Všeobecná povinná vojenská služba byla v Rakousku-Uhersku zavedena po prusko-rakouské válce roku 1866 a rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 branným zákonem z roku 1868, který byl poté několikrát novelizován. Zásadní principy ale zůstávaly po celou dobu v podstatě stejné. Všeobecné branné povinnosti podléhali všichni občané mužského pohlaví mezi 19. a 42. rokem věku1) - to znamená, že v tomto období byli vedeni ve vojenské evidenci a mohli být armádou povoláni ke službě. Vyřazeni z evidence a tedy zbaveni této povinnosti mohli být na základě lékařského nálezu, který je označil za služby zcela neschopné.
Z v úvahu přicházejících mužů byla zhruba polovina označena za služby neschopné nebo z jiného důvodu osvobozena.2)
Odvody se konaly každého roku na jaře (březen–duben). Odvodní komise zasedaly v jednotlivých obcích odvodního okresu postupně během několika týdnů zpravidla dvakrát denně (dopoledne v jedné obci, odpoledne ve druhé), neboť byly tvořeny kromě místních úředníků (starosta) také důstojníkem doplňovacího vojenského velitelství, který musel být přítomen obvodům ve všech obcích svého okresu. Odvodní povinnost byla tříletá, mezi 21. a 23. rokem věku - to znamená, že každý muž byl povinnen dostavit se k odvodu v roce svých 21. narozenin, pokud nebyl odveden ani trvale zproštěn vojenské povinnosti, tak opět v roce svých 22. narozenin, a pokud opět nebyl odveden, tak v roce svých 23. narozenin3).
Muži mohli být na základě lékařské prohlídky klasifikováni jako: - schopen služby se zbraní - schopen služby beze zbraně - momentálně neschopen služby = fakticky odklad, v dobové terminologie “odstaviti”, který ale spíše než ze zdravotních hledisek vycházel z nedostatku kapacity armády zařadit a vycvičit všechny potenciální odvedené; znamenal povinnost dostavit se k odvodu i v následujícím roce, v případě třetího odvodu (ve 23 letech) pak nezařazení do armády a setrvání ve stavu domobrance - trvale neschopen služby; tito byli vyřazeni z vojenské evidence a zbaveni vojenské povinnosti.
Z těch, kteří byli schopni ke službě ve zbrani, se pak každoročně naplňovaly kontingenty vojenských těles - nejdříve společné armády, poté zeměbrany. Rakouská armáda se doplňovala na teritoriálním základě, což znamená, že každá jednotka měla určen svůj doplňovací okres - krajané tedy sloužili u stejných jednotek. (Viz Systém povolávání a doplňování.)
Všichni schopní byli tak zařazeni k některé jednotce, která se doplňovala z daného území, ve většině (cca 55 %) k příslušnému pěšímu pluku, většina zbytku (cca 23 %) k příslušnému pluku zeměbraneckému. Jelikož odvodní kontingenty v Rakousku byly výrazně nižší než byl počet mužů, kteří byli k dispozici, byla k tříleté prezenční službě u své jednotky skutečně zařazena pouze část odvedených, kdežto druhá část byla zařazena do tzv. náhradní zálohy4). Náhradní záložníci namísto tříleté prezenční služby absolvovali pouze osmitýdenní základní výcvik a s jejich dalším výcvikem se počítalo až v případě vypuknutí války, kdy byli určeni k nahrazování ztrát jednotek v poli.
Nováčci rukovali v Rakousku-Uhersku dnem 1.10. každého roku, aby absolvovali buď zkrácený osmitýdenní výcvik, nebo celou tříletou5) prezenční vojenskou službu u své jednotky. Výjimkou byli absolventi středních škol a jim na roveň postavených ústavů a studenti škol vysokých, kteří měli tzv. právo jednoročního dobrovolníka - pokud ho využili, absolvovali namísto celé služby jen základní výcvik (8 týdnů) a důstojnický kurz (několik měsíců). V případě jeho úspěšného zakončení získali poddůstojnickou hodnost, ve které dosloužili zbytek ze své 12měsíční prezenční služby. Tito muži byli předurčeni k tomu stát se později záložními důstojníky. V případě neúspěchu u závěrečných zkoušek se však museli vrátit ke své jednotce bez hodnosti a absolvovat celou (tříletou) prezenční službu.
Jednotlivé pluky z Českých zemí byly posádkou často ve městě ležícím v jejich doplňovacích okrese, takže muži sloužili ve svém regionu, některé byly ovšem přeloženy do jiných měst nebo přímo do jiné země (např. Rakousy). Od roku 1878, kdy Rakousko-Uhersko okupovalo Bosnu a Hercegovinu, měla navíc většina pěších pluků jeden odloučený prapor, který byl posádkou právě v Bosně, takže jeho příslušníci nesloužili společně s ostatními rodáky v plukovním posádkovém městě, ale v Bosně.
Po odsloužení prezenční služby byli muži zařazeni do zálohy svého tělesa, což znamená že v případě mobilizace byli povoláni, aby doplnili početní stavy své jednotky na válečné. V případě pěších pluků trvala služba v něm dohromady 10 let - tzn. buď 3 roky prezenční služby a 7 let v záloze, nebo zkrácený osmitýdenní výcvik a 10 let v náhradní záloze. V případě pluku zeměbraneckého pak 12 let (3 roky prezenční služby, 9 let v záloze). Záložníci byli povolávání zpravidla každých několik let na několikadenní až několikatýdenní cvičení. Po skončení služby v záloze byl každý příslušník pěšího pluku přeřazen ještě na dva roky do zeměbrany6). Poté byli všichni už vedeni pouze jako domobranci (domobranecké jednotky v míru neexistovaly, stavěly se až v případě války a byly určeny k týlové a pomocné službě). Domobrana byla ještě podle věku rozdělena na dvě výzvy (nejstarší 4 ročníky tvořily druhou výzvu), přičemž se počítalo s tím, že v případě války bude nejdříve povolána pouze 1. výzva a teprve v případě potřeby i 2. výzva.
Následující soupis udává průběh vojenské služby u muže, který byl odveden při prvním odvodu ve svých 21 letech, v případě odvodu na druhý nebo až třetí pokus mohl být tedy o rok či dva posunut (o onen rok či dva méně strávil takový člověk v domobraně 1. výzvy):
| Věk7) | Délka | Služba | |
|---|---|---|---|
| 19–21 let | 3 roky | domobrana | |
| 21–24 let | 3 roky | prezenční vojenská služba | náhradní záloha |
| 24–30 let | 7 let | záloha | náhradní záloha |
| 31–32 let | 2 roky | zeměbrana | |
| 33–37 let | 5 let | domobrana 1. výzvy | |
| 38–42 let | 4 roky | domobrana 2. výzvy | |
| Celkem | 24 let | ||