stěží stačí na odsun nemocných z polních nemocnic a postradatelného vybavení, natož aby umožnila v pořádku stáhnout celé armády. Navíc bylo zřejmé, že italské velení by v takovém případě využilo situace a ustupující síly napadlo, což znamenal téměř jistou katastrofu. Ačkoliv tedy jednotky v zázemí i na komunikačních liniích už jsou zasaženy rozkladnými tendencemi, samotné frontové jednotky, odříznuty už do značné míry od reality zázemí, stojí ve druhé půli října stále ve svých pozicích na Piavě, připraveny bránit je před očekávaným italským útokem.

Vzhledem ke zdržení při rozmisťování svých jednotek do výchozích pozic a velmi špatnému počasí, které rozvodnilo Piavu, odložilo nakonec italské velení zahájení ofenzivy na 24.10. Jejím záměrem bylo udeřit v oblasti rakouské armádní skupiny Belluno z Montella směrem na Vitorio Venetto a tím od sebe oddělit rakouské armády na horské frontě a na Piavě, které budou následně zničeny úderem z boku. K tomuto cíli byla na frontový úsek u Paderbobby vložena celá nová 12. armáda, k ostrovu Papadopoli 10. armáda a v záloze za nimi připravena celá 9. armáda. (OULK 7 - příloha 31)

Ještě před rozvinutím hlavního úderu ale považovalo italské velení za nutné konečně dobýt klíčovou rakouskou pozici na masivu Monte Grappa, ze které by bylo možno ohrozit italský postup z boku.

Mnohačetné pokusy italské 4. armády donutit rakouskou armádní skupinu Belluno k vyklizení pozic na masivu Monte Grappa překvapivě ztroskotaly na odporu vysílených a vyhladovělých vojáků rozpadající se rakousko-uherské monarchie (4 ITD, 13 SchD, 28 ITD). Ačkoliv průměrná síla pluků během obranných bojů na Monte Grappa klesla až na 200 mužů, nepodařilo se útočníkům obsadit více než několik pozic lokálního významu, a italské velení po čtyřech dnech marné snahy útok přerušilo. Italské ztráty dosáhly výše 35 000 mužů. (OULK 7 - příloha 33)

Zároveň se zahájením útoků u Monte Grappa zahájila italská 6. armáda útočné operace na Planině sedmi obcí, jejichž cílem bylo především připoutat zde jednotky protivníka. Ani zde se italským (a francouzským a anglickým) jednotkám nepodařilo získat víc než několik lokálních úspěchů, nicméně to ani nebylo jejich cílem. V jednotkách rakouské 11. armády, které nebyly nasazeny na samotné frontové linii a byly určeny k posílení či vystřídaní těch frontových, však v průběhu bojů došlo k několika vzpourám (27 ITD), které se už nepodařilo uklidnit. Některé maďarské jednotky opouštějí pozice a proti rozkazům odcházejí do zázemí. Téměř všechny jednotky, které je mají nahradit, pak odmítají namísto nich na frontu nastoupit. V důsledku toho musí být fronta zkrácena a je možné ji držet hlavně díky dělostřelectvu, které je stále spolehlivé. I tak je nicméně jasné, že žádnému většímu útoku odolat možné nebude.

Anglické divize zahájily v rámci příprav na hlavní ofenzivu italských armád útok na ostrov Papadopoli už v noci na 24.10., a po celodenních bojích ho následujícího dne obsadily. Před půlnocí na 26.10. pak byla zahájena italská dělostřelecká příprava na frontě na Piavě, a už během noci překročily řeku první italské a spojenecké jednotky. Počasí, které opět rozvodnilo Piavu, hrozilo celou operaci ohrozit; italské oddíly na levém břehu Piavy mají značné problémy s udržováním spojení se svým zázemím po několika málo mostech, ale během dne se otočilo a následující dny už bylo bojovým operacím příznivé.

27.10. se podařilo italské 12. armádě na svém pravém křídle pevně zachytit u Valdobbiadene, 8. armádě u vsi Fantigo a 10. armádě u Tezze naproti ostrova Papadopoli. Rakouské protiútoky odpoledne nevedly k výsledku, do prostorů byly směřovány jednotky ze zálohy, aby se znovu pokusily útočníky vytlačit následujícího dne. V noci veškeré rakouské dělostřelectvo i letectvo usilovně bombarduje italské mosty přes Piavu, jednotky na levém břehu sice opět zažívají těžkou situaci, ale k zastavení jejich postupu to nevede. Následujícího dne jsou obě předmostí úspěšně rozšířena, zatímco severní z nich začíná ohrožovat rakouské pozice na Monte Grappa, jižní se zvětšuje až na 20 km do šířky a 10 km do hloubky. Jednotkám rakouské 6. armády, které naproti Montellu stále drží původní pozice na břehu Piavy mezi oběma průlomy, hrozí obklíčení, a večer je nařízen všeobecný ústup celé armády.

Plánované protiútoky rakouské armády se neuskuteční, neboť záložní jednotky vypovídají poslušnost a odmítají do nich nastoupit; vzpoury se následně šíří i do útvarů přímo na frontě a někteří vojáci maďarských, jihoslovanských, českých a polských jednotek odmítají bojovat i podřizovat se jakýmkoliv rozkazům, které je nevyvedou do zázemí. Situace je neřešitelná a vrchní velení rakousko-uherských armád se večer odhodlává požádat o příměří. Následujícího dne se ústup rakouské 6. armády mění v ústup celé skupiny armád Boroevič, jejímuž levému křídlu (dosud na Piavě u San Dona) hrozí obklíčení ze severu. Večer vydává nejvyšší rakouské velení rozkaz k vyklizen Benátska a stažení rozpadající se armády na předválečné hranice rozpadajícího se státu. (OULK 7 - příloha 33)

30.10. první italské jednotky vstupují do Vitoria Venetta, na jihu 3. italská armáda konečně rovněž překračuje Piavu a pronásleduje ustupující rakouské oddíly. Velení skupiny armád Boroevič se rozhoduje za každou cenu se odpoutat od nepřítele a vyvést aspoň část jednotek z Benátska v pořádku do vlasti, aby mohly být případně nasazeny k obnovení pořádku. Ústup proto poslední říjnový den pokračuje bez přerušení dále, další linií odporu se má stát až tok řeky Tagliamento 150 km hluboko za původní frontou na Piavě.

V noci na 31.10. je také v důsledku postupu italské 12. armády na Feltre nutno vyklidit dosud držené pozice na Monte Grappa. Ústup se během dne mění v závod s italskými jednotkami, které postupují do týlu rakouských jenotek a hrozí jim odříznout cestu k rakouským hranicím. Ačkoliv zajatých není málo, větší část rakouského I. sboru se zajetí s velkými potížemi, ale přece jen ještě vyhnula. Ústup z Monte Grappa však vystavuje útoku z boku celou rakouskou 11. armádu na Planině sedmi obcí. Její velení však usoudilo, že ústup armády v praxi není možné provést, protože jakmile jednotky opustí pevnou frontovou linii, nebude možné je zastavit na žádné další stanovené čáře. Požaduje proto po nejvyšším velení co nejrychlejší uzavření příměří za jakýchkoliv podmínek, aby armáda nemusela ústup vůbec zahájit. To však nebylo možné.

Italské armády mezitím v noci na 1.11. zahájily na horské frontě (rakouská 10. a 11. armáda) koncentrický útok na Tyrolsko ze všech stran, v Benátsku (rakouská 6. a Sočská armáda) pak dostaly rozkaz překročit Tagliamento a dosáhnout předválečných hranic. (OULK 7 - příloha 34) Ústup rakouských armád se mění v chaos (z horské fronty vede jediná ústupová trasa do Rakouska přes Trento), jednotky odmítají poslušnost důstojníkům (ačkoliv nedochází k jejich fyzickému napadání) a vojáci rabují zásoby a snaží se na vlastní pěst dostat na jakýkoliv vlak, který by je odvezl do zázemí; železniční síť však už nefunguje, neboť jak komunikace, tak vybavení jsou zadržovány na hranicích nově vzniklých národních států.

Velení rakouských armád požaduje instrukce od nejvyššího velení, co má být vlastně za dané situace jejich cílem. Je totiž zřejmé, že odpor postupujícímu nepříteli nebude možné klást ani na předválečných hranicích. Nakonec přichází instrukce, že cílem je vyvést armádu z Itálie v co nejkompaktnějším stavu a předat ji národním státům, které mezitím vznikly. Ani tento cíl už ale není reálný, a když brzy ráno 3.11. přichází konečně rozkaz k okamžitému zastavení nepřátelství, neboť Rakousko-Uhersko přistoupilo na podmínky příměří ze strany Dohody, vnímají to všechna vyšší velitelství jako vysvobození.

Do zastavení nepřátelství ze strany rakousko-uherských armád italské jednotky zajaly okolo 100 000 rakouských vojáků a 2 000 děl.

Už od 29.10. se rakousko-uherská komise snažila s italským velením dojednat uzavření příměří prakticky za jakýchkoliv podmínek, neboť bylo zřejmé, že další boj nemá smysl. Vlivem italské snahy získat čas a dobýt tak co největšího vojenského vítězství a nejasností ohledně toho, kdo je vlastně kompetentní rozhodovat za prakticky už neexistující Rakousko-Uhersko se dohodu o příměří, ve které Rakousko-Uhersko akceptovalo všechny podmínky nadiktované Italy, podařilo uzavřít až 3.11. v 15 hodin.

Jednou z italských podmínek příměří byl i bod stanovující, že příměří vstoupí v platnost 24 hodin po jejím uzavření. Vlivem totálního chaosu na rakouských komunikačních liniích však tento bod nebyl rakouskému nejvyššímu velení znám a toto ba základě své interpretace neúplného znění italských podmínek vydalo rozkaz k zastavení nepřátelství okamžitě, jakmile se rozhodlo na italské podmínky přistoupit, tedy již ráno 3.11. Italské armády následně celých 36 hodin postupovaly dál a odzbrojovaly a zajímaly již nebojující rakousko-uherské jednotky, které jim marně sdělovaly, že bylo uzavřeno příměří. Jen nevelký počet jednotek se bránil obnovením boje, a většinou si tím vynutil odchod do zázemí. Další ustupovaly dostatečně rychle na to, aby je italské oddíly nestihly zajmout, ale většina celého rakousko-uherského vojska – asi 300 000 mužů a 3 000 děl – byla během těchto třiceti šesti hodin bez boje zajata.

Už na podzim 1917, v době, kdy bylo jasné, že ruská fronta se hroutí a válka na východě je de facto vyhraná, nabídlo rakousko-uherské nejvyšší velení německému účast všech rakousko-uherských divizí, které nebudou potřeba na ostatních frontách, v bojích na západní frontě, kde na jaře 1918 měla proběhnout rozhodující ofenziva války. Německé velení nabídku přijalo s tím, že by přivítalo jak pěší divize, tak obzvláště těžké dělostřelectvo. Před koncem roku ale nedošlo k žádnému rozhodnutí ohledně jejich síly, protože situace na východě stále nebyla vyjasněná.

Na přelomu let 1917-1918 došlo ke změně názoru na rakouské straně, za níž stál především císař Karel – ten se obával, že účast rakousko-uherských jednotek v jarní ofenzivě ve Francii po boku německých by definitivně zhatila jeho snahy nalézt dohodu se západními mocnostmi, kterými by vyvedl svou zemi z války, a navíc by se proti ní vzbouřily neněmecké národnosti monarchie i sociálně demokratická strana, jejíž podpora v Rakousku rostla. Německé velení samo nemělo na otázku nasazení rakouských jednotek na západě jasný názor – na jednu stranu plánovalo použít 10 rakouských divizí k uvolnění německých jednotek z klidnějších úseků fronty, na druhou stranu věřilo, že se bez problémů obejde i bez pomoci pěších jednotek svého spojence. Proto rakouské rozhodnutí nevyslat na západní frontu žádné pěší jednotky akceptovalo, žádalo pouze o dělostřelectvo.

Na konci února 1918 tak začal transport 46 rakousko-uherských baterií těžkého dělostřelectva do Francie. Tyto baterie se účastnily první fáze německé ofenzivy na západě (operace Michael, 21.3.–5.4.1918), po jejímž skončení byly však z větší části postupně přesouvány na bojiště na Piavě v rámci příprav na rakousko-uherskou ofenzivu na tomto válčišti, která měla začít na počátku června.

Už 16.6. (tedy druhý den po zahájení rakouské ofenzivy na Piavě) přišla od německého nejvyššího velení žádost o odeslání desíti kvalitních a spolehlivých, tedy nečeských divizí na západní frontu. Německé velení sledovalo, jak do Francie a na frontu přicházejí další a další americké divize, a zároveň nevěřilo v úspěch rakouské ofenzivy na Piavě. Dospělo tedy k závěru, že jeho spojenec mu může nejefektivněji pomoci tím, že své divize nasadí přímo ve Francii. Rakouský císař Karel nebyl této myšlence dlouhodobě příznivě nakloněn, po neúspěchu operace svých armád na Piavě a tváří v tvář hrozivému nárůstu převahy vojsk dohody ve Francii ale těžko hledal argumenty. Navíc Rakousko-Uhersko nutně potřebovalo od svého spojence, který také už ale neměl zásob nazbyt, potravinovou pomoc. Proto už 25.6. souhlasilo s nasazením 6 rakouských divizí (z nichž 2 měly být odeslány okamžitě, zbylé 4 po ustálení situace na italské frontě) a těžkého dělostřelectva na západní frontě.

Těžké dělostřelectvo vyrazilo 4.7, první dvě pěší divize (1. a 35.) 8.7. a 17.7. je následovalo velitelství XVIII. sboru. Na konci července žádalo německé OHL odeslání zbylých čtyř divizí, rakousko-uherský generální štáb mu ale prozatím odmítl vyhovět s poukazem na stále napjatou situaci na italské frontě, kde se ještě nepodařilo vystřídat všechny divize oslabené během červnových bojů čerstvými silami ze zálohy, a obavy z hrozící italské ofenzivy.

…

Na konci srpna (29.8.) přišla opakovaná německá žádost o odeslání slíbených zbylých čtyř rakouských divizí na západní frontu. Rakousko-Uhersko v reakci na tuto žádost odeslalo dvě divize (106 LdstID a 37 HID), ale dalo jasně najevo, že další už poslat nemůže (německé velení nakonec samo pod tlakem událostí na Balkáně souhlasilo, aby byly další rakouské posily, jež bylo možno vyčlenit, odeslány raději do Albánie).

Poslední německá žádost o rakouské posily na západní frontu přišla 16.10.1918.